Ondřej Suchý: Když psal mladý Werich cenzorům

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Rád si listuji ve starých časopisech. Největší potěšení mi dělají staré ročníky Kinorevue z třicátých a čtyřicátých let. Z jejich stránek na mě dýchá sladká vůně doby, kdy film, jeho tvůrci a především pak herecké hvězdy byly pro tehdejší mládež středem vesmíru. Často v nich nacházím články inspirující, často zvažuji, zda by nebylo dobré z nich něco připomenout dnešním čtenářům.
A právě dneska jsem narazil na takový článek, vlastně na otevřený dopis adresovaný tehdy činným cenzurním orgánům, ve kterém sděluje jednatřicetiletý Jan Werich – mimochodem v té době působící nikoliv v Osvobozeném, ale Spoutaném divadle - své dojmy při přečtení zprávy o definitivním zákazu filmu Ernesta Lubitsche Muž, kterého jsem zabil, který viděl v cizině. I přesto, že už dnes u nás oficiální cenzura neexistuje, stojí, myslím, následující řádky za přečtení. 
V Praze dne 10. března 1936

Milá filmová censuro,
dovol, abych Ti napsal dopis v tomto časopise, dovol, abych Tobě, která vidíš tolik dobrých i špatných filmů, vylil své city, přinesl srdce na dlani (jak se často píše v milostných dopisech), abych s Tebou sdělil své zážitky (jak píší věcně založení pisatelé).
Nuže, věz: Viděl jsem Lubitschův film „Muž, kterého jsem zabil“. Vidělas jej též? A jak se Ti líbil? Mně velice. Byl jsem jist, že uvidím něco pozoruhodného. Lubitschovo jméno zaručuje tolik filmových kvalit. Duchaplnost, svižnost, lehkost, humor. U filmů, jak říkáme obchodních námětů, uměl a umí Lubitsch vykouzlit tolik umění, že desetkrát odčiní komerčnost libreta. A u tohoto filmu neměl vůbec co odčinit.
„Muž, kterého jsem zabil“ je námět tak krásný, tak záslužný, tak ušlechtilý, že obchodní úspěch, dostavil-li se, svou výjimečností potvrzoval pravidlo.
Mladý muž, houslista z orchestru, Francouz, narukoval ve světové válce. V hrůzné bitvě v strašlivém pekle západní fronty střetl se tváří v tvář se svým nepřítelem, s mladým německým studentem. Zabil ho. Zabil ho a od umírajícího převzal ještě dopis nevěstě, přečetl a odeslal.
Leč od tohoto okamžiku pronásleduje ho vidina umírajícího Němce. Je vrah, je vrah, neslyší, nevnímá nic, než vědomí, že zabil člověka. Kněz, zpověď, nic mu nemůže vrátit klid bezúhonného člověka.
Odjíždí do Německa k rodičům toho, jehož zabil. Chce jim říci: „Zabil jsem vašeho syna, odpusťte mi.“
Přijíždí, aby se přiznal, ale rodiče, kteří jej uvítají jako přítele padlého syna, vezmou mu odvahu k přiznání. Zůstává déle, než měl v úmyslu. Sblíží se i se snoubenkou mrtvého německého vojáka, miluje ji.
Zůstává pak v rodině, v rodině, jíž zabil syna, ale jíž to nahrazuje svou přítomností, svým mládím, svou láskou k děvčeti padlého.
Nesmyslnost války a bolest matky, hrůza z vraždy. Z toho Lubitsch udělal film, jenž volá, křičí proti válce víc než sta knih, víc než lesy pomníků padlých. Jen krůček a ze smutných scén staly by se sentimentální barvotisky.
Zdá se, že vedle Chaplina je ještě Lubitsch, jehož Bůh obdařil talentem kráčet místy, kde končí umění, a nevstoupit tam, kde začíná kýč. Je to krásný film.
Nevím, milá censuro, proč Ti vlastně ten film popisuji a tak chválím. Vždyť tys ten film viděla. Musilas jej vidět, když jsi jej zakázala. Proto Ti vlastně píši. Chtěl bych se zeptat, proč? Proč, ptám se Tě, milá censuro, zakázala jsi film „Muž, kterého jsem zabil“? Protože je tak krásný a cenný? Jistě ne. Vždyť umíš propustit tolik, tolik špatných filmů, že se nedá pochybovat o Tvé objektivnosti, která se nedá ovlivnit kvalitou zápornou právě tak, jako kladnou.
Proto snad, že je to americký film? Vyloučeno. Povoluješ amerických filmů sta.
Že by Ti snad vadilo, že film je pacifistický? To jistě ne. Přece nechceš říci, milá censuro, že jsi pro válku. Ty a my všichni, celý pokrokový svět jsme pro mír.
Vždyť víš, milá censuro, že president Beneš léta, dlouhá a namáhavá léta pracuje — díky bohu úspěšně — pro zajištění míru. Ty víš, že president Masaryk pracoval pro mír, Ty víš, že Komenský, Chelčický, Hus, Palacký, Havlíček, Neruda, Mácha, Shaw, Wells, Tolstoj, Mann, Feuchtwanger aj. a tisíce jiných vynikajících mužů cenili si více ducha lidského, než nabroušeného meče.
Budou mi jistě vytýkati, milá censuro, že Ti tu předestírám jména tak slavná, řkouce, že činím tak zbytečně, neb jistě ta jména znáš z doslechu i četby domácí. Ale Ty víš, že tak činím bona fide, jen abych sám vyvrátil domněnku, žes ten film zakázala pro pacifistickou tendenci.
Či snad proto, že slovo brannost Tě k tomu donutilo? Jistě ne. Protože víš, že brannost a pacifismus se snášejí. Ty víš, že brannost je užitečná a nutná věc k hájení míru, Ty víš, že všichni budeme bojovat za mír, že nechceme válku, ale že budeme mír a demokracii bránit i se zbraní v ruce.
Že bys pod slovem brannost viděla touhu po výbojné válce, to Ti imputovat nebudu a nechci, pročež odpovídám na tuto otázku za Tebe: Tímto omylem jsi to nezakázala.
Tož se Tě, censuro, ptám: snad slova defiaitismus, nihilismus, slabošství, oblomovština, slova v poslední době tak často zneužívaná v blízkém sousedství a takto zneužitá k nám pašovaná, snad tato slova Tě pohnula k zákazu? Ne.
Hledal jsem v tomto filmu podklad pro tyto obavy, ale nenašel jsem jej. Tys jej také nenašla. Tedy pro hloupost jsi jej zakázala? Nikdy. To ty přece neděláš (neboť kdybys tohle měla ve zvyku, málo bychom filmů domácí produkce u nás viděli) — a pak ten film není hloupý.
Tak teď už nevím. Pro krásu jsi ten film nezakázala. Ani pro hloupost, ani pro pacifismus, ani pro protibrannost, že je americký, Ti také nevadí. Oblomovštinu, defaitismus, nic podobného jsi v něm nenalezla. A přece jsi ten film zakázala. Mohla bys mi tedy, milá censuro, sdělit proč? Neměj strach, nikomu to neprozradím.

Piš na adresu: Jan Werich, Praha 

Foto © archiv Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 08. 2010.