| Jestliže ve třicátých a čtyřicátých letech prožil Ladislav Pešek jako filmový herec své nejplodnější období, v letech šedesátých a sedmdesátých jej naopak čekalo období na filmové role chudé. A to i vzdor tomu, že právě tehdy už v mnoha divadelních postavách dokazoval na naší první scéně, že je Mistrem první velikosti. V Národním divadle působil bezmála půl století a s přibývajícím věkem zde slavil stále větší a větší úspěchy. Čím si tedy vysvětlit, proč jej tehdy filmoví režiséři tak málo obsazovali? Že by na tom měli podíl Peškovi septimáni Čuřil a Kulík z filmů Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše? Možná i ti. Velké množství komediálních rolí z něj na dlouhý čas udělalo mladokomika.
Čuřil a Kulík měli v Peškovi předobraz
Když už jsem se zmínil o recesních studentech Čuřilovi a Kulíkovi, kteří nás svými kousky rozesmávají z televizních obrazovek dodnes, neodpustím si tu ocitovat roztomilou pasáž z memoárové knížky Ladislava Peška, Tvář bez masky: „V tercii mě vyvolal věčně navztekaný matikář. Vedl jsem s ním sáhodlouhé dialogy. Přirozeně jsem nic neuměl. Ale bránil jsem se fair, vtipně. Třída se válela smíchy. Rozvzteklil se a dal mi facku. Nebylo to tak zlé, ale nepoctivé. Schválně jsem praštil hlavou o tabuli a upadl. Hrál jsem omdlelého. Matikář se strašně vyděsil, myslel si, že jsem skutečně omdlel. Stavěl mě na nohy, oprašoval a poslal domů. Copak se bije člověk do obličeje? Sedl jsem si do parku, díval se na lidi, na stromy, smál se a bylo mi dobře.“ 
Herecký rod sahal až k Thámovi
Ladislav Pešek, vlastním jménem Ladislav Pech, byl (podobně jako i jeho o devět let starší sestra Marie) pokračovatelem hereckého rodu s opravdu bohatou tradicí. Už příjmení babičky, která se za svobodna jmenovala Marie Eliška Thámová, napovídá, jak daleko až jejich rod sahá.
Babička utekla v osmnácti z domova k Zöllnerově společnosti, zamilovala se do herce a režiséra Josefa Peška, kterého si nakonec vzala a měla s ním mnoho dětí (sám Ladislav Pešek jejich počet neuváděl; věděl pouze, že z nich celkem tři dcery přes protesty rodičů také utekly k divadlu).
Nu a jedna z té trojice, šestnáctiletá Ema, se pak po téměř dvaceti letech stala Ládíčkovou maminkou – vdala se za brněnského herce Ladislava Pecha. Později, když už se i Ladislav Pech mladší rozhodl pro hereckou dráhu, zvolil si – aby nebyli Pechové dva – maminčino dívčí příjmení. A tak, když po třech letech angažmá v Zemském divadle v Brně nastoupil jako třiadvacetiletý v roce 1929 do činohry Národního divadla v Praze, hned od začátku tam působil jako Ladislav Pešek.
Škoda že herectví Peškovy maminky známe jen z jednoho jediného filmu, ve kterém si v životě zahrála. Byla to shodou okolností rovněž role maminky, s tím rozdílem, že synem nebyl její Lála, nýbrž Hugo Haas. Pamatujete si na roztomilý film Mazlíček?
V předválečných a protektorátních filmových komediích se Ladislav Pešek objevoval ve společnosti celé řady známých komiků – Jindřicha Plachty, Hugo Haase, Jana Pivce, Františka Filipovského, Járy Kohouta, nu a v neposlední řadě také Oldřicha Nového. S Novým si do konce války zahrál v šesti filmech.
Loučení je vždy těžké
Všímám si toho faktu proto, že mi dává příležitost končit jednou z nemnoha svých osobních vzpomínek na Ladislava Peška, nesmírně hodného a vstřícného člověka.
Jednou jsem s ním jel v tramvaji od strašnického krematoria, kde jsme se v davu stovek lidí byli rozloučit s Oldřichem Novým. Pan Pešek v té tramvaji plakal. Pak se dal se mnou sám od sebe do řeči. Jak už to bývá, hovoříte-li s někým při tak smutné příležitosti, nevím dnes už bohužel, co všechno jsme si říkali. Za to si ale dodnes dobře pamatuji, že o tři roky později bylo strašnické krematorium obležené přinejmenším stejným množstvím lidí, jako bylo těch, co přišli v roce 1983 dát poslední sbohem Oldřichu Novému. Tentokrát se přišli rozloučit s Ladislavem Peškem… Až po mnoha letech jsem se kdesi dočetl, že v době, kdy jsem s ním mluvil v té tramvaji, byl už sám velmi nemocný. Dost možná, že tehdy jeho myšlenky nepatřily pouze hereckému kolegovi.
(Z knihy Tajemství filmových hvězd, nakladatelství Modrý stůl, Praha 2004) |
