Prý to způsobil režisér Národního divadla Karel Dostal, že se stala herečkou bez jakékoliv herecké průpravy a studií. Všiml si jí v lázních Sliač, kde byla s manželem na dovolené, a po návratu do Prahy na ni upozornil pány Voskovce a Wericha, kteří zrovna marně hledali dívku pro hlavní roli ve filmu Pudr a benzin.
Ella – v té době zrovna krátce vdaná – byla velice temperamentní, hezká, okatá holka se smyslem pro humor a tak přišla ke své první filmové roli, ani nevěděla jak.

Její zlaté časy
Manžel, dirigent a houslista Lola Šárka, od počátku nevěřil v herecké nadání své ženy, ale v jejím počínání jí nebránil. Ani vlastně nemohl; její temperament – jak se jeho choť později veřejně chlubila – mu to nedovoloval. A tak Ella odjela s Voskovcem a Werichem točit do Paříže.
Film Pudr a benzín měl tehdy velký úspěch a Elle Šárkové nastaly „zlaté časy“. Šla pojednou z filmu do filmu, ba i z jednoho divadelního angažmá do druhého. Po natáčení s Voskovcem a Werichem ji vzal do svého kabaretu Červené eso E. F. Burian, od něj pak prošla Švandovým divadlem, Malou operetou, Velkou operetou, Slovenským národním divadlem, Rokokem, divadlem Ference Futuristy, jezdila po celé republice s Karlem Hašlerem, po jistý čas byla partnerkou Oldřicha Nového v jeho Novém divadle.
Přičteme-li k téhle bohaté umělecké minulosti třeba i to, že hostovala na scéně vídeňské Volksopery, nazpívala několik gramodesek a v průběhu třicátých a čtyřicátých let hrála v téměř dvou desítkách filmů, je to bilance pro dívku bez většího vzdělání docela obdivuhodná.

„Neumí pro film mluvit“
Ella Šárková byla hezká, veselá, temperamentní a pojednou i známá – to však byly veškeré její akvizice. Nevšímala si v této době, kdy byla na vrcholu, signálů, které se daly vyčíst z odborných kritik („…je fotogenická, příjemná, ale její herecký projev není tvárný, neumí pro film mluvit…“) Byla lehkomyslná a se svou budoucností si pranic hlavu nelámala.
A tak se stalo, co se asi stát muselo. Ella Šárková si nepřipouštěla, že se její kariéra blíží ku konci. V+W, E. F. Burian, Oldřich Nový, Hašler pro ni byli především „fajn mužský“. Zatímco Ljuba Hermanová či Hana Vítová ze spolupráce s takovými osobnostmi vyzískaly pro svůj další umělecký život mnohé, Ella nikoliv.
Nevím, co se stalo (nikdy o tom nemluvila), ale v roce 1957, po několikaletém působení v Alhambře a v kabaretu U Fleků „odešla na odpočinek“ ve věku pouhých padesáti let. Před filmovou kameru se dostala pak už jen dvakrát, a to v osmdesátých letech, po pětadvacetileté pauze, ve zcela bezvýznamných epizodkách ve filmech V hlavní roli Oldřich Nový a Faunovo velmi pozdní odpoledne.



Skryté tajemství alb
Životní setkání Elly Šárkové s pány Voskovcem a Werichem a pak její působení v divadle Oldřicha Nového mě vedly koncem sedmdesátých let k tomu, abych se s touto herečkou osobně seznámil.
Oslovovala mě od první chvíle „milý Suchánku“ a nepřestávala mi dokolečka předvádět svou škálu koketérie a „roztomilostí“, kterými před čtyřiceti lety nejspíš poutala pozornost všech výše jmenovaných kumštýřů. Přiváděla mě tím často do velkých rozpaků, jelikož svému neslábnoucímu temperamentu dávala průchod především před pokud možno nejširší veřejností. Měla prý doma z dob své slávy řadu alb a výstřižků.
Jednou, když jsem projevil přání si ta alba prohlédnout, její přítelkyně herečka Anka Gabrielová jí domlouvala: „Půjč mu je, na co ti jsou? A vůbec, co s tím budeš dělat?“ Ella Šárková se tehdy doslova zhrozila. Pochopil jsem, jak velkou cenu pro ni všechny památky na blyštivou minulost mají. Po téhle příhodě mi už nedopřála alba třeba jen spatřit. Když jsem se vyptával na to, co mě z její minulosti zajímalo nejvíc, brzy jsem pochopil, že se nic podstatného nedovím. Můj úsudek o téhle roztomilé osůbce se později ukázal bohužel správný.

        

Vy to ale, Suchánku, zařídíte…
Zavolala mi, že se musíme sejít. Sešli jsme se v kavárně Evropa. „Napsala jsem své paměti! Nazvala jsem je VZPOMÍNKY NA MINULOST – PRO BUDOUCNOST… a podtitul mají ŽIVOT JE JEN NÁHODA!,“ oznamovala mi celá nervózní. „Milý Suchánku, musíte zařídit, aby někde vyšly, máte přece všude plno známých, třeba v tom Melantrichu, jo, tam by to bylo nejlepší!“ Zeptal jsem se, zda má ty své memoáry s sebou. Zalovila v kabelce a podala mi je.
„Paní Šárková,“ povídám rozpačitě poté, co jsem dílko držel v ruce, „tohle vám ale jako knihu nemohou nikde vydat…“
Nechápala o čem to mluvím:
„Vy to ale Suchánku dokážete zařídit, viďte?“ vedla si svou.
„Nedokážu, paní Šárková“, konstatoval jsem smutně. „Paměti, které mají pouhých patnáct stránek strojopisu, vám žádné nakladatelství nevydá.“
„Ale proč?!“ zeptala se zoufale.
„Patnáct stránek memoárů je prostě málo. Musíte psát dál, teprve potom se s tím dá něco dělat.“
Zesmutněla: „Psát dál? Ale o čem? Vždyť tam je všecko, co jsem prožila a co vím…“
Slíbil jsem, když mi paměti svěří, že se je pokusím nabídnout do nějakého časopisu, kde by vyšly ve dvou třech pokračováních. Nelíbilo se jí to, přesto mi je s těžkým srdcem toho dne na chvíli půjčila, abych si pořídil jejich xerokopii.
Mám tu kopii pamětí Elly Šárkové dodnes, zatímco originál a všechna ta nikým nespatřená alba mapující její uměleckou minulost, na kterých herečka tolik lpěla, zmizely po její smrti – nechci domýšlet kde.
Ella Šárková se dožila bezmála pětaosmdesáti let a do poslední chvíle byla přesvědčena o tom, že je mezi lidmi stále populární a že ji ještě čeká comback...

(Z knihy Tajemství filmových hvězd, nakladatelství Modrý stůl, Praha 2004)