Už po třinácté se v pražském Národním divadle udílely 27. března 2006, v rámci Mezinárodního dne divadla, ceny THÁLIE. Čerstvým držitelem ocenění za celoživotní dílo v oblasti činohra se stal Lubomír Lipský. Díval jsem se na přímý televizní přenos poté, co jsem byl nucen přepnout z úděsné estrády, kterou dávala v „prajm tajmu“ televize Nova pod lákavým názvem Neřeš, nepřepínej! Já řešil, přepnul a nelitoval jsem. Když jsem pak uviděl pana Lubomíra Lipského, dostavily se vzpomínky…   Bylo mi sedmnáct a měl jsem napsat první interview v životě! Domluvil mi ho, v redakci tehdy ještě cyklostilovaných FILMOVÝCH INFORMACÍ, můj bratranec Ivan Soeldner, filmový novinář a kritik. Mou první nic netušící obětí se měl stát právě Lubomír Lipský, v té době národem milovaný děda Potůček z Dietlova televizního seriálu.   Třásl se mi hlas, když jsem si s panem Lipským domlouval po telefonu schůzku. Řekl mi, ať na něj počkám po představení u vchodu do Vojanových sadů (hrávalo se tam v letních měsících), že si pak pojedeme sednout do klubu Komorního divadla. Cesta s panem Lipským tramvají z Klárova do Hybernské ulice byla pro mne utrpením. Měl jsem na něho nachystané otázky pouze pro naše interview, na které jsem si přece odpovědi musel zapsat do bloku někde v klidu, jenomže o čem jsem měl hovořit v tramvaji? Na to jsem se doma nepřipravoval! A tak myslím, že celou cestu hovořil jen sám pan Lipský, pochopiv skutečnost, totiž že má před sebou novinářského začátečníka, který má momentálně jedinou starost - aby hrůzou ze všeho neomdlel. Mám dojem, že i jízdenku mi tenkrát koupil. Když mne usadil do pohodlného křesla v klubovně Komorního divadla a koupil mi kávu, položil jsem mu první otázku. Nevzpomínám si už přesně na její znění, ale určitě byla obdivuhodná ve své stupiditě. Ptal jsem se, rozechvěn lačnou zvědavostí, na to, v kolika filmech pan Lipský hrál a jak se jmenovaly. Na to jsem si světácky zapálil cigaretu a připravil čistý blok s tužkou. Pan Lipský začal trpělivě vypočítávat své filmy a na mě už zase začaly přicházet mrákoty. Přestože mluvil pomalu, já to nestačil zapisovat! Do toho se mi začala navíc plést tužka s cigaretou, takže jsem co chvíli šlukoval verzatilku a klepal popel do bloku. V prostojích, kdy jsem škrábal vše slovo od slova, rozpovídal se zpovídaný o lecčems, na co jsem se ho neptal. Když jsem vyčerpal všechny své otázky a zapsal vše, co jsem chtěl vědět, rozloučil jsem se s panem Lipským a vděčně mu děkoval za trpělivost. Doma jsem rozhovor přepsal na stroji a předložil ho bratranci Ivanovi, svému prvnímu kritikovi. Přečetl si ty dvě necelé stránky a poněkud zbledl. „Člověče, tohle jsou všechno informace, které se dají během několika minut vyhledat v knížkách! Na nic víc ses ho, proboha, neptal?" Byl jsem zmatený. „Ne, neptal," vykoktal jsem zahanbeně.  „A on ti nic jiného neřekl? "  „Ale to jo," vyhrkl jsem, „třeba o tom, jak mu posledně někdo poslal do divadla balík česneku..." „No, prosím!" pookřál pojednou Ivan a už strkal čistý papír do stroje. „A co ti ještě povídal?" Pracně jsem lovil v paměti něco z toho, co mi Lubomír Lipský vyprávěl v tramvaji a ve chvílích prostojů, kdy jsem si zrovna pečlivě zapisoval jeho odpovědi na mé rafinované otázky. Psací stroj klapal jako malý kulomet a když jsem skončil, vytáhl bratranec papír z válce, vyškrtal mi celé dvě třetiny původního rozhovoru a pak mi to všechno podal se slovy: „Tak a teď to přepiš po svým, naformuluj si nové otázky k tomu, k čemu je nemáš, a pak to odnes do redakce!" Uposlechl jsem, dopsal, přepsal a odnesl do redakce. A protože jsem známý tím, že jsem v životě nikdy nic zbytečně nevyhodil, vyhledal jsem dnes, po třiačtyřiceti letech, interview ze svého archivu, abych tuto svou vzpomínku, věnovanou letošníku držiteli Thálie, dokumentoval tehdejším výsledkem. Tady je:

Rozhovor týdne Na otázky FI odpovídá Lubomír Lipský Čekal jsem na něho před vchodem Ledeburských teras. Hráli Dietlovy "Tři chlapy v chalupě" a o ně mělo jít v zamýšleném rozhovoru. Když začali diváci vycházet, zbystřil jsem pozornost, aby se mi snad Lubomír Lipský mezi nimi neztratil. Pak jsem ho uviděl. Vycházel skoro poslední. "Nezlobte se, ale já mám děsnou žízeň. Celý den jsem byl v jednom fofru, tak myslím, že by bylo nejlepší, jít si sednout někam na pivo. Nebo, co říkáte zajet takhle k nám do klubu?“ Nenamítal jsem a ani bych nestačil namítat, poněvadž už nám zrovna přijížděla tramvaj. A tak jsem si blok otevřel před Lubomírem Lipským až v klubu nad Komorním divadlem. ■ Než přistoupíme k tématu "Tří chlapů" a hlavně jejich filmovému zpracování, rád bych Vám položil několik otázek, týkajících se minulosti. Jak jste začínal? „Tak, začalo to ochotnickým studentským divadlem, které jsme založili těsně před válkou v Pelhřimově. Věci jsme si psali sami - hlavně Zbyněk Vavřín. Bratr to vedl režijně, ideově Jiří Hájek, po umělecké stránce Otomar Krejča. Za protektorátu nám divadlo zakázali hrát, poněvadž šlo celkem o věci aktuální, a tak jsme začali hrát tajně. Vždycky pro takových 30 až 50 pozvaných. Tak jsme udělali čtyři nebo pět věcí. Ta poslední byla parodie na protektorát a protektorátní zjevy. V červnu v pětčtyřicátém jsme přijeli do Prahy, kde jsme hráli na nábřeží ve Smetanově muzeu. Tam nás viděl Škoda, a ten dostal první nápad: založit divadlo Satiry, jehož základ by tvořila naše skupina. No a tak se stalo; hráli jsme pak na Malé straně v Umělecké besedě." ■ To bylo divadlo; a ve filmu jste dělal poprvé kdy a v čem? „Ve filmu? Počkejte... v šestačtyřicátém roce, na jaře, a ten film se jmenoval "V horách duní" a režíroval to Kubásek a Mach. Hráli jsme v tom s bratrem syny partyzána. O co šlo a jaké to bylo, to už Vám nepovím, sám jsem se na to nešel podívat. Vím jenom, že to byla velice vážná věc a že jsem tam umíral na scéně a pořád mi to nešlo. Všichni kolem mi radili, že buďto musím hodně rychle dýchat, nebo lapat po vzduchu. No, a to jsou veškeré vzpomínky na můj první film." ■ A televize? "Poprvé v televizi jsem hrál nějakou scénku o vánocích v roce 1953, to je v roce, kdy u nás začala televize vysílat." ■ Už jste měl ve filmu větší příležitost? "Filmů jsem neudělal mnoho a role, které jsem hrál, byly vždycky menší. Jen tak namátkou: "Byl jednou jeden král", "Cirkus bude", "Muž z prvního století", "Prosím, nebudit". Teď mohu říct, že už jsem dostal větší role, po dědovi Potůčkovi ve "Třech chlapech" hraju ve filmu "Einstein kontra Babinský". ■ Tak přejděme konečně k těm "Třem chlapům". Jaký jste pozoroval rozdíl mezi televizí, divadlem a filmem a kde se Vám nejlíp hrálo? „Práce je to stejná. Podle mého, pro mne osobně, je nejlepší divadlo. Je to živé a speciálně pro komika, který tam může cítit takový nějaký kontakt s těmi lidmi, je to snad nejlepší práce. Myslím, že televize je o hodně těžší. V tom je však ta technická stránka. Člověk musí myslet nejen na text - na roli, ale i na to, třeba jak a kdy se má posadit, jak hlasitě má mluvit, kam se dřív otočit." ■ Nevadí vám, že ve "Třech chlapech v chalupě" jde o dědečka? "Nějak mi to nevadí. Já totiž už od malička hrál vždycky starší postavy. Nevím proč, a ani mi to nikdo nevysvětlil. Tak počítám s tím až budu už opravdu starý, že začnu hrát jenom mladíky." ■ Vidíte ve "Třech chlapech" širší dosah, než jen v zemědělské oblasti? "Já myslím, že ano, i když je to zaměřeno hlavně na tu zemědělskou oblast. Ty problémy se týkají lidí vůbec, jejich různých charakterů a podle ohlasu, který mají "Tři chlapi", skutečně nejde jen o vesnici. Dostáváme tisíce blahopřejných dopisů a píšou nám lidi prostě všech vrstev, a to je snad už sám o sobě jasný důkaz o tom, že "Tři chlapi" mají široký dosah. ■ A jaký máte vztah k roli sedláka? „Mám matku z vesnice, občas tam jezdím - k Pelhřimovu - a tak si i občas "občíhnu" terén. Ale taky mi píší lidi - spíš dědovi Potůčkovi, než mně. Například mě varovali před svatbou se Stellou Zázvorkovou, věděli by prý o mnohem lepší partii pro mne. Někteří mě žádají o rady pro práci svého družstva - tak dalece jsem problémy role nestudoval, takže těm odpovědět nemůžu. Z jednoho Domu důchodců mně přišlo srdečné pozvání, abych tam přišel strávit zbytek svého života. A hned mě seznámili se svým denním řádem, jídelníčkem a tak. Anebo - když jsem jednou v seriálu mluvil o tom, že nemáme česnek… Během pěti dnů přišlo několik balíků. A jednou jsem dostal taky balíček z Vídně: krásný obal od rádia Grundig, třesoucíma rukama jsem to rozbaloval - a byl to taky česnek od krajanů. Na svatební noc jsem dostal asi patnáct nočních košil, fajfky, a koláče už ani nepočítám. Takže role je to opravdu zajímavá. Po všech stránkách…"

A tady interview, kterým jsem „debutoval“ jako novinář, končí. Zbývá jen dodat: Filmové informace. Ročník XIV. Číslo 31. V Praze dne 31. července 1963. A ještě: Hodně zdraví a ještě hodně dalších pěkných rolí, pane Lipský!

 

K obrázkům:

► Lubomír Lipský na dobové pohlednici V. Rosegnala ze šedesátých let.

► Dějí se náhody: Toto je shodou okolností první karikatura, kterou mi otiskli v časopise DIKOBRAZ v silvestrovském čísle roku 1971. Zda má na ní být Lubomír Lipský v masce dědy Potůčka anebo školníka Herdy, tehdy oblíbené postavičky z televizní Vlaštovky, tak to už si nevzpomenu…

► V roce 1994 jsme se setkali při oslavě 60. výročí časopisu Kinorevue, který - k lítostí nás všech - zanedlouho zanikl. S panem Lipským  a s Vladimírem Svitáčkem nasloucháme právě rozvyprávěné anekdotě Jaroslava Štercla.

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	Jiří Suchý
	Vladimír Just
	PhDr. Ing. Zdeněk Hajný
	RNDr. Vladimír Vondráček
	Karel Šíp
	Zdeněk Pošíval
	Ondřej Suchý
	Ivo Šmoldas

Další autoři »