Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (27) Fanda Mrázek

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Seriál  KOMICI U PSACÍHO STROJE

V sobotu 6.ledna 1986 jsem v sobotní příloze Svobodného slova KVÍTKO, jehož jsem byl tehdy sedmým rokem redaktorem, zahajoval svůj nejnovější seriál Komici u psacího stroje. Letos jsem se štosem už časem zažloutlých novin probíral a začetl se do tohoto seriálu, který jsem tenkrát doprovázel i karikaturami představovaných komiků-autorů, a najednou mi přišlo líto, že by texty některých z nich už nemusely spatřit více světlo světa. A tak se stalo, že jsem si vzpomněl na Pozitivní noviny a napadlo mne, že by mohlo být docela pěkné obnovit někdejší kvítkovskou „tradici“. Medailonky, kterými jsem literární ukázky uváděl, už zastaraly, což mi dává možnost je nyní rozšířit. Myslím totiž, že i ty mohou dnešní čtenáře zajímat. A tak zde tento seriálek ožívá, s mým přáním, abyste si jím například zpříjemňovali svá středeční dopoledne. 

KOMICI U PSACÍHO STROJE (27):
FANDA MRÁZEK


Osobitý, lidový komik, na kterého kdysi do Tyláčku chodila celá Praha - FANDA MRÁZEK (1903-1970). Jan Werich u něho obdivoval „určitou virtuositu, s jakou dovedl odevzdat, nebo jak se hantýrkou říká, prodat písničku“. Napsal o něm, že byl umělcem, „který z ničeho uhněte radost“.
Fanda Mrázek natočil mezi dvěma válkami celou řadu gramofonových desek (v roce 2005 vydal Radioservis CD s 25 Mrázkovými písničkami a komickými výstupy pod názvem „Fando, ty kluku zlatej“). Psal také divadelní hry, scénky a texty písniček.
Za svého života vydal Fanda Mrázek také dva romány - „Šťastný člověk“ a „Bída je pes“ - a v jeho rukopisné pozůstalosti zbyly ještě další dvě knížky vzpomínek. Ze strojopisu první z nich, která má název „Zákulisí, jeviště, hlediště a vůbec!“ (druhá zůstala jen v rukopisných poznámkách) jsem na ukázku vybral následující dvě epizody.

Fanda Mrázek
Veselé životní útržky


To víte, že člověk, který delší dobu hraje divadlo, zvykne si na popularitu jako na každodenní potřebu. Mně se dělo totéž. Jednou jsem přijel do Karlových Varů a zašel jsem do delikatesního obchodu. Příručí zamnul rukama jako Sláva Grosman a sladkým hlasem se zeptal: „Račte si přát?“ - „Prosil bych pět deka šunky“, řekl jsem.
Příručí na strojku krájel jemné plátky, díval se po mně, rozzářil se a povídá: „Já vás odněkud znám.“
Ve mně se rozhořel pocit, který se k ničemu nedá přirovnat.
„Znáte?“ jako lhostejně jsem utrousil. „Tak mně dejte té šunky deset deka.“
„Prosím,“ krájel příručí a poté s písknutím, které dalo tušit úplné poznání, zvolal: „Já vás znám z divadla!“
„Opravdu? Dejte mně té šunky dvacet deka.“
Krájecí stroj zpíval písně o pomíjejícnosti šunky, příručí se cenil na mne, já na příručího, když on se uhodil do čela a zvolal: „Já vás znám i z filmu!“
Honem jsem se podíval do tobolky a zjistil jsem, že už mé bohatství stačí pouze na pět deka. Ale musel jsem ho odměnit. Proto jsem nonšalantně pronesl: „Tak mně dejte té šunky čtvrt kila!“
Dokrájel a cenil se: „Nic víc, prosím?“
„Ne, děkuji,“ cenil jsem se já. Zabalil, já zaplatil a od dveří jsem se se sympatickým příručím loučil: „Nazdar!“
On sekl poklonu až na zem a vykřikl: „Uctivá poklona, pane Hašler!“
Věřte mi nebo nevěřte, ta šunka mi vůbec nechutnala. 

***

Když jsem u filmování, bylo by neodpustitelné nezmínit se o Karlu Lamačovi a Ottovi Hellerovi. Dobrosrdečný Otta, který na vše nalítl a zdánlivě usedlý s věčným doutníkem v puse, stále nové taškařice si vymýšlející Karel, se přes všechno škorpení báječně doplňovali.
Jednou při polední pauze, venku bylo zima, a tak po obědě utíkali Rovenský, Lamač, Speerger, Pištěk a Heller do tepla ateliéru. Aby jim bylo tepleji, sedli si pod jednu rtuťovou lampu, kterou rozsvítili, sehnali si stoleček a už se hrál mariáš.
Otta, který jen kibicoval, po chvíli usnul jako pařez. Na to Karel Lamač čekal. Křikl na ostatní: „Klucil, hrajeme dál. Já zhasnu a hrajte jakoby se nic nestalo. Hlaste barvy a uvidíme.“
Zhasl světlo a nastala tma, že by ji mohl krájet.
Karel zatřásl Ottou: „Nechrápej mi do ucha!“ zařval.
„Co je, Karlíčku?“ zavrněl Otta a otevřel oči.
„Sto sedm červených,“ hlásil Pištěk.
„Bez sedmy,“ lakonicky utrousil Rovenský. „Honzo, nes!“
Karty pleskaly o stůl, Karel radil Honzovi, jak má hrát, a nikdo si nevšímal zrychleného dechu Otty Hellera.
„Kluci,“ pípl Otta a vyděšeně otvíral a zavíral oči. „Co je?“ utrhl se na něho Karel. „Nech nás, teď musíme Thédu rozdrtit!“
Otta vylítl a zakopl o kulisu. Hystericky zařval: „Kluci, já nevidím!"
„Neblázni, vždyť jsou rozsvíceny dvě rtuťovky,“ do tmy zahlaholil Rovenský.
„Já oslepl,“ zařval Otta a rozplakal se.
Karel nahmatal rychle vypínač a rozsvítil, Otta to nezpozoroval, protože měl ruce na očích.
„Co je ti, vždyť je světlo?“ řekl Pištěk.
Otta spustil ruce s očí, nedůvěřivě zamžikal do světla a zařval: „Vidím, vidím! Kluci, mně přišla nějaká vlčí mlha. Už vidím. Kluci, mně bylo hrozně. Karle, já tě vidím,“ a vylítl z ateliéru. Ostatním už bylo z toho žertu nevolno. „Netušil jsem, že se tak vyplaší,“ vrtěl se Lamač.
Pojednou se otevřely dveře, mezi nimi rozjařená tvář Otty, který držel v každé ruce láhev slivovice: „Kluci, to mi neodřeknete. Musíte si se mnou připít na vrácení mého zraku!“
V duchu sice Ottu odprošovali, ale lahve vypili. Otta nikdy nepřestal věřit, že měl vlčí mlhu.

(Příště: Jindřich Mošna)
Kresba: Ondřej Suchý

Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 08. 2009.