Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (3) - Oldřich Nový

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Seriál  KOMICI U PSACÍHO STROJE
V sobotu 6. ledna 1986 jsem v sobotní příloze Svobodného slova KVÍTKO, jehož jsem byl tehdy sedmým rokem redaktorem, zahajoval svůj nejnovější seriál Komici u psacího stolu. Letos jsem se štosem už časem zažloutlých novin probíral a začetl se do tohoto seriálu, který jsem tenkrát doprovázel i karikaturami představovaných komiků-autorů, a najednou mi přišlo líto, že by texty některých z nich už nemusely spatřit více světlo světa. A tak se stalo, že jsem si vzpomněl na Pozitivní noviny a napadlo mne, že by mohlo být docela pěkné obnovit někdejší kvítkovskou „tradici“. Medailonky, kterými jsem literární ukázky uváděl, už zastaraly, což mi dává možnost je nyní rozšířit. Myslím totiž, že i ty mohou dnešní čtenáře zajímat. A tak zde tento seriálek ožívá, s mým přáním, abyste si jím například zpříjemňovali svá sobotní dopoledne.
KDYBYSTE PROLISTOVALI KATALOGY, které vydala divadelní a literární agentura DILIA, překvapilo by vás, kolikrát je v nich uveden OLDŘICH NOVÝ (1899 - 1983) jako překladatel, upravovatel, autor nebo textař písní. Hervého Mam'zelle Nitouche, Goldoniho lhář, Straussův Cikánský baron, Websterův Plukovník chce spát, vlastní hudební komedie Pro tebe všecko a Tři a jedna - to je jen několik titulů, s nimiž je jméno Oldřicha Nového spjato. Ve všech těchto komediích také hrál hlavní role anebo je režíroval, případně dělal oboje Copyright © Ondřej Suchýnajednou. Stejně překvapivá je i řada článků, úvah a fejetonů, které za svůj život napsal k různým příležitostem do časopisů, sborníků a divadelních programů. V mnohých těchto článcích se objevuje i jeho osobitý humor a jemná ironie.
Oldřich Nový nenapsal žádnou knihu, je to velká škoda. Byl báječným vypravěčem; moudrým, vtipným. Byl ovšem také sám k sobě velmi přísný a nepovažoval se za spisovatele. Své drobné literární a publicistické práce podepisoval mnohdy jen šifrou: ý, N nebo ON. (Ve svých kabaretních začátcích se zase po určitou dobu skrýval za uměleckým jménem Oldřich Greckij.) Šifrou byla kdysi podepsaná také následující „reportáž“ o zákulisí Nového divadla   Oldřicha Nového, která vyšla v tištěném programu k hudební komedii Pro tebe všecko, v roce 1939. Nu a tu si nyní můžete po letech přečíst...
 
Zákulisí
Zákulisí každého divadla, ať kamenného nebo cestující šmíry, je obestřeno pro „civily“ jakousi prapodivnou záhadou a mnozí z návštěvníků mají o něm různé představy. Pravdou je toto, vzhledem k místu, které se zákulisím nazývá: I kdyby bylo prostornější sebevíc, přece tam není nikdy dost místa a divadelní mistr, šatnář i šatnářky mají stále v ústech: Vždyť se s tím nemůžeme hnout, kdyby to tady bylo aspoň o metr delší (hlubší, širší nebo vůbec o metr jinačí...). Zákulisí v sobě tají: jeviště, rekvizitárnu (odkud se na jeviště přinášejí kytice, dopisní papíry, jídla i nápoje kašírované, občas i pravé a sta různých jiných věcí) a pak šatny: dámskou a pánskou. Popisuji teď zákulisí Nového divadla, poněvadž ve velikých divadlech bývá mnoho dámských a mnoho pánských šaten — na rozdíl od cestujících společností na venku, kde se často líčí všichni družně pospolu v jedné místnosti, rozděleni čarou, která se udělá křídou na zemi — v lepších případech narychlo upravenou oponou z prostěradla nebo královského pláště.

Šatna pánská se vyznačuje pachem líčidel, kitu k dělání nosů a mastixu. Do toho se mísí vůně černé kávy. V pánské šatně se tvoří masky a vtipy. Vtipy pánských šaten jsou takového druhu, že to může člověka dožrat, a to je ještě mírně řečeno. Vtipy tyto týkají se obvykle herců, kteří po představení pospíchají rychle domů, nebo také ne domů. Těm se buď zamyká kabát na zámeček (dvě dírky k sobě} a klíč se schová, nebo značně oblíbené je obrácení rukávů u svrchníku, které se pak navíc pevně převážou provázky na několik uzlů. Rovněž pověšení klobouku někam v zákulisí vysoko na dekoraci se velmi žádá. Jinak kromě drobného štvaní v pánské šatně táhnou všichni za jeden provaz — hlavně proti členům orchestru, kteří jsou jaksi přespolní. Úplné smířeni nastává o přestávce mezi dvěma představeními, kdy se hrají turnaje v šachu, dámě, hlavně se ale pěstuje oblíbená hra „Člověče, nezlob se“ při které se obvykle všichni hráči značně zlobí.

Dámská šatna je u nás mnohem rušnější a prozrazuje o přestávkách a před začátkem temperamentní hovor všech účastnic, ponejvíce unisono. V dámské šatně se vtipy (viz vtipy pánské) neprovádějí, dokonce ani výše udané hry se tam nehrají, víc se tam pěstuje rozmanité vyprávění a čtení románů. Přistihl jsem tam dokonce jednu dámu, která si četla roli. To však jsou úkazy dosti řídké. Dámská šatna je v provozu vlastně jakýsi salón krásy, do kterého už hezké ženy přicházejí, aby se objevily obecenstvu ještě hezčí. Výjimku tvoří jen herečky charakterů, které sice do šatny přicházejí mladé a k světu a na scéně se z nich stanou báby. Ale malují si vrásky a přilepují šediny bez trpkosti — a tiše broukají: Jo, dělat se mladou, když jsi hezká, to jde — ale dělat starou — to je kumšt, holčičko! — Dámská šatna na rozdíl od pánské, která je prázdná deset minut po spadnutí opony, je obsazena až do okamžiku, kdy divadelní mistr a osvětlovač, kteří musí poslední opustit divadlo, začnou hlasitě reptat. Pak už se ty lokýnky trochu odbudou, honem trochu pudru a s rozkošným úsměvem se dává divadlu dobrou noc.
                                                                                                    
(Příští sobotu: Roda Roda )
  
Kresba: Ondřej Suchý

Další díly najdete zde

Copyright © Ondřej Suchý

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 03. 2009.