Ondřej Suchý: František Nepil, Stradonice, Šemanovice, ale ještě o něčem jiném

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

„Tak jak už jste v těch Šemanovicích daleko, člověče?“ zní mi dodnes v uších obligátní Františkova věta, jasně formulovaná věta muže-kutila, muže-chalupáře, navíc autora bible všech chalupářů a chalupníků nesoucí název Jak se dělá chalupa.
Závěrečná kapitola knížky, která pojednává o posledních věcech člověka-chalupáře, bere dodnes všechny, kdož Františka znali, za srdce. Má název Jak odchází chalupář z tohoto světa a autor si snaží takovou chvíli představit:

„Chalupník odchází z tohoto světa s lítostí, protože odchází vždycky předčasně. Vždy zanechává nedokončenou práci a nesplněné plány a k břehům onoho světa se vydává s hlavou plnou starostí, kdo to udělá za něho...“

Otázku, jak už jsme „v těch Šemanovicích“ daleko, jsem od Františka dostával v posledních letech stále častěji, kdykoliv jsme se setkali.
V Šemanovicích u Kokořína pobývám vlastně stále ještě jen jako chalupář, i když dnes již celoročně, a František, chalupář ze Stradonic u Berouna nejspíš zkoušel, zda ze mně „nevypadne“ nějaká legrácka, neboť jsem byl na rozdíl od něj vždycky manuálně nešikovný, zvláště pak na chalupě.
„A co nového je u vás, v těch Stradonicích?“ odpovídal jsem mu otázkou, což vyvolalo mávnutí ruky a typicky nepilovsky protažené slůvko: „Ááále...“
Jednou mi řekl: „Já ti, člověče, závidím, že na chalupě můžeš být furt.“
A já se tehdy trochu zastyděl; on, typický chalupář, který své Stradonice miloval, se na chalupu dostával méně často než já, nechalupář, který se jednoho dne pouze rozhodl, že se stane z Pražáka venkovanem. Přitom – kdepak bych dokázal to, co on! Vždyť dokonce i tu sošku svatého Vojtěcha si do výklenku nad vstupními vraty či bránou vlastnoručně vyřezal!
Obdivoval jsem naprosto oddaně jeho zručnost, kterou ovšem neustále shazoval a ironizoval. Podezříval jsem ho dokonce jeden čas, že si určitě něco nechává dělat profesionály, truhláři, tesaři, zahradníky, sadaři, zedníky, kameníky. Ne.
Dokonce i perníčky, které (vyjma těch, jejichž dodavatelkou byla populární perníkářka Jindra Dvořáková z Křenku) pekla sice jeho paní Zdenka, ale všemi těmi vlnkami, kolečky, srdíčky, hvězdičkami, puntíky a kuřátky je vlastnoručně zdobil František!
Taková zásoba perníčků se musela samozřejmě vytvořit ve velkém množství, protože o Velikonocích se s koledníky netrhly dveře.
Navštívil jsem jednou Nepilovy o Velikonocích a viděl na vlastní oči, jak to u nich chodí. Přestože se jejich chaloupka nachází na jednom z nejvyšších míst ve Stradonicích, dostavovali se sem koledníci v hloučcích a v docela pravidelných intervalech. František jim vycházel slavnostně naproti s ošatkou plnou perníčků a já viděl, jak září, že perníčky mizí v dětských dlaních a jak si po návratu do chalupy dělá čárky, kolik dětí tvořila ta která skupinka. „Šedesát tři!“ spokojeně prohlásil, když připočetl nové čárky. A hned popaměti konfrontoval, kolik dětí prošlo kolem jeho chalupy s koledami touto dobou loni.

Nevím, proč pro tak klidného, pohodového a zdánlivě pomalého člověka bylo nejednoduché urvat si v životě pořádný kus času a uzavřít se s ním ve svém milovaném mimopražském království.
Jednou s ním týdeník, vycházející v našem kraji, otiskl obsáhlý rozhovor. Jedna z otázek reportérky Týdeníku Mělnicko zněla: Jste spokojen se svým životním stylem?
„Vždyť já žádný životní styl nemám,“ bránil se nešťastně František a dodával: „Já jsem prostě životem vláčenej.“
Na to opáčila reportérka otázkou: A co vám zaručuje přísun či obnovu duševních a fyzických sil?
„To, že si na chalupě po obědě na 45 minut lehnu. V Praze to nejde, tam nemám klid, tam mám telefon, domovní zvonek a pak - tam moje paní věčně klepe na stroji seznamy toho, co jsem komu slíbil.“

Nebyl by to František Nepil, kdyby svůj povzdech nekorunoval humorem. Třeba jen ty jeho plány do života!
Přečtěte si jeho osm bodů, které vyjmenoval, když byl tázán, co si do dalšího osobního života plánuje:
„Až budu mít trošku času, tak si jednou uklidím svůj pracovní stůl. -
Až budu mít pytel peněz, tak vystoupím na Mount Everest. -
Nebo ho obletím v helikoptéře. -
Nebo se na něj budu dívat alespoň z terasy hodně levného hotelu. -
Udělám na zahradu ještě dvě lavice a ještě jeden stůl. -
Napíšu ještě jednu pohádkovou knížku pro děti, ale překrásnou! -
Koupím si kozu. -
Hodně zbohatnu, abych nemusel do Domova důchodců.“

Rozhovor s Františkem Nepilem vyšel v Týdeníku Mělnicko 1. dubna 1993 a jak vím docela přesně, den nato – 2. dubna 1993 – si František koupil svůj první počítač v životě. Když to tak počítám, radoval se z něho jenom pouhých šestadvacet měsíců…

(kapitola z nové knihy O.Suchého, Dobrý a ještě lepší František Nepil,
v únoru vydalo nakladatelství Ikar k Nepilovým nedožitým 80. narozeninám)

Foto © archiv Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 02. 2009.