V neděli 11.září 2005 jsem v rozhlasovém pořadu Nostalgické muzeum zábavy uvedl novou rubriku s názvem Může se vzpomínat. Cosi mi říkalo, že bych měl začít jedním umělcem ze Slovenska. A tak jsem posluchačům v kostce představil příběh Jozefa Kuchára:

„V novém  seriálku  si budeme vzpomínat na osobnosti často opomíjené, známé kdysi z divadelních či koncertních prken, filmového plátna, gramofonových desek. Dnes vám připomenu slovenského zpěváka a herce, který byl i u nás v Čechách v padesátých a šedesátých letech známý. Jeho osud je velmi smutný. Jozef Kuchár onemocněl cukrovkou a před deseti roky mu museli amputovat obě nohy. Žije sám, velmi skromně, v malé garsonce, kolegové jako by na něho zcela zapomněli, venku byl naposledy před několika lety. Když jsem se o něm náhodou dozvěděl, opatřil jsem si jeho adresu a telefonní číslo a už nejednou jsem si s ním alespoň po telefonu povídal. O divadle, o písničkách, ale třeba i o tom, jak si zahrál vojáka Josefa v jedné známé české pohádce…“

Důvodů, proč jsem se dnes rozhodl na Jozefa Kuchára upozornit i v Pozitivních novinách, je hned několik. Nejprve však ještě jednou k tomu, co jsem onu neděli vyslal do éteru. Poté, co zazněla v Kuchárově podání písnička Miluška moja, končil jsem onu malou vzpomínku takto:

„…Dozpíval Jozef Kuchár a mě napadlo, že kdybyste tomuto zpěvákovi chtěli udělat trochu radosti, které – jak sami asi víte – není nikdy dost, mohli byste to provést jednou pohlednicí s nějakou vzpomínkou anebo jen s pouhým pozdravem adresovaným: Josefu Kuchárovi, ze Šándorovy ulice číslo 11, Bratislava, Slovenská republika…“

Byla to vlastně taková zkouška, jak jsou na tom rozhlasoví posluchači (konkrétně posluchači tohoto pořadu) se svými city. Už v devadesátých letech jsem provedl něco podobného v případě zpěváka Jiřího Vašíčka, žijícího v jednom pokojíku v Domově důchodců v Praze-Dejvicích se svou, na lůžko trvale upoutanou manželkou, sám také téměř neschopný chůze. Tehdy mi po čtrnácti dnech, co se pořad odvysílal, manželé Vašíčkovi napsali, že jim přišlo na 350 dopisů a pohlednic, nad kterými prožili hodiny a hodiny velké radosti.

A víte, jak to dopadlo tentokrát?
Pořad s výzvou posluchačům, aby – budou-li chtít – pozdravili svého kdysi oblíbeného zpěváka, se reprizoval ještě v noci 17. září, a pět dní na to jsem panu Kuchárovi zavolal. Představte si, že 15. září, tedy v době mezi premiérou a reprízou mého pořadu, prožil zrovna své 77. narozeniny. A právě v oněch dnech mu z Čech a Moravy přišlo na 101 pohlednic!
„A to ještě pořád není konec, přicházejí dodnes!“ sděloval mi s dojetím v hlase. „Rozložil jsem si je všude kolem sebe a prohlížím si všechna ta města, vesničky a kraje a říkám si: Jak jen jsou ty Čechy s Moravou krásné! Víte, člověk není doma prorokem: Věříte, že mezi těmi pozdravy a přáními nebyl ani jediný ze Slovenska?“
Nechtělo se mi věřit tomu, že se alespoň telefonem neozval třeba některý z jeho hereckých kolegů.
„Celé roky za mnou chodil jen jeden jediný. Byl to Július Satinský. Poté, co zemřel, už za mnou nepřichází nikdo…“
Připomněl jsem panu Kuchárovi knížku Vladimíra Dvořáka z roku 1960 Začínáme od Adama, která je o populárních československých zpěvácích, a v ní je i kapitola věnovaná jemu. Tehdy se v závěru rozhovoru s Dvořákem rozpovídal láskyplně o své rodině. Dnes je prý rozvedený, manželka se provdala do Velké Británie, dceru ani své dvě vnučky neviděl přes deset let…
 
Asi už víte, proč jsem se o Jozefu Kuchárovi rozepsal… Ještě než i vám připomenu jeho adresu – kdyby snad náhodou - dovolím si ve stručnosti vypsat, kdy a čím byl také u nás tento umělec známý:
V první polovině padesátých let (do roku 1955) byl členem dvou českých divadel – nejprve v Hořovicích a posléze v Teplicích, kde si zahrál a zazpíval v mnoha operetách (byl např. Zarembou v Polské krvi anebo Ollendorfem v Žebravém studentovi).
Katalog Supraphonu uvádí, že do konce padesátých let vyšlo na gramofonových deskách na třicet titulů, které Kuchár nazpíval většinou za doprovodu Tanečního orchestru bratislavského rozhlasu.
Jeho hity byly např.: Marína, láska má, Nečekaj ma už nikdy, Miluška moja, Maria Mariana (s G.Hermelyovou), Záhorácka polka, Vám o láske spievam aj.
Neodpustím si připomenout alespoň dva filmy: V Šíleně smutné princezně si zahrál malou roličku vojáka Josefa (po boku Františka Dibarbory a Ondreje Jariabka) a např. deset let předtím nazpíval pro slovenskou filmovou komedii Šťastie príde v nedeľu (ještě v šedesátých letech ji vysílala několikrát Čs. televize) píseň s textem, který napsal můj sourozenec, o němž mi nedávno napsal Milan Lasica: „Z pesničky Vášho brata pre film Štastie príde v nedeľu si pamätám verš: "Päťdesiat dva razy do roka / prisahám pri brade proroka…"
 
Nu a to je všechno, přátelé. Po vzpomínce na komika R. A. Strejku jsem dnes v Pozitivních novinách připomněl zpěváka Jozefa Kuchára. Na rozdíl od R. A. Strejky, který zemřel před patnácti lety, Jozef Kuchár žije.  

Žije na adrese:   Šándorova ul. 11,  821 03 Bratislava, Slovenská republika.

Pokud ho v budoucnu od nás ještě někdo pozdraví, bude se z toho upřímně radovat!