Mám před sebou víc než pětapadesát let starý zažloutlý výstřižek z časopisu „Náš týden na jevišti i v životě“. Autor podepsaný značkou „vac“ byl pravděpodobně posledním novinářem, kterému poskytl nemocný Ferenc Futurista interview. Článek s titulkem FERENC FUTURISTA STŮNĚ vyšel 16. května 1947. Populární komik Ferenc Futurista, kterého Vlasta Burian považoval za svého největšího konkurenta, zemřel 19. června 1947.
Vžívám se do role novináře značky „vac“ a představuji si, jak sám formuluji následující řádky: „Sanatorium, pokoj č. 37. Blok, tužka a tiché kroky po chodbách. Opravdu, nerad bych nemocného obtěžoval. – Jen vstupte, rád vás uvidí, vybízí ošetřovatelka a otvírá dveře…“

Poslední roli hrál v posteli
Novinář s blokem a tužkou si chvatně zaznamenává první Ferencovy věty:
„Tak jsem se teď nastěhoval sem. Poslední roli nemocného ve hře Celý svět se směje jsem hrál v posteli – a teď v tom pokračuji. Skončil jsem na jevišti 12. ledna s 39,5° horečky, nevěda o tom. Jenom jsem se cítil unaven. A tak po několikerém zjištění konstatovali horečnatou bronchitidu – zítra jdu ještě ke krčaři na prohlídku – a že prý jsem přechodil nejméně dva zápaly plic a dva záněty průdušek. Jsem už čtyři měsíce v ošetření a myslím, že se to blíží ke konci.“
Poslední slova myslel Ferenc Futurista docela jinak, než jak se o pár týdnů později naplnily.
Novinář je na rozpacích; populární komik se sice snaží žertovat, on ale cítí, že mluví s člověkem vyčerpaným a doopravdy velmi vážně nemocným. Zaznamenává, že Ferenc „sípá tiše, ale směje se široce hubenou tváří“. V pokoji je s pacientem jeho manželka, paní Anička, která se za novináře přimlouvá, aby slavný komik ke svým odpovědím na otázky přidal navíc i trochu veselého vyprávění. Ferenc se prý sice „upřímně směje“, ale do vyprávění veselostí se mu tentokrát nechce: „Dnes ne. Napište jen krátce o mé nemoci, aby si diváci nemysleli, že se ulejvám z divadla. A někdy ještě přijďte a naděláme tolik fórů, že se čtenáři potrhají!“
Novinář cítí, že jeho návštěva v nemocničním pokoji č. 37 je u konce. Vstává a přeje komikovi co nejrychlejší návrat na divadelní jeviště. „Až ztloustnu,“ reaguje Ferenc Futurista. „Ztratil jsem dvacet kilo a to je trochu moc. Takhle kdyby se Nedošínská, Černý, Jankovec, Rašilov a ti tělnatější na mne po kile složili, bylo by to jedna dvě.“

Film k němu byl nespravedlivý
Pamětníků divadelního a kabaretního herectví Ference Futuristy kvapem ubývá. Po komikovi, který býval kdysi nebezpečným konkurentem toho, jenž je dodnes uctíván coby náš Král komiků, zbylo z jeho mistrovství na filmových pásech nespravedlivě málo.
Nebyla to jeho vina; začátkem dvacátých let se pro film nadchl a nebránil se nabídkám, které přicházely ve stejně hojné míře i později, po příchodu filmu zvukového. Bohužel, o Ferencových avantgardních filmových pokusech natočených ještě v němé éře se z odborné literatury dovídáme, že u diváků propadly – snímky Ferenc se žení a Ferenc se zařizuje, jejichž názvy evokují podobné tituly slavného „zlatého věku“ americké grotesky, se nedochovaly – ostatní němé komedie jsou označovány za velmi prostoduché a bezcenné.

Demonstrátorem futuristy Marinettiho
V duchu se musím ptát, jak je možné, že Ferenc Futurista figuruje v těchto nejspíš opravdu problematických snímcích, když se o něm z mnoha pramenů dovídáme, že na rozdíl od Vlasty Buriana pocházel z kulturního prostředí a jaký že měl intelektuální potenciál: Byl výtvarníkem, studoval sochařství, stal se vybraným demonstrátorem při přednáškách zakladatele futurismu F. T. Marinettiho, jeho dědeček byl učitelem hudby, otec ochotnickým hercem, jeden jeho bratranec byl skladatelem, autorem i hudby filmové, druhý bratranec filmovým architektem, mladší bratr Eman pak úspěšným všeumělcem – hercem, skladatelem, kapelníkem i scenáristou.
O Ferenci Futuristovi, který pak od třicátých let sehrál ve zvukovém filmu až do své smrti přes čtyřicet postav (až na jednu však postav vedlejších a epizodních), čteme dodnes slova chvály nejen od legendárních kritiků, jakými byli např. Jindřich Vodák či Josef Träger, ale i od jeho hereckých kolegů, mezi něž patřili také pánové Voskovec a Werich. Druhý jmenovaný o Futuristovi napsal: „Měl jiný přístup ke skutečnosti, než máme třeba my, ale to nebránilo výbornosti jeho řemesla, ani hojnosti jeho talentu.“

Stačilo mu několik minut
Werich považoval Ference za „výborného herce a znamenitého klauna“, který „ze svého vzhledu uměl vytěžit všechno, aby rozesmál diváka“.
I nás dnes Ferenc rozesměje třeba v rolích opilců, kteří se zjevují na ploše sotva několika minut v některých komediích Oldřicha Nového. Tu se zajíkavě vyptává na nejbližší cestu k nádraží, tu na melodie písní, které si přeje, aby mu je Nový zahrál na klavír s hlavou zakrytou papírovým pytlíkem. Rozesměje nás školník Peťule v Cestě do hlubin študákovy duše, který na chodbě „orangutánka oprašuje“, stejně jako už jen samotný pohled na postavu malíře pokojů Vopičku ve filmu Otec Kondelík a ženich Vejvara.

Ferenc ve stínu Vlasty Buriana
Byl to jedině režisér Martin Frič, kdo si uvědomil velikost Futuristova hereckého talentu a obsadil jej konečně také do velké role majordoma Hynka, postavy charakterní i komediální zároveň, ve filmu Tetička. Tato skutečnost ale nic nezměnila na faktu, že z umění Ference Futuristy nám toho trvalého zbylo žalostně málo. Však také, když se v roce 1991 slavilo sté výročí narození Vlasty Buriana, na „stovku“ Burianova vrstevníka Futuristy si na sklonku téhož roku téměř nikdo ani nevzpomněl…

(Z knihy Tajemství filmových hvězd, nakladatelství Modrý stůl, Praha 2004)