Ondřej Suchý: Když Kocourkovští zpívali v Anglii
Rubrika: Publicistika – J+O Suchý
Jejich původní název zněl Pěvecké sdružení učitelů kocourkovských, neboli P.S.U.K.  Přiznám se, že dříve než je, znal jsem jejich následníky - Settlery a Nezbedné bakaláře. Kocourkovští učitelé totiž končili svoji činnost v roce 1957, kdy mně bylo teprve dvanáct let, a tak se stalo, že jsem se s nimi poprvé setkal v kině a později, díky staršímu sourozenci, u gramofonu. Co říci o jejich repertoáru? Stručně: Parodie, recese, satira. Humor na vysoké úrovni. Hlavními autory byli hudební skladatel dr. Julius Kalaš a textař Karel Hrnčíř, osobitý konferenciér dr. Jaroslav Procházka (o něco dříve známý ze scény kabaretu Červená sedma jako Jára Tonar) a také textař a „Pepíček Zakladatel“, dr. Josef Káš, kocourkovský barytonista, nepřehlédnutelný svojí fyziognomií. Během své mnohaleté existence uspořádali téměř půldruhého tisíce vystoupení, natočili přes čtyřicet svých písní na gramofonové desky, vydali knížku Kocourkovští učitelé se zpovídají a objevili se ve čtyřech filmech, z nichž nejznámější jsou Katakomby s Vlastou Burianem a U nás v Kocourkově s Janem Werichem. Počet Kocourkovských učitelů, kteří se začali poprvé formovat už v roce 1914, se v roce 1931 definitivně ustálil na osmi členech: Kromě už jmenovaných pánů (Kalaše, Hrnčíře, Procházky a Káše) to byli ještě Miroslav Čadský, Miroslav Zápal, Jaroslav Kotan (kterého ve čtyřicátých letech vystřídal Ota Pražák) a dr. Svatopluk Venta. Kocourkovští učitelé mě na filmovém plátně nejvíce rozesmávali v závěrečné scéně filmu Katakomby, kdy se jako jeden z nich pěvecky prosadil Vlasta Burian a pak v jejich posledním filmu Z českých mlýnů (z roku 1941), v němž si zahráli členy cyklistického spolku „Nežeňme se“. Na pozvolném zániku Kocourkovských se po válce výrazně podepsala změna režimu. Paradoxně až v roce 1979 vychází Kocourkovským první (a zároveň poslední) elpíčko, sestavené z jejich starých nahrávek. V následujících létech ještě tu a tam připomíná někdejší slavnou éru pozoruhodného pěveckého sdružení neúnavný psavec, z něhož se stal nakonec poslední žijící člen té báječné veselé party, konferenciér dr. Jaroslav Procházka. Že by se na inteligentní humor Pěveckého sdružení učitelů kocourkovských nemělo zapomínat, jsem si uvědomoval v uplynulých dvou desetiletích nejednou. Čas od času jsem hrál (a dodnes hraji) některé jejich staré nahrávky v Českém rozhlase, v Čs. televizi jsem si kdysi v jedné směsi, vytvořené z jejich nejznámějších písniček, dokonce i zazpíval… O tom, jací to byli pánové, mi vyprávěli jejich pamětníci, například Erna Červená (manželka dr.Jiřího Červeného, zakladatele kabaretu Červená sedma), dr. Svatopluk Káš (syn dr. Josefa Káše) a naposledy také nedávno režisérka, Mgr.Anna Procházková (dcera dr. Jaroslava Procházky) která ve mně tím, jaké zajímavosti mi z archivu svého otce svěřila, „vybudila“ novou chuť a zájem Kocourkovské lidem připomínat. A nejen pamětníkům. Pro čtenáře jsem vybral jednu epizodu o níž napsal dr. Procházka vzpomínku, která se dodnes nedostala na veřejnost. Není divu - za života jejího autora neměla šanci být zveřejněna a po jeho smrti ji zavály události jiné. O co šlo? O významnou kulturní událost, kterou se po válce stal českobritský filmový festival, o kterém se tehdy psalo snad ve všech našich novinách. Festival se konal nejprve na podzim roku 1946 v Praze a pak na jaře 1947 v Londýně. Náš tisk přinášel odtamtud zprávy, jaké slaví náš film u Angličanů úspěchy, leč pravda byla poněkud jiná, jak už to někdy i dnes bývá. Na festivalu v Praze se měli možnost britským filmařům v rámci jednoho z jejich doprovodných programů předvést Kocourkovští učitelé. A filmaři byli nadšení. Důvod, proč si pak Angličané výslovně přáli, aby pěvecké sdružení přijelo zpívat i do Londýna, popsal dr. Procházka takto: „Zazpívali jsme jim hlavně své parodistické skladby. Byli z toho dost udivení, říkali, že něco takového ještě neviděli a neslyšeli. Prý jsou zvyklí na přísné sborové pění, bez gest, v klidném postoji, a najednou se tady osm pánů ve fraku začne pitvořit, hraje a imituje různé hudební nástroje, gestikuluje, ale při tom zpívá harmonicky, přesně, bez falše. Dirigent bere všechno nesmírně vážně – ale v tom je právě jeho komika. Klavírista má odkoukané manýry klavírních virtuózů – ale hraje bez chyby. To vše působí neodolatelně komicky, teatrální vážnost, frigovská ztrnulost a přitom hlasově vynikající. To musí u nás doma vidět, říkali a splnili slovo. Když se chystal festival českých filmů v Anglii, vymínili si pořadatelé účast Kocourkovských. Našim se to moc nelíbilo, chtěli tam poslat Voskovce a Wericha, ale nakonec jsme přece jen jeli my.“ Dr. Procházka podrobně popsal další události onoho slavného zájezdu, jehož se účastnili naši vládní představitelé a mnoho našich filmových umělců – Marie Vášová, Vlasta Matulová, Lilly Hodáčová, Paľo Bielik, spisovatelé Marie Majerová, Jan Morávek, Jan Wenig, malíř Jiří Trnka, básník Vítězslav Nezval, novináři v čele s Jiřím Voldánem… Ze zážitků, které prožili Kocourkovští učitelé během svých asi 25 vystoupení, jsem vybral jeden z nejzajímavějších, přímo ze slavnostního zahájení festivalu: „Naši filmaři tam uvedli historický film Jan Roháč z Dubé. Film se nelíbil, vlastně propadl; také to byla opravdu nešťastná volba. Nejvíc se Angličanům líbil boj se slavnými husitskými cepy. Při každém rozmachu našeho bojovníka se ozvalo z hlediště ‚Aaaaaa…rup….‘ a všeobecný smích. Nám toto nepochopení nebylo vhod, ale Angličané styl takového válčení neznali a tak se našim husitům srdečně smáli. Však nás také anglické noviny moc nechválily a já mohu s hrdostí uvést, že několikrát psaly, že úspěch festivalu zachránili Kocourkovští učitelé a Skupa se svým Spejblem a Hurvínkem. Měli jsme také jedno společné samostatné představení - polovinu my, polovinu Skupa. V e starém divadle, které jistě pamatovalo Shakespeara, na otřených, zvetšelých sedadlech zasedla smetánka anglického divadla a řada vynikajících osobností uměleckého světa. Obecenstvo to bylo náramné, reagovalo na každý náš hudební citát, bylo to zkrátka obecenstvo, o kterém jsme si říkali, že je jako to v Brně (ať se na nás ostatní nezlobí, ale brněnské obecenstvo jsme pro nás pokládali vždy za nejlepší.) V první řadě seděla jedna stará dáma, pečlivě učesaná, s lokýnkami, její zlaté brýle se leskly stejně jako všechny ty šmuky, které měla na sobě, a po skončení první poloviny se zvedla, křepce vystoupila na jeviště a podala mi velkou krabici cigaret s tím, abych je nabídl kolegům. Učinil jsem tak, krabici vrátil a dáma zmizela. V pauze nám naši angličtí přátelé řekli, že to byla sama Aghata Christie. Ty cigarety od ní jsme neschovali, ale s úctou vykouřili… Skupa se svým Hurvínkem a Spejblem měli také veliký úspěch, poněvadž Hurvínek roztomile žvatlal po anglicku. Komolení angličtiny z jeviště jsem se také zúčastnil, ale Angličanům to nevadilo, oni jsou zvyklí na koloniální soukmenovce, a ti nemluví o nic lépe než já ve svých anglických konferencích.“ Rukopisné vzpomínky Jaroslava Procházky na nedlouhé poválečné období, kdy to vypadalo, že Kocourkovští učitelé (německy Die Lehrer aus Krähwinkel, anglicky The Sleepy Town Teachers) vyrazí za slávou do světa, končí smutně. „Chystali jsme se do Polska,“ napsal dr. Procházka, „já se naučil konferovat polsky, pak se to ale nějak všechno zamotalo a nejeli jsme nikam. Nebyli jsme na příslušných místech oblíbení. Na zodpovědných místech seděli podivní lidé, kteří o Kocourkovských nevěděli nic a tak jsme v roce 1948 museli odříci velkolepý zájezd – roční do Anglie…“ Listuji starými novinovými výstřižky a čtu o poválečných plánech Kocourkovských učitelů. O tom, jak po uvedení jejich společné operety Láska nezná hranice, chystají uvést operety další, jak připravují film Hoši pro všecko, do něhož si napsali role přímo na tělo a v němž půjde o dobrodružství osmi manekýnů z obchodního domu, o tom, který z členů se chystá vydat jakou knížku (v rukopisech nejspíš zůstaly Letopisové Kocourkovští a Kocourkovská poesie, zatímco Jaroslav Procházka stihl ještě vydat v roce 1947 v Mladé Boleslavi Kocourkovské povídky), ale pak už byl všem jejich velkolepým plánům konec. Můžeme jen litovat. A pak se pobavit tím, co nám tu po Kocourech přece jen zůstalo. |
Psáno pro měsíčník Revue 50 plus
Foto © archiv autora
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 12. 2007.
