Myslím, že to zná každý, kdo má výrazněji staršího sourozence - chce se mu v mnohém vyrovnat. Když jsem se o to ještě jako puberťák snažil, čekalo mě nejedno zklamání. Prostě – nešlo to. Tak jsem se rozhodl jít po jiných cestičkách. Začal jsem psát pro děti a to nejen jako novinář, ale také jako scenárista zábavných pořadů (psali jsme s Oldřichem Dudkem třináct let Malé televizní kabarety) a došlo nakonec i na písničky. Vedle toho jsem se živil také kreslením vtipů a karikatur a začal se čím dál víc zajímat o životní osudy herců a zpěváků „dob byvších“. Tomu se ostatně v současnosti věnuji už téměř výlučně.
Nechtěl jsem se stát Jiřím Suchým II., jak mě kdysi označil německý písničkář a básník Wolf Biermann a přestal jsem usilovat o to dosáhnout v Jiřího disciplinách stejných úspěchů.
A tenkrát se to stalo.
V době, kdy jsem se snažil za každou cenu napsat „šlágr“, nedokázal jsem to, i kdybych se na hlavu stavěl. Ve chvíli, kdy mi o nic nešlo – ejhle – píseň Chytila jsem na pasece žížalu pojednou znalo ve své době každé děcko.
Vím, že se po úspěchu vánoční písně o purpuře, která na plotně voní, snažil Jiří napsat další stejně tak úspěšnou píseň. Hodně si s Jiřím Šlitrem slibovali od písně Vánoční pohlednice po níž nazvali dokonce celé své vánoční elpíčko, jenomže věhlasu Purpury žádná z těch nových písniček nedosáhla.
Mě by ani ve snu nenapadlo pokoušet se o nějaký vánoční hit. Jednoho dne, bylo to v roce 1971, se však stalo, že jsem uslyšel písničku polské beatové skupiny Tajfuny, která mě zaujala.
Už nevím o čem se v ní zpívalo, vím jen, že to s časem Vánoc anebo zimy nemělo vůbec nic společného. Napadl mě pojednou při jejím poslechu verš: Nám jedenkrát do roka nosívá sny bílý slon… nu a za chvilku jsem měl celý text. Tehdy se poprvé objevila na prknech Semaforu dívka s kytarou, jistá Jitka Molavcová, vítězka pražské pěvecké soutěže Talent 70.
Repertoár neměla prakticky žádný, zpívala šanson Hany Hegerové Lásko má a první texty jí začal psát tuším Pavel Žák. A pak také já.
Vzpomínám dodnes na tu noc, kdy jsme se sešli s Jitkou a tehdejším hudebním režisérem Pavlem Žákem před budovou Československého rozhlasu. Každý jsme vytáhli stovku a obolus dali zvukaři, který už měl dávno po „směně“, ale zůstal s námi ve studiu.
Pod dohledem Pavla Žáka jsme pak s Jitkou nazpívali Bílého vánočního slona. Nu – zpívala především ona – ale v refrénech jsme měli dvojhlas. Za hodinu vznikla nahrávka, kterou jsem si nechal ještě tu noc „rozmnožit“ do několika kopií, abych ji mohl nabídnout v televizi a v rádiu pak například do bratislavské Zákruty.
Úspěch zprvu nic moc, ale další zimu jsme už s Jitkou zpívali Bílého slona v televizní Vlaštovce, pak v televizním magazínu Vždy s úsměvem, písnička začala vycházet v notách, které Jitka osobně zaznamenala, otiskly ji v týdeníku Čs.televize, Sedmičce pionýrů, Vlastě, albatrosích Opravdových novinách atd. Pak už Bílého vánočního slona zpívala Jitka sama, v televizi ho zazpívala také Lenka Filipová, jako duet jsem ho najednou uslyšel v podání Jany Hlaváčové a Luďka Munzara, do repertoáru si Slona vzala řada dětských sborů, od Kühnova dětského sboru po Bambini di Praga. Naposled, pokud vím, vyšel Bílý vánoční slon na vánočním cédečku Dády Patrasové.
A tak se nakonec z téhle písničky stal, mohu-li to tak nazvat, alespoň na nějakou dobu vánoční hit.
A byl by jím možná dodnes, kdybych neměl v roce 2002 s Českou televizí incident, který málem skončil u soudu. Česká televize využila bez mého vědomí Bílého vánočního slona ve svých tehdejších vánočních upoutávkách a navíc ještě i zkomolila můj text. Nenechal jsem si to tehdy líbit a tak se od té doby zdá, že písnička dožila svůj vánoční život. Ačkoliv letos ne tak úplně! Letos si vlastně prožívá své Vánoce právě teď - na stránkách Pozitivních novin!
A vy jste se možná dověděli pár zajímavostí z minulého století.
Veselé Vánoce vám přeji!

► Poslechněte si písničku BÍLÝ VÁNOČNÍ SLON a můžete si jí rovnou zazpívat spolu s Jitkou Molavcovou a Ondřejem Suchým (text si rozklikněte do plné velikosti)