A VEČER BUDE BIOGRAF (13)

Na jaře roku 1990 mi vyšla v nakladatelství Albatros, v edici Objektiv, knížka A večer bude biograf, s podtitulem Exkurze do království stříbrného plátna. Jak známo, byla to tehdy doba, kdy lidé měli zájem o něco docela jiného, než si číst takovéhle knížky. Tak mě napadlo, že po dvaceti letech bych mohl čtenářům Pozitivních novin nabídnout některé z jejích zajímavějších kapitol…

Jménem zákona!

Komisař Maigret a detektiv Sherlock Holmes. Jsou bezesporu nejslavnějšími postavami detektivek, nejenom literárních, ale i filmových. První zmínky o filmovém Sherlocku Holmesovi jsou již z roku 1903; jméno jeho představitele se, žel, z té doby nezachovalo, a tak prvním hercem, který Holmese ztělesnil, byl Ital Ambrosio v roce 1908. Od té doby hrálo už postavu velkého detektiva nespočetné množství herců: v letech 1908—10 to byl Dán Forrest-Medsen, v roce 1916 Angličan William Gillette, ve dvacátých letech Eille Norwood, John Barrymore, Clive Brook, ve třicátých letech například Raymond Massey, Arthur Wontner, Robert Rendel, Bruno Güttner, Basil Rathbone, v letech dalších Peter Cushing, Christopher Lee... V osmdesátých letech jsme se setkali se Sherlockem Holmesem v podání Iana Richardsona v další anglické filmové adaptaci slavného Psa baskewillského z roku 1983. (U nás si Sherlocka Holmese zahrál už ve třicátých letech režisér Martin Frič ve filmu Lelíček ve službách Sherlocka Holmese.)

Také komisař Maigret má už díky filmu pěknou řádku tváří. Prvním jeho filmovým představitelem byl Francouz Pierre Renoir. V roce 1932 ztělesnil postavu Maigreta ve filmu svého bratra Jeana Renoira Noc na křižovatce. O dva roky později se stal Maigretem ve filmu Hlava člověka Harry Baur. Ve čtyřicátých a padesátých letech se v této roli vystřídali Albert Préjean, Angličan Charles Laughton, další Francouzi Michel Simon, Maurice Manson a konečně — od roku 1959 —Jean Gabin. Přestože se ještě v šedesátých letech v roli Maigreta vystřídali Němec Heinz Rühmann a Ital Gino Cervi, zůstal už tento světoznámý komisař v podvědomí všech diváků v té podobě, jakou mu dal Gabin. (Těžkou pozici mají a budou mít po Gabinově smrti jeho nástupc i!)

Tak tedy — Sherlock Holmes a komisař Maigret... Kdybychom si však položili otázku, koho dalšího lze ještě k těmto dvěma nejslavnějším „mužům zákona a spravedlnosti“ přiřadit, vybavilo by se nám v paměti okamžitě jedno jméno za druhým bez ohledu na to, jestli jsme, nebo nejsme vášnivými milovníky kriminálních filmů či filmových detektivek. Řada jmen by se nám vybavila z televizních seriálů (inspektor Kojak, komisař Moulin, detektiv Phil Marlowe, inspektoři Derick či Colombo) a o některých bychom už ani nedokázali říci, kam patří, zda na televizní obrazovku nebo na filmové plátno (policejní rada Vacátko).

Kriminální filmy se zpravidla rozdělují do dvou skupin (i když — jak jinak — také v tomto žánru je to složitější, než se zdá: „...snad u žádného jiného filmového žánru neexistuje tak bohatá diferenciace jako právě u kriminálního filmu,“ píše v jedné své teoretické úvaze Zdenek Zaoral a Dušan Klein, jeden z našich tvůrců–specialistů na kriminální filmy, jako by doplňoval: „...jedním z hlavních praktických problémů práce na krimináním filmu je, že jak někteří autoři, dramaturgové, tak schvalovatelé a kritici házejí všechny druhy do jednoho pytle s nálepkou detektivka. Ale to je totéž, jako kdyby se o každé zelenině tvrdilo, že je mrkví.“)

Zůstaňme tedy u rozdělení kriminálních filmů do dvou skupin. Do té první patří filmy, v nichž je hlavní důraz položení na osobu zločince či na zločin samotný; říká se jim též filmy gangsterské. Gangsterský film je drama, které se zpravidla soustřeďuje na jedince-gangstera, jenž je buď hrdinou, anebo jeho hlavním protihráčem. Motivem zločinu, který gangster v příběhu spáchá, jsou obyčejně — jak jinak — velké peníze.

Do druhé skupiny patří filmy detektivní; v nich vystupuje do popředí detektiv, policista, bezpečnostní orgán pronásledující pachatele. Umění detektivky pak spočívá v tom, že se divákův úsudek podle skutečnosti, kterou sleduje na plátně, tedy úsudek logický a správný, ukáže nakonec mylným. Divák totiž obvykle přehlédne zdánlivě nedůležitý moment (povětšinou nepatrný detail), který naopak samozřejmě neujde pozornosti hlavní postavy příběhu, tedy detektiva nebo vyšetřovatele. Vysvětlením chyby, které se divák ve svých závěrech dopustil, vlastně detektivka končí. Čím větší je moment překvapení v rozuzlení příběhu, tím větší je pochopitelně i divákova spokojenost.

Hlavním tématem kriminálních filmů je vždy stíhání zločinu, nejčastěji pátrání po vrahovi. Příběhy těchto filmů se nejčastěji odehrávají v současnosti a jejich dějištěm bývá téměř vždy velkoměsto. Do oblasti kriminálních filmů patří také většina filmů špionážních. A pak — nesmíme zapomenout na divácky tak vděčné kriminální komedie! V naší paměti určitě zůstane neodolatelný komisař Clouseau v podání Petera Sellerse v celé řadě příběhů o růžovém panterovi. U nás zase Michal Dočolomanský oživil v parodii legendární postavu minulosti — detektiva Nicka Cartera (jemuž rozkošně sekundoval komisař Ledvina v podání Rudolfa Hrušínského), v Lipského kriminální komedii z roku 1977 Adéla ježte nevečeřela.

Komedie a parodie různých žánrů, kriminální nevyjímaje, je vůbec českou doménou. Už sama první (alespoň prokazatelně první) česká filmová detektivka byla detektivní komedií, v níž role dvou komických detektivů vytvořili známí čeští herci Bedřich Karen a Eduard Kohout. Film byl natočen v roce 1918 a měl název Čaroděj. První vážný detektivní film, Dáma s malou nožkou, který vytvořil režisér Gustav Machatý, byl u nás natočen o rok později. Detektiva hrál sám režisér Machatý a ve filmu nechyběla ani strhující honička, která se odehrávala na střechách pražských domů. Zločincem byla žena-vražednice (hrála ji Olga Augustova) a v jedné epizodě se tu poprvé na filmovém plátně objevila i naše budoucí filmová hvězda skutečně evropského formátu — Anny Ondráková. Je také zajímavé, že do tohoto žánru několikrát zabruslil — samozřejmě prostřednictvím komedií — i Vlasta Burian. Dva jeho filmy s kriminální zápletkou byly ještě němé a oba režíroval Svatopluk Innemann. Zatímco v prvním, který měl název Lásky Kačenky Strnadové, si Burian zahrál postavu čeledína Vincka, který zločin odhalí, ve druhém, Milenky starého kriminálníka, byl to naopak on, kdo byl stíhán detektivem.

Třetí Burianův film, který byl zvukový, znáte už i vy — jmenoval se Lelíček ve službách Sherlocka Holmese. Slavný detektiv najatý portorickým králem Ferdinandem, aby střežil královu bezpečnost, hledá ve světě králova dvojníka. Na fotografii otištěné v novinách objevuje tvář, patřící neznámému muži žijícímu kdesi v Československu, tvář, která je až nápadně podobná tváři králově. Holmes nemešká a přijíždí do Prahy, aby dvojníka našel a získal ho do svých služeb. Že jde o Lelíčka, kterého hraje Vlasta Burian (ztělesnil i krále Fernanda), je jasné. Zajímavé je, že se v českém filmu objevila postava Sherlocka Holmese dokonce ještě několikrát (naposledy ve filmu Touha Sherlocka Holmese). A mluvíme-li opět o Sherlocku Holmesovi, stojí také za důležitou zmínku, že kriminální film či filmová detektivka — u nás i ve světě — vzniká velmi často na podkladě literární předlohy a že mezi jmény autorů těchto předloh najdeme celou řadu velmi zná­mých spisovatelů. Ze spisovatelů našich, jejichž jména objevíte na titulcích filmových detektivek, jsou to například: Emil Vachek (Vražda v Ostrovní ulici), Eduard Fiker (Třináctý revír, Na konci města, Padělek, Na kolejích čeká vrah), Géza Včelička (Kavárna na hlavní třídě), Josef Nesvadba (Tajemství zlatého Buddhy), Miloš V. Kratochvíl (Poklad byzantského kupce, Čas pracuje pro vraha), Hana Prošková (Zlaté rybky)a mnoho dalších. První z našich postav literárních detektivů byl detektiv Klubíčko, zrozený ve fantazii Emila Vachka. Klubíčka ve Vraždě v Ostrovní ulici ztělesnil Jindřich Plachta (nebyl to Plachtův první detektiv, zahrál si ho už i v němém filmu).

Filmy s kriminální zápletkou, příběhy plné vzruchu a napětí, nikdy nepřestanou být pro návštěvníky kin atraktivní. Ve své snaze po vítězství dobra nad zlem, ve snaze po spravedlivém potrestání zločinu, mají kriminální filmy a filmy detektivní mnoho společného s westernem. Není proto nic překvapivého, když hned na prvních stránkách historie filmu objevíme fakt, že vůbec první kriminální film na světě byl zároveň western. Jmenoval se Velká železniční loupež a byl natočen už v roce 1903!

Jenomže western — to už je zase jiná kapitola...