A proto je mi dneska zcela jasné, že následující řádky bude sotva číst někdo, komu je pětadvacet let a kdo žije v některém z velkoměst naší republiky.
Musím ovšem též upozornit, že vzhledem k mé manuální nešikovnosti zklamu ty starší čtenáře-chalupáře, kteří se do těchto řádků začetli v domnění, že je jimi oslovuje chalupář zručný a zkušený.
Vzdor tomu, že mým životním přítelem byl chalupář a spisovatel František Nepil, nemohu vám ani z jeho chalupářského života tlumočit nic užitečného a neznámého - vše popsal ve svých nádherných knížkách a naše „chalupářské" hovory spočívaly pouze v tom, že zatímco on mně neustále dodával kuráže do některých úkonů, já ho dodatečně vždy jen smutně informoval o tom, že prostě nejsem schopen provozovat chalupaření na jeho vysoké úrovni.
Ovšem - pozor! Nakonec pro chalupáře přece jen tak nezajímavý nemusím být! Chalupu přece obklopuje zeleň, zahrada, záhony a v mnoha případech se u dvorku před chalupou prohánějí zvířata.
Zmíním-li se třeba o psech - taková pro psy příhodná jména, jako jsou Frigo, Charlie, Dodo, tak ta vám mohou například připomínat představitele oné krásné éry, které říkáme zlatý věk filmové grotesky!
Jiná zvířata můžete zase pojmenovat po svých oblíbených divadelních a filmových postavách! Já vím, dávat jména zvířatům je hezké - budiž - ale co dál? To jsou nápady okrajové, které s chalupařením souviset mohou, ale také nemusí.
Co ovšem s chalupařením souvisí určitě, to je zahrádkářství. A tady už se naskýtá báječný a dlouhodobý způsob vyžití pro lidi mého druhu, to znamená pro fantasty, hračičky a čtenáře memoárové literatury oblíbených osobností.
Konkrétní příklad: Dočetl jsem se, že když pan Werich opustil tento svět, tak měl na zahradě rostlinu, kterou si přivezl koncem padesátých let z Itálie (kdy pak napsal svůj krásný cestopis Italské prázdniny), a že ta rostlina, která se podle zahradníků jmenuje Krvokvět (Haemanthus catharinae), prý nikdy za jeho života nevykvetla!
Ve svém svědectví píše pak zahradník pan Josef Havlíček, že když rostlina osiřela, vzal si ji k sobě a hle - následující rok náhle poprvé rozkvetla.
Mne tenhle příběh velmi zaujal, a protože jsem se čerstvě seznámil s dr. Václavem Větvičkou z Botanické zahrady Karlovy Univerzity, poptal jsem se hned po této rostlině a dostal jsem příslib, že budu-li ji chtít, tak mi ji pan doktor Větvička opatří.
Na to začala moje fantazie pracovat naplno a já si vzpomněl, že i v dalších knihách Jana Wericha, o Janu Werichovi, anebo konečně i přímo z osobních setkání s tímto velikánem srandy, pamatuji některé květiny, které měl rád a které obdivoval. I napadlo mě, že bych mohl mít u naší chalupy ZÁHON JANA WERICHA! Speciálně vytvořený záhon, jaký Jan Werich sám nikdy v životě neměl.
Některé z těch oblíbených květin se sice objevovaly u jeho chalupy ve Velharticích, jiné zase na zahradě jeho pražského bydliště, nikdy však se nikde nesešly takhle pohromadě! Teprve teď by se zrodilo něco, co by mně a našim hostům na chalupě u Kokořína permanentně připomínalo tohoto velkého umělce.
Ostatně nejen Werichův záhon, ale už i skutečnost, že jsem kdysi dostal růži vypěstovanou ke 100. výročí narození Charlese Chaplina (viz obrázek) a že jsem k ní časem získal růži, která se jmenuje Vlasta Burian, už tyto dvě skutečnosti mě obohacují každé jaro, když jdu na zvědy, kdo rozkvete dřív - jestli bude první Charlie, anebo Vlasta.
Všechny tyto drobné radostné události způsobují, že jsou pro mě s přibývajícím věkem dny chalupáře čím dál krásnější. Všimněte si, že jsem neřekl:... a zahradníka. Mám naštěstí tak hodnou a šikovnou ženu, že starost o jmenované rostliny vzala na svá bedra, jelikož žel ani v oboru zahradnickém jsem nikdy nevynikl jako praktik.

Vážení a milí čtenáři chalupařící! Třeba vám výše uvedené řádky nic moc neříkají. Kdyby se však jimi přece jen někdo z vás nechal inspirovat – z celého srdce mu v jeho snažení přeju hodně úspěchů!
Hodně štěstí, klidu a pohody, daleko od stále šílenějšího života městského.