Jeden z těch „pokladů“ mi připomněl, že i já jsem kdysi nejednou viděl Jiřího Šlitra s blokem a propiskou v ruce kreslit (dokonce i časně ráno za svítání na jedné liduprázdné staroměstské ulici). Sourozenec mi pak potvrdil, že Jiří Šlitr kreslil v divadle i při schůzích, na zkouškách, když telefonoval – kdykoliv. Nejspíš proto také vznikl následující „interview“, v němž na otázky redakce odpovídal nikoliv slovy, ale kresbičkami.
Bohužel, před těmi asi pětačtyřiceti lety jsem si často vystřihoval články z novin, aniž bych si k nim poznamenal, o jaké noviny šlo a ze kterého jsou dne. A tak se stalo, že k následujícímu výstřižku mohu konstatovat pouze, že pochází s největší pravděpodobností z Literárních novin a to nejspíš z posledního čísla roku vydání…
Pak tu mám raritku: OKO MLADÉHO SVĚTA! Dvojice S + Š v podobě pomníku od karikaturisty Haďáka. V tomto případě mohu dodat přesný údaj: Haďákův obrázek s básničkou vyšel v Mladém světě č.52, v roce 1961. Jinak, povšimněte si, to jsme celí my - od roku 2005 uběhly už čtyři roky a ten pomník nikde! (Při té příležitosti jsem si vybavil jednu nesemaforskou písničku Pavlíny Filipovské, ve které zpívala: „…až v roce šedesátém šestém už bude všude vážně mír…“ Vidíte? A také nic!)

Říká se do třetice všeho dobrého.

Tuto třetici uzavírá trojice obrázků, které si přivezl kreslíř Jiří Šlitr v roce 1967 z kanadského Montrealu. Uváděl tam tehdy u příležitosti světové výstavy EXPO 67 Kinoautomat pro děti.
On, který - jak už jsem psal minule – si s dětským publikem původně vůbec nevěděl rady! Ty tři kresbičky jsou vlastně Šlitrovy tři kreslené vtípky s podtitulky. Vyšly v časopise Květy, 28. srpna 1967.
Oba Jirkové několikrát společně vystavovali. Do katalogu výstavy v Oblastním muzeu v Písku (v květnu a červnu roku 1968) napsali toto společné prohlášení:
„Coby tvůrci divadla jsme v našem tisku občas podrobováni kritikám a analýzám, kterým zatím odoláváme. Nejednou nám bylo čísti, že jaksi sortiment, kterým zásobujeme veřejnost, je příliš široký. Psaní písniček nám nikdo neodpírá. Naši fyzickou účast na našich divadelních hrách málokdo. Rozhlasová práce nám bývá schvalována, taktéž film a TV. Máme pocit, že právě malování je považováno za ten luxus, který bychom si neměli dovolovat. Ovšem věc není tak jednoduchá. Zatím co notorický alkoholik má možnost podrobit se určitému léčení a slyšeli jsme i o elektrickém šoku, kterého se dostává v jakémsi institutu kuřákovi, jakmile do sebe vtáhne nikotinový dým, pro lidi stižené potřebou malovat podobné zařízení neexistuje. A my zde prohlašujeme, že nám není dáno dobrovolně se vzdát této činnosti. Výsledky této naší mánie vám dnes předkládáme, pohlížejte na ně jako na dílka dvou komiků, kteří si vzali za cíl rozdávat lidem radost a kteří si občas sami dopřejou trochu radosti a to právě tímto způsobem.“