- Mám staršího bratra, kterého kdysi postihlo proslavení. Měl jsem v té době zrovna namířeno do puberty a přiznávám, že jsem bratrovi jeho slávu silně záviděl. Proslavený sourozenec na mě neměl v té době zrovna moc času a tak jeho první slova útěchy, nabádající mě k trpělivosti, jsem uslyšel až ve svých dvaceti letech. Postěžoval jsem si mu tehdy, že se mi dělají na obličeji stále nové a nové uhry a že už si z nich zoufám. „To jsem si prožil taky, takže vím, o čem mluvíš“, řekl mi a dodal hned útěchu, „mám ovšem pro tebe dobrou zprávu: Bude tě to sice ještě nějaký čas trápit, ale ve třiceti najednou, jako když utne!“
Tuhle „dobrou“ zprávu jsem ve svých dvaceti považoval spíš za černý humor. Asi jsem byl i trochu uražený. Jenže desetiletí bylo pojednou to tam a mně úderem třicítky uhry z obličeje zmizely. - Podruhé se mi důležitých slov útěchy od staršího sourozence dostalo krátce po mých čtyřicátinách. Tehdy jsem se mu pro změnu svěřil se zmatkem, kterému jsem náhle propadl, když jsem si uvědomil, že jsem právě vstoupil do věku, ve kterém už moje případné chyby a omyly nebudou omlouvány mladickou nezralostí a že už se o mně nikdy nebude mluvit jako dejme tomu o nadějném autorovi. Zkrátka, že mě ta čtyřicítka pěkně rozhodila. Nu a co teď s tím?
„Vím o čem mluvíš,“ pravil starší sourozenec, „ve čtyřiceti jsem zazmatkoval podobně, mám ovšem pro tebe dobrou zprávu: Až se dostaví padesátka, uvidíš, že ta už s tebou vůbec nic neudělá!“ Bratrova slova útěchy jsem přijal rezignovaně, nikoli však už uraženě. Desetiletí mezi čtyřicítkou a padesátkou bylo záhy to tam, dostavil se den mých padesátin a skutečně – vůbec nic to se mnou neudělalo!
- Pak mně bylo pětapadesát a pošťačka mi doručila dopis z Akademie populární hudby. Byly to vlastně dva dopisy v jednom. V prvním stálo, že mě gratulují, neb budu uveden do Síně slávy a že bych z toho důvodu měl tehdy a tehdy dojet tam a tam, kde mi bude odejmut otisk palce pro jakousi snad budoucí galérii slavných palců. V první chvíli se mi zatajil dech a hlavou mi proletělo: Už je to tady!
V druhém dopise pak stálo, že by si Muzeum populární hudby přálo mít ode mě nějaký předmět, nejlépe hudební nástroj, který by byl vystaven jako exponát. Zdědil jsem kdysi po bratrovi basu, ale také banjo. Basu nedám, ale banjo bych dát mohl, uvažoval jsem. Pak mi ale začala vrtat hlavou ta Síň slávy. Najednou mi zmiňované ocenění za to, co jsem kdy udělal do svých pětapadesáti let v oblasti písniček pro děti, připadalo dosti nezasloužené. Tady musel někdo něco poplést, nejspíš mi patří jen ten druhý dopis! Smířil jsem se s touto předtuchou poměrně rychle a jak se záhy ukázalo, byl můj odhad správný. První dopis pochopitelně patřil mému sourozenci, akorát že jméno a adresu napsal jakýsi popleta. Když se mi podařilo dostat pod kontrolu záchvat nezdravého smíchu (tj. takového smíchu, který je člověku samotnému po chvíli protivný, jenomže ho nemůže nijak dostat pod kontrolu) zavolal jsem bratra a s celou tou příhodou jsem mu zároveň gratuloval k významnému ocenění. „Taky jsem si prožil období, kdy jsem žádné ceny nedostával,“ řekl po chvilce, „mám však pro tebe dobrou zprávu: Uvidíš, že po šedesátce začneš zničehožnic dostávat jednu cenu za druhou!“ - Protože mi do šedesátky chybí ještě půl roku, jsem v pohodě. Dokonce by mi hromadné sbírání cen připadalo dnes ještě nepatřičné. Zcela mi stačí bratrem sdělená naděje, která mi od té doby začala roky zbývající do šedesátky zpříjemňovat.
- Dneska sním o tom, abych se dožil osmdesátky. Sice ještě nevím s jakým problémem bych se tou dobou asi tak mohl na staršího sourozence obrátit, ale už nyní jako bych slyšel jeho slova útěchy: „Přesně to jsem si prožil taky, takže vím o čem mluvíš, mám však pro tebe dobrou zprávu: Až se přehoupneš přes devadesátku, tak…“
|