Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (16) Frunze (Frunzik) Mkrtčjan Mher

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Z jídelníčku klaunů a komiků (16)

Kuchařka pro milovníky filmového smíchu, pro milovníky
smíchu cirkusových šapitó či smíchu kabaretních scén.

Nebojte se, nepůjde ani o neukousnutelné řízky, ani o vystřelovací švestkové knedlíky, ani o slané žloutkové věnečky, o kyselé pudingy či naopak o slazené zavináče. Cílem tohoto nového seriálku je nabídnout vám k ochutnání některá z jídel dosud třeba nepoznaných, na kterých si pochutnávají (anebo pochutnávali) ti, kteří vás jindy a jinde, než u jídelního stolu, dokázali rozesmát…

 
Jeho popularita přesáhla nejen hranice Arménie, ale celého někdejšího Sovětského svazu – byl oblíbený například také v Indii. Jmenoval se Frunze Mkrtčjan, kterému se familiérně říkalo Frunzik. I já mu tak mohl říkat. Osobně jsem se s ním poznal v Jerevanu, v roce 1979. Byl uznávaným hercem i dramatických rolí, mě ovšem zajímal jako komik. Když jsem o něm později psal, charakterizoval jsem ho jako „komika se smutnýma očima“ anebo jako „Friga z Jerevanu“ – výraz jeho tváře mi totiž připomínal hvězdu amerických filmových grotesek Frigo Bustera Keatona.

On sám se mi vyznal z velké lásky k Charliemu Chaplinovi. „Jako všechny děti na světě i já miloval v dětství Chaplina,“ řekl mi tenkrát, když jsme se sešli poprvé v divadelním klubu. „Chaplin je něco jako Bach v hudbě – je učitelem lidstva. Podobně jako život sám je bohatý na překvapení, tak i Chaplin svým uměním neustále překvapoval. Před časem o mně natáčela moskevská televize dokumentární film. Začíná záběry malého kluka, který vidí v biografu Chaplinovu grotesku a zatouží hrát jednou tak jako on. To nebyla náhoda, že jsem se stal komikem – to byl můj sen z dětství.

Vážím si všech průkopníků filmové grotesky, byli tím, čím byl například Gagarin v kosmonautice, jenomže osobně žádného nemůžu dát vedle Chaplina!“ Názory a postřehy Frunzika Mkrtčjana mně velmi imponovaly. Třeba když jsem se ho ptal, jestli by jako herec dovedl pracovat v jiné zemi, odpověděl mi: „Možná dokonce, že i líp! Pro mě je totiž psychologická situace důležitější než jazyk! Proto také, když například točím v Indii, mluvím sice arménsky, ale moje postava je tam přesto přirozená a psychologicky správná. Protože – neusmíváš se česky, finsky, portugalsky, nepláčeš turecky. Řeč je jenom prostředek, podstata je jiná.“

Frunzik už není. Zemřel v roce 1993 a já se o tom dozvěděl náhodou až o mnoho let později. Je mi to moc líto. O to víc jsem dnes rád, že si tu na něj mohu zavzpomínat. Když jsem se ho ptal, jestli zná Prahu, odpověděl mi: „Byl jsem v Praze s naším divadlem v roce 1976, ale denně jsme hráli ve Vinohradském divadle, takže jediné, co jsem viděl, byla inscenace Hamleta a pak jsem ještě navštívil divadlo Semafor.“


MURABA – džem z růží stolistých

  • 4 plné hrsti okvětních lístků zbavených žlutých konečků
  • 1 litr vody
  • 1 kg cukru
  • 2 citrony
  • moučkový cukr
Svaříme 1 litr vody s 1 kg cukru na hustý sirup. Lístečky opereme, okapeme a na míse posypeme moučkovým cukrem. Zalijeme ještě citronovou šťávou ze dvou citronů. Vsypeme do vařícího sirupu a znovu vaříme na husto. Teplé rozléváme do sklenic a zavíčkujeme.

Frunze (Frunzik) Mkrtčjan Mher
(1930–1993)

Vystudoval Jerevanský divadelní ústav a od roku 1953 hrál a později i režíroval ve Státním akademickém divadle Gabriela Sundukjana. Ve filmu začínal v roce 1955 epizodními rolemi v Armenfilmu, brzy se však dostal k velkým rolím v Mosfilmu i jinde. Hrál ve čtyřech desítkách filmů, z nichž některé mu nakonec vynesly pověst jednoho z nejlepších komediálních herců v SSSR. Jistě byl (dle mého soudu ještě vedle Leonida Jengibarova) nejznámějším a mezinárodně uznávaným arménským hercem 2. poloviny 20. století.

U nás jsme ho mohli vidět ve filmech UKRADENÁ NEVĚSTA (1967), TŘI A JEDEN ZAMILOVANÝ (1972), MUŽ JAK SE PATŘÍ (1977), MARNOST NAD MARNOST (1979), FACKA (1980), PÍSEŇ MINULÝCH DNÍ (1982), SVOBODÁRNA (1983) anebo v roli Mustafy (dabovaném Vilémem Besserem) v Dobrodružství Ali-Baby a čtyřiceti loupežníků. (1979).

Mé první setkání s Frunzikem.

Kdybych si tak pamatoval, co mi pod tenhle svůj autoportrét napsal...

Pokračování příště...     

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 11. 2011.