Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (25) Luděk Sobota

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Seriál  KOMICI U PSACÍHO STROJE

V sobotu 6.ledna 1986 jsem v sobotní příloze Svobodného slova KVÍTKO, jehož jsem byl tehdy sedmým rokem redaktorem, zahajoval svůj nejnovější seriál Komici u psacího stroje. Letos jsem se štosem už časem zažloutlých novin probíral a začetl se do tohoto seriálu, který jsem tenkrát doprovázel i karikaturami představovaných komiků-autorů, a najednou mi přišlo líto, že by texty některých z nich už nemusely spatřit více světlo světa. A tak se stalo, že jsem si vzpomněl na Pozitivní noviny a napadlo mne, že by mohlo být docela pěkné obnovit někdejší kvítkovskou „tradici“. Medailonky, kterými jsem literární ukázky uváděl, už zastaraly, což mi dává možnost je nyní rozšířit. Myslím totiž, že i ty mohou dnešní čtenáře zajímat. A tak zde tento seriálek ožívá, s mým přáním, abyste si jím například zpříjemňovali svá středeční dopoledne. 

KOMICI U PSACÍHO STROJE (25): LUDĚK SOBOTA

Komik burianovského rodu LUDĚK SOBOTA (1943), rozesmávající nás svým důsledně dodržovaným osobitým hereckým projevem, si v dědictví po našem králi komiků vybral něco z jeho stylu mluveného projevu, hry s češtinou i kouzla improvizace. Se vším tím pracuje promyšleně a zdaleka ne tak lehce a bezděčně, jak by se mohlo zdát. Málokdo z běžných konzumentů Sobotových komických výstupů si uvědomuje, že má před sebou také autora, v soukromí víc vážného než veselého, který se u psacího stroje trápí věčnými pochybnostmi, zda ten či onen vtip nebo pointa je právě „to ono".
Luděk Sobota se narodil v Praze, vystudoval dvě školy - Průmyslovou školu dopravní a DAMU - odkud šel hned do ústeckého Kladivadla. V letech 1968 až 1972 byl členem Kladivadla a pak liberecké Ypsilonky, kde už jeho autorskoherecký projev dostal definitivní podobu. V té době spatřila také světlo světa jeho první dramatická práce, „Věšení" (napsal ji už za dob studií na divadelní fakultě). Na scéně pražského divadla Ateliér v ní vystoupili mj. Luděk Sobota s Josefem Dvořákem a s hudebníkem Ivanem Mládkem. Všichni byli v té době ještě tak málo známí, že se tato hra z důvodů nízké návštěvnosti dočkala všehovšudy pěti (!) repríz.
V roce 1973 přijal Sobota nabídku Miloslava Šimka a stal se členem jeho skupiny v divadle Semafor. Zatímco v Ypsilonce byl autorem představení „Tlustá husa Anča" a spoluautorem „Takzvaných večerů na přidanou", v Semaforu má (psáno v roce 1986, pozn.aut.) už na kontě spoluautorství na osmi hrách (sedm s M. Šimkem, jedna s M. Muchnou). S Ladislavem Smoljakem rovněž pracuje na hře s pracovním názvem „Divení". Přičteme-li k tomu autorství všech monologů (známých z televize, rozhlasu i gramofonových desek), musíme konstatovat, že tato malá bilance práce „komika u psacího stroje" L. Soboty zasluhuje uznání.
Poznámka aktuální: V současnosti vede vlastní Směšné divadlo, kde je hercem, režisérem i autorem a kde hraje i jeho manželka Adriana. Jeho práce vyšly už také knižně, např. Jak vyrobit bumerang (1987, s Miloslavem Šimkem), kniha vzpomínek Facky místo pohádek (poprvé 1998) aj.
Luděk Sobota
O LÁSCE POPRVÉ


Díky lásce dochází mnohdy k dramatům, z čehož těží mnoho spisovatelů. Nebýt lásky, nebylo by o čem psát. Každý zamilovaný člověk se ocitá v nežádoucí aktivitě, která narušuje jeho pracovní výkon. Zamilovaný člověk je schopen pro milovanou vraždit, loupit, dokonce se i oženit. Pokud vraždí a loupí, tak si odsedí několik let. Když se ožení, tak to má většinou na doživotí. Zajímavé je, že se lidé (muži) většinou ženou k tomu nejhoršímu. Vraždy a loupení přeskočí. Uvědomí si často pozdě, že už zamilováni nejsou, ale pouze odsouzeni. To ovšem některé neodradí od toho, aby se zamilovali znovu. Žádný ze zamilovaných si neuvědomuje důsledky svého počínání. Z těchto svazků vznikají z 90 procent děti, které již takto zdeptaného člověka dokáží o klid připravit úplně. Používají k tomu různých prostředků - hlasitých výkřiků, mnohdy, zejména v neděli v 9 hod. ráno, používají fyzického násilí; drží ve svých ručkách hračky, kterými bijí do hlavy svého nepřítele, otce. Co je nejhorší, nejen milovaná bytost, ale i ony děti ždímají z takového člověka všechny finanční zdroje, takže chudák nakonec podlehne užívání alkoholu, kterýžto přítel mu zasadí poslední ránu do těla a onen zdeptaný člověk, takříkajíc v nejlepších letech, odchází, aby manželce dopomohl k vysávání dalšího instalatéra, inženýra apod. Jak předejít komplikacím? Jak se vyhnout odsouzení a konečně úmrtí?
Nechoďte do společnosti, protože i společnost se skládá nejen z mužů, ale i z žen, takže byste mohli dojít k úhoně, jsouce nuceni udržovat konverzaci a tím ze slušnosti nabídnout sebe jako předmět hlubšího poznání.
Jestliže se důsledně vyhnete všem nástrahám, to znamená, že nebudete vycházet z domu, zařídíte si event. donášky do bytu, nebudete chodit ani do obchodů, koupíte si televizi, do kina půjdete až po žurnálu, budete se vyhýbat péči o svůj zevnějšek, budete chodit špinavej a zamaštěnej - můžete se v klidu dožít slušného stáří. Vezměte si například takového Oblomova, který si žil v klidu a v tichu, a svou vrozenou pasivitou otrávil i tu, která byla schopna ho zachvátit. Ale nakonec se chudák proležel a přecpal a ranila ho mrtvice. Tak na to taky pozor! Ale každopádně se dožil vyššího věku, než takový Romeo - to nám budiž výstrahou a poučením.
O LÁSCE PODRUHÉ

Rozeznáváme několik druhů lásky: k vlasti, ke knedlíkům, k hudbě - a taky k ženě. Láskou k ženě člověk vzplane a později (po svatbě) shoří jako papír. Příkladem lásky mezi dvěma lidmi byli třeba Romeo a Julie. Oba nakonec umřeli. Příkladem lásky ke knedlíkům byl jistý Mázl z Vysočan. Nakonec z toho taky umřel, ale ještě před tím umřelo mnoho knedlíků. Když člověk miluje ženu, tak ji nejí jako ty knedlíky. Snad k ní pouze přivoní, jako ke květině, a utrhne ji.
Láska existuje většinou mezi jednou ženou a jedním mužem. V Turecku ale existuje mnohoženství. Člověk si klade otázku: Miluje dotyčný Turek těch 200 žen postupně, nebo všechny dohromady? Je zajímavé, že na světě je více žen než mužů. Jako by příroda nabízela muži nejenom jednu ženu. Myslím si a z vlastních zkušeností mohu říci - a tím bych svoji úvahu o mnohoženství a bigamii uzavřel - že mnoho psů je zajícova smrt.

(Příště: Dr. Jiří Červený)
Kresba: Ondřej Suchý

Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 08. 2009.