 Když mě něco rozčílí anebo je mi z něčeho smutno, vezmu krabici s nápisem KARLOVY VARY a hrabu se v jejím obsahu. Je v ní všechno to, co mě před nedávnem přivedlo k psaní tohoto seriálku pro Pozitivní noviny – vzpomínky na filmové festivaly, prožité v krátkých kalhotách.
Tu krabici beru poslední dobou do rukou nějak často. Není divu – událostí působících „blbou náladu“ je doma i ve světě čím dál víc a pak také, když člověk přijde do let, kdy má pocit, že běh ubíhajícího času nabývá na rychlosti, stále raději se vrací ve vzpomínkách do dob, kdy běh času byl naopak sotva postřehnutelný. Bylo mně deset let, kdy jsem si prvně začal uvědomovat, že se u tetičky v Karlových Varech odehrává v tomto lázeňském městě vždy na začátku mých školních prázdnin něco mimořádného: Mezinárodní filmový festival.
 Ivan Soeldner, který už tehdy vzdor svému věku (16 let) psal o filmech a filmových hercích do karlovarských novin Stráž míru, a pak ještě přítel naší rodiny, karlovarský farář, tehdy vlastně ještě kaplan z chrámu sv. Maří Magdaleny, Dan Benda. S tím jsem po Karlových V arech chodíval moc rád, protože byl recesista a měl šílené nápady. Jednou mě u nás v Praze-Nuslích doprovázel do školy po Leninově třídě se vzduchovkou v ruce. Musel jsem jít několik kroku před ním a on mně k údivu všech kolemjdoucích přísně domlouval, aby to všichni slyšeli: Do školy musíš! Žádné ulejvání!
Most přes řeku Kwai. Jindy mě pro změnu vzali na jakousi neoficiální projekci, odehrávající se v malém, do posledního místečka obsazeném kinosálku. Prý mě čeká něco, co hned tak v budoucnu neuvidím – kreslené filmy jistého Kanaďana jménem Norman Mc Laren. Měli pravdu.
 Celý život si od té doby pamatuji název jednoho z těch snímků, který (jak jsem se ovšem dozvěděl mnohem později) byl rok před tím oceněn Zlatou palmou na festivalu v Cannes. Ten filmeček se jmenoval Blinkity Blank. Na plátně se objevovaly spirály, čáry, tečky, různé geometrické tvary a musím říci, že to nerozesmávalo jen dospělé, ale že jsem se bavil i já, přestože jsem pochopitelně sotva mohl chápat, proč takové filmy vůbec vznikají.
Experimentátor Mc Laren kreslil své nápady přímo na film; používal k tomu jehlu, pero, žiletku, miniaturní rydla a pak také štětečky, kterými na film nanášel speciální průsvitné barvy. Výsledkem byl pro mě vskutku velký zážitek, který má ovšem ještě zvláštní pointu. Tu jsem slyšel až někdy v devadesátých letech a svěřil se mi s ní populární filmový historik Karel Čáslavský.
Přibližně tři roky předtím, co se ve Varech odehrála tato poloutajená odpolední projekce Mc Larenových výtvorů, trávil tehdy sotva šestnáctiletý student čimelické filmové školy Karlík Čáslavský celé  prázdniny tím, že na mnohametrový průsvitný pás 35mm filmu kreslil perem, okénko po okénku, vlastní „katastrofický“ film o automobilovém závodu. Ten jeho několikaminutový film se jmenoval Závod smrti.
Za dva prázdninové měsíce nakreslil Karel tři a půl tisíce obrázků, které pak jeden po druhém dodatečně vybarvoval barevnými tušemi (sada za 6.- Kčs)! Kuriózní na tom byla nejen skutečnost, že tehdy o nějakém Mc Larenovi neměl (a ani nemohl mít) Karel Čáslavský tušení, ale i to, že film, který  přes prázdniny takto pokreslil, měl na sobě nakopírovanou jakousi neznámou zvukovou stopu. Když si pak dílko nechal promítnout i se zvukem, užasl. Film nedoprovázelo žádné mluvené slovo komentáře, žádné nepatřičné zvuky, ale rychlá, dramatická hudba, která byla ke kresleným obrázkům ujíždějících a občas havarujících aut přímo jako stvořena!
- Že jsem se o svět filmu začal zajímat víc než moji vrstevníci, a to nejen jako lovec autogramů, měli na svědomí můj bratr Jiří, karlovarský bratranec
- I v Karlových Varech byl Dan tehdy známou postavou, třeba už jen na svou dobu výstředním oblékáním – v polovině padesátých let nosíval černé kalhoty, černý rolák a černé sako, které měl rozevřené, aby byla vidět jeho zářivě rudá saténová podšívka. Bylo to odvážné, tím spíš, že i ve festivalovém deníku se občas „vtipně“ otřeli o módně oblečené návštěvníky (viz důkaz).
 To víte, že jsem byl blahem bez sebe, když mě občas tato trojice „vzala na milost“ a mohl jsem se k ní připojit cestou na nějaké filmové představení. Díky těm třem jsem, vysazen na vzrostlý strom za plotem Letního kina, uviděl například film - Johann Wolfgang Goethe napsal kdysi dávno o Karlových Varech básničku:
- Co jsem tady poznal, prožil,
- co mi odsud vniklo do žil,
- co jsem blaha přijal vděčně,
- moh bych líčit nekonečně.
- Stejný dík nechť každý poví,
- co tu byl, i ti noví!
- Jak vidíte, svá slova díků už jsem začal „povídat“…
- (pokračování jindy)
|
