Elena Jaroševska - Ondřej Suchý: Moje Rusko (1)

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Vážení čtenáři Pozitivních novin!
Ruská redakce Radia Praha – vysílání do zahraničí Český rozhlas 7 – uvádí od 5. listopadu 2006 novou rubriku „Moje Rusko“.
Rusko z českého pohledu během více než půl století. Sovětský svaz a jeho oficiální ideologie a kultura a obyčejní lidé, ruský jazyk, kultura, umění - hodně Čechů chápalo, že to jsou dva odlišné světy.  Elena Jaroševská při rozhovoru s Ondřejem Suchým
O tom, jak se křížily tyto dva světy v jeho vlastním životě, nám v příštích měsících bude každou sobotu vyprávět ONDŘEJ SUCHÝ, publicista, spisovatel a textař.
Na webu http://www.radio.cz/ru budete také pravidelně nacházet obrázky a  fotografie z archivu Ondřeje Suchého, v pořadu pak zaznějí písničky z jeho soukromé fonotéky. Těší nás, že se s tímto naším dlouhodobým seriálem budou mít možnost setkávat v ruské i české verzi také čtenáři Pozitivních novin!
 
Elena Jaroševská
vedoucí ruské redakce Radio Praha,
Český rozhlas-7,
vysílání do zahraničí

 

1.
Třináctiletý Ondřej SuchýVážení a milí posluchači ruského vysílání Českého rozhlasu. Dovolte, abych se vám představil: Jmenuji se Ondřej Suchý a budu si s vámi v příštích týdnech povídat. Ovšem více česky než rusky. Mám rád ruský jazyk, ale bylo mi dopřáno se ho učit jen na základní škole, protože - paradoxně – tím, že jsem nebyl pionýr a chodil jsem v padesátých letech na náboženství, na žádnou školu vyššího stupně jsem se nedostal. Učil jsem se truhlářem, ale nakonec jsem se přece jen stal tím, čím jsem chtěl: Novinářem, spisovatelem biografií herců a zpěváků i literatury faktu, televizním a rozhlasovým moderátorem vlastních zábavných pořadů, textařem písní a navíc kreslířem vtipů a karikatur.

Navštívil jsem několikrát Rusko, tedy Sovětský svaz a jeho některé někdejší svazové republiky, z nichž nejužší vazby jsem měl k Arménii. Dodnes vděčím osudu, že jsem se mohl spřátelit s klaunem Leonidem Jengibarovem, že jsem mohl osobně poznat Jurije Nikulina, Arkadije Rajkina, „Frunzika“ Mkrtčjana a další herce, že jsem si mohl dopisovat s bohemistou Hovikem Harutjunjanem, anebo znalcem ruského cirkusu a cirkusových klaunů Rudolfem Slavskim. O všech těchto a dalších setkáních, o tom, jak jsem viděl všechny tyto umělce svýma českýma očima, o tom bych vám chtěl ve svých malých zastaveních vyprávět. A vždycky nakonec přidám písničku – buď to bude některá vám z dávné minulosti dobře známá, ale něčím zvláštní (třeba tím, že ji nazpíval některý z českých zpěváků), anebo i neznámá, to když půjde o písničku českou, ale programově vycházející ze specifické ruské melodiky.  
Dneska jsem se vám představil a jako jednu ze svých profesí jsem uvedl: Textař písní. Budu tedy výjimečně končit písní, kterou jsem opatřil českým textem, písní Bulata Okudžavy. Když jsem ji kdysi textoval pro naší nejvýznamnější šansoniérku Hanu Hegerovou, netušil jsem, že jsem prvním v tehdejším Československu, kdo našim posluchačům Bulata Okudžavu představuje jako skladatele. Dozvěděl jsem se to až na mezinárodním festivalu písní Bulata Okudžavy, který se konal na sklonku roku 2005 v Městském divadle v Brně. Píseň má název Váňa a v Brně ji nezpívala pouze Hana Hegerová, ale v originále také Elena Kamburová, báječná zpěvačka a velice milá dáma, která se za mnou po koncertě zastavila a věnovala mi své poslední cédéčko. Moc si to považuji a rád se jím dodnes chlubím!
Nu a teď už slíbená písnička a já se těším, že se s vámi zase za týden setkám!
 
 
2.Leonid Jengibarov
Dnes vám chci povědět něco o jednom svém kamarádovi: Jmenoval se Leonid Jengibarov, byl národním umělcem Arménie a chlubil se navíc ještě titulem „Pražský kluk", který mu přiřkli jeho čeští obdivovatelé a obdivovatelky.
Když jsem ho kdysi navštívil poprvé v šatně moskevského cirku na Cvětnom bulváru, přišel jsem tam se svou ženou. Byla obuta do nápadných černých kozaček, končících vysoko nad koleny. Protože to bylo v době módy minisukní, nebylo nesnadné si tohoto faktu všimnout. Leonid mě tehdy ještě osobně neznal a tak se dalo čekat, že naše první setkání proběhne v intencích společenských pravidel. Nikoliv. Od prvního okamžiku visel jeho pohled na nohách mé ženy. Hovořil jsem rozpačitě na téma klaunérie, on mi odpovídal, přitom však mi s milou drzostí nevěnoval jediný pohled. Jeho zájem byl očividně jinde.
Mluvili jsme česky, protože on česky mluvit chtěl. Kouzelně vyslovoval písmeno ř. A snad právě proto, že mu toto písmeno dělalo značné potíže, vyhledával převážně slova, v nichž se ponejvíc objevovalo. Uplynulo už hodně minut z našeho setkání, když tu si najednou zoufale povzdechl. Zavrtěl nechápavě hlavou a řekl, spíš pro sebe: „Já řvu…" V tu chvíli, jakoby si uvědomil trapas skutečnosti, že manžel osůbky v dlouhých černých botách se s ním už čtvrt hodiny baví, rychle ke mně vzhlédl, aby se vzápětí za všechno omluvil svérázným způsobem. Ke svému pLeonid Jengibarov pózuje v telefonní budceovzdechu dodal na mou adresu: „Já řvu — ale uvnitř!"
Jednou u nás také točil v televizi. Čekali tam na něho dlouho, hodně dlouho. Když konečně přišel, měl ovšem pádný důvod k omluvě; předešlý den se po svém představení sešel s Karlem Gottem a několika dalšími přáteli. „Nezlobte se," krčil před televizními pracovníky omluvně rameny, „ale po takovém večeru, který včera končil tím, že Karel Gott předváděl pantomimu a já zpíval, po takovém večeru bylo samozřejmě již předem vyloučeno, abych kamkoliv dneska přišel včas…"  
K Leonidovi se v budoucnu ještě určitě vrátím. Dnes vám ale chci pustit písničku, jejíž text po jeho smrti napsal dnes už také nežijící první dvorní textař Karla Gotta, Jiří Štaidl. Tu písničku, která se jmenuje Klaun z Jerevanu, nenapsal ovšem pro Karla Gotta, ale pro zpěvačku Jitku Zelenkovou. Tak si ji poslechněte a také si při ní vzpomeňte na toho milého „pražského kluka“, geniálního klauna a mima z Jerevanu, Leonida Jengibarova.
 

Fotografie, které jsem pořídil při setkání s Leonidem Jengibarovem v Moskvě v roce 1970. Pikantní série fotografií, točících se kolem bot mé tehdejší ženy Peggy. (Jarmila Halámková, česká výtvarnice, která bohužel po několika letech zemřela při autonehodě, je matkou Leonidovy dcery Barbory. Bohužel, o té už mnoho let nic nevím…)  A pak je tu ještě pár obrázků pro vzpomínku…  O.S.

                       

Elena Jaroševská - http://www.radio.cz/ru

foto z archivu Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 10. 2006.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.