Ondřej Suchý - Jiří Vlastník: MAGICKÁ LATERNA (a slepá kamera pana Wericha) (2)

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

V BRUSELU U KLAVÍRU A NAD SKICÁKEM

V roce 1958 už mělo být v budoucím divadélku LEPORELO uvedeno pásmo Šest žen (uvažovalo se, že se představení uskuteční koncem května t. r. v Divadle Jiřího Wolkra), ale neuskutečnilo se nakonec ani LEPORELO, ani Šest žen u Wolkra. Zato s divadlem na Anenském náměstí to vyšlo. V prosinci tam zahájilo svoji činnost Divadlo Na Zábradlí.
Helena Philippová (co hodila Šlitrovi vajgla za knihovnu) byla původní režisérka hry Kdyby tisíc klarinetů (o mnohem později spoluzakladatelka Divadla Járy Cimrmana).
 
2. 6. 1958
Milý Jiří, děkuji ti mockrát za dopis. To byl už opravdu dopis. Bylo z něj vidět, že jsi ještě tak docela nezapomněl na svou starou vlast a na své soudruhy. (…) Sedám proto k papíru a píšu ti odpověď. Vyřizuji teď zásadně poštu promptně.
Minulý měsíc jsem nebyl na koncertu Elly Fitzgeraldové a příští týden nepůjdu na večer s Benny Goodmanem. Jinak zde není nic nového. Teď je zase na tobě, abys mne informoval o svých zážitcích. (…)
Na podzim chceme vyrukovat jednak s revuí, kterou právě píšu a která (nelekej se) má silně protiválečné poslání. Zajímal jsem se totiž o problém, zda by šla vytvořit nějaká záležitost, která by byla tendenční a přitom dobrá. Výsledek je revue, která nese prozatímní název MUŽ S TRUBKOU a jejíž obsah je asi tento:  (následuje popis příběhu hry, která nakonec dostala název Kdyby tisíc klarinetů. Pozn. aut.)
Jde o pokus, téma již tolikrát geniálně zprofanované, vlastně ne téma, spíš myšlenku tolikrát zprofanovanou posadit do formy, ve které by ji nikdo nečekal. Soubor si nemůže dovolit vyrukovat s věcí únikovou a dělat takovou tu ‚satiru‘, to nechceme. Rozhodli jsme se tedy pro toto a zatím lidé, kteří četli zlomky této revue, které už mám napsané, byli s nimi spokojeni, i když často předtím se stavěli k námětu nerozhodně. Doufejme že to vyjde.
Soubor je tedy ustanoven, začal sice takovým nedorozuměním s J. Werichem, ale už zase urgoval naši účast na té jejich revui, tak to snad bude zase v pořádku. Mirek Horníček přestal s námi pracovat, prý nemá nápady a je příliš vyčerpán. Pokračujeme s Ivanem Vyskočilem sami, jednak na Plentuších, které se staly velmi oblíbenými a jednak na textappealech, které jsou už zaběhnuty déle. V Redutě je stále plno a Ivan napsal několik výtečných povídek, o kterých se ti jistě zmíní pan Lukas – stálý návštěvník.
Jirko, zajímalo by mne, budeš-li se chtít zúčastnit práce v našem kolektivu. Jednalo by se jednak o práci skladatelskou a dále o místo vedoucího orchestru a tím pádem též pianisty. Napiš mně prosím pokud možno brzy, budeš-li mít zájem. Tak trochu s tebou totiž počítáme i když dosud nemáme tvůj oficielní souhlas. Myslím totiž, že by to mohlo být to, co nám dosud šlo. A aby to bylo dokonce víc než to, oč nám dosud šlo, k tomu budou dobré tvé zkušenosti. Tak jen je čerpej.
V souboru je m. j. Vašek Irmanov, který je velice zaujat pro naši věc, dále dr. Vodička ze Světové literatury ve funkci dramaturga a organizátora, dále mezi autory se objeví Pavel Kopta – zkrátka malý hlouček šikovných lidí. Režii si vezme ovšem Helena Philippová, která chodí stále obtížena špatným svědomím, že ti dosud nenapsala.
O osudu Šesti žen ti raději ani psát nebudu. (…)
Jirko, já už končím. Ledacos ti jistě poví pan Lukas, který bude prý tak laskav a předá ti tento dopis. Ví toho myslím asi tolik, co já, protože je to už náš kádr. Udělal nám také nové výborné snímky. Děkuji ti ještě jednou za zajímavý dopis od tebe a těším se na další. Že ti zase brzy odpovím, to si piš a mně taky. (…) Mimochodem, měl jsem cukání jet do Bruselu, ale vypočetl jsem to na čtyři tisíce a protože se tento měsíc budeme stěhovat, není to pro mne únosné. A potom jdu na vojnu, tak to teprv ne. Psát mi ale můžeš dosud na starou adresu. I když se přestěhujem, dopis dostanu.
Pozdrav pp. Svitáčkovi a Roháčovi.
 
Co je známo? Zpěvák a sochař Václav Irmanov se nakonec na prvním představení divadla Na zábradlí nepodílel. Významný český fotograf Jan Lukas (který později skončil v emigraci v USA) dokumentoval nejen začátky Reduty, divadla Na zábradlí ale dlouhá léta pak činnost divadla Semafor. A Jiří Suchý se tehdy přestěhoval (s rodiči a bratrem) z nuselského bytu do bytu na Starém Městě.
 
17. 7. 1958
Po několikadenním přerušení pokračuju v dopise.
Tak dneska vypadá naše situace takhle: Orchestr povede pravděpodobně Karel Šidla – trumpetista, který odejde za tím účelem od Bezubky. Klíče od divadla už nám byly předány a tak jsme tam docela pány. Je to kouzelná místnost, velikosti jen o málo větší než Reduta, za to o hodně vyšší (je tu balkón)
Já teď stále píšu revui. Hudbu k ní budou dělat různí skladatelé (Jakoubek, Šidla, Grossman, Suchý). Ty budeš zastoupen Písní o lásce (zp.Hermanová). Nevím, máš-li trochu času, pro všechny případy ti posílám text k jedné písničce pro mne. Budeš-li mít čas, slož na to něco. Vyžadovalo by to něco ve stylu Kapradí. Zkus to. Kdybys neměl čas, dej mi to prosím tě brzy vědět. Dal bych to někomu jinému. Věc už dost pospíchá. První týden v srpnu bychom to potřebovali. Nepřijde-li mně to do 10. srpna, zadám věc někomu jinému. Byl bych ale rád, kdybys to dělal ty. Text zní: (Následuje text písně Zdálo se jí o myslivci, který Jiří Šlitr nestihl zhudebnit. Hudbu k ní nakonec složil Vladimír Vodička. Pozn. aut.)
Měla by se z toho udělat nějaká jazzárna dosti horká. Tento dopis můžeš považovat za objednávku.
Tuhle přestávku v dopise způsobilo mé stěhování. Bydlím teď na Starém městě a byt mám výtečný. Veliký, světlý, můj nynější pokoj je skoro třikrát tak velký jako ten nuselský. No však až přijedeš, tak tě pozvu.
Myslím, že jsem ti tak vypsal všechno, co se tady za poslední dobu událo a teď se zase budu jen těšit na dopis od tebe. Buď zdráv.
 
K tomuto dopisu byla přiložena ještě jedna stránka navíc, v níž stojí za povšimnutí pár informací o osudu některých písniček se Suchého texty. Zmínka je též o písničkách, k nimž hudbu složil Jiří Šlitr:
 
Z Blues pro tebe se stává stále větší šlágr, v rozhlase ho hrají ob den a nedávno jsem slyšel dokonce, jak upozorňovali v přehledu pořadů, že do toho a toho programu jsme zařadili skladbu Blues pro tebe, o kterou nám stále píšete. Nedávno dosáhla rekordu, do hudby na přání si o ní psalo 27 závodů. (…)
Občas také vysílají Růžový pahorek. Také vyjde na deskách, ale ten není zdaleka tak populární. V redutě se strašně šílí při Vyšinutém trpaslíkovi. Přičítám to tomu, že celá instrumentace výborně vystihuje charakter té skladby a věc má báječnou atmosféru. Jinak ten text nepovažuju za nějak mimořádný. Trpaslík je zatím nejúspěšnější věc, kterou jsem kdy dělal. Ještě nikdy jsem ho nezpíval jen jednou. Vždycky jsem ho musel opakovat. Jednou dokonce třikrát, protože obecenstvo nás nechtělo pustit dál.
Tuto sobotu začíná přehlídka našich písniček, která se bude řídit přáními publika. Budou se házet do urny lístky. Bude to jakási Hit Parade, kde jako poslední bude uvedena píseň nejžádanější. Napíšu ti, jak se umístily tvé písničky. Opilá bílá myška je teď velice žádaná a lidé si také velmi oblíbili Vztyčte tu tyč. (…)
Nezlob se, že ti píšu tak, jak mě co zrovna napadá. Kdybych se měl patlat s nějakou stylizací, nemohl bych ti toho zase napsat tolik, protože by mi to sežralo plno času.
 
A zase pár vysvětlivek. Písničky, o kterých je zde řeč, byly tyto:
Písní o lásce je míněna píseň s názvem Láska, to jsou jen písmena (hudba: J.Šlitr, text: J.Suchý, v Redutě, Na zábradlí a na gramofonových deskách zpívala Ljuba Hermanová) – Kapradí (hudba: J.Šlitr, text: J.Suchý, v Redutě, později v Semaforu zpíval J.Suchý) - Blues pro tebe (hudba i text: J.Suchý, v Redutě zpíval autor, na gramofonové desky nazpíval Josef Zíma) – Růžový pahorek (Blueberry Hill) (Al Lewis, Larry Stock, Vincent Rose, český text: J.Suchý, na gramofonové desky nazpíval Rudolf Cortés – Opilá bílá myška (hudba: J.Šlitr, text: J.Suchý, v Redutě zpíval autor a Vilém Rogl, později v divadlech Semafor a Rokoko, a rovněž na gramofonových deskách, Waldemar Matuška a Karel Štědrý) – Vztyčte tu tyč (hudba: Jiří Šlitr, text: Pavel Kopta, zapomenutá písnička, kterou po půlstoletí na scéně Semaforu „oživil“ textařův syn Václav Kopta).
Na dobu Laterny magiky, na netrpělivě očekávaný návrat Jiřího Šlitra z Bruselu (vždyť do roka mělo vzniknout jejich společné autorské divadlo Semafor), ale i na samotného hlavního tvůrce Laterny magiky, režiséra Alfréda Radoka, Jiří Suchý po létech zavzpomínal:
 
„Když se Jiří Šlitr vrátil ze Západu, vstoupil do šatny obklopen odkudsi hudbou. Měl v kapse tranzistorové rádio, tedy předmět, který nikdo z nás ještě neviděl. Všichni jsme jeho kapesní rádio obdivovali a žasli jsme nad tím, jak je malé - asi jako menší cihla. Jiří Šlitr nám pak vypravoval spoustu neuvěřitelných věcí, které na Západě viděl.
Ale vraťme se k té Laterně magice.
Byla to tehdy veliká a doslova světová atrakce a režisér Radok byl veliká osobnost, která mohla být rovněž světová, kdyby se tehdejší režim na něm barbarsky nepodepsal. Poznal jsem ho - ovšem jen zpovzdálí - už před léty, když jsem byl členem Propagační tvorby a Marcel Pokorný, který navrhoval kostýmy pro hru Jedenácté přikázání, nadšeně nám o něm vyprávěl. Měl pravdu. Radok pojednal tuto bodrou měšťanskou Šamberkovu komedii jako moderní muzikál, který překypoval režijními nápady u nás dosud nevídanými. Filmové dotáčky pojednané ve stylu němého filmu byly už jakousi předzvěstí budoucí Laterny magiky a hra, která by před divákem let padesátých už sotva obstála, byla provedena s takovým úsměvným nadhledem a obohacena o zcela moderní humor, že publikum ji přijalo jako současnou podívanou. Radok byl první, kdo za onoho času počal křísit sympatie k zavrhované secesi.
Natočil taky několik filmů a jeho Daleká cesta mohla ve své době jistě získat Oscara a jiná světová ocenění, protože čněla nade vším, co tehdejší filmová produkce nabízela svými zcela novými postupy a svou formální dokonalostí. A navíc měla nespornou myšlenkovou hloubku. Nicméně tento film neměl ani důstojnou pražskou premiéru a byl coby škodlivě formalistický promítán jen v okrajových kinech, a ne dlouho. Byl jsem tou nespravedlností tehdy velice rozhořčen. (…)
Alfréd Radok byl nakonec doslova vyštván ze země, když mu tehdejší vláda průměrnosti, která nesnesla nikoho, kdo jaksi přečuhoval, systematicky znemožňovala práci. Setkal jsem se s ním po létech v Götteborgu, kde uprostřed nádherné švédské krajiny vzpomínal na jednu pěšinu v jižních Čechách a litoval, že se tam zřejmě už nevrátí…
 
Když byl Jiří Šlitr z Bruselu zpátky, zažil rozchod Suchého s divadlem Na zábradlí. „Byli jsme tehdy dostatečně mladí“, vzpomíná Jiří Suchý, „než aby nás takováhle věc vyvedla z míry a navíc jsme měli v záloze kufr plánů a nápadů. Když říkám mladí, nelze to srovnávat s mládím dnešních začínajících pop zpěváků a divadelníků - ve srovnání s nimi jsme byli spíš zralí pro domov důchodců. Mně bylo osmadvacet, když jsem opouštěl sálek na Anenském náměstí, a Šlitrovi bylo o sedm víc. Ale cítili jsme se být velmi mladí a velmi rychle jsme se dohodli na dalším postupu.“  
Šlitr začal sestavovat svůj vlastní orchestr, zatímco Suchý začal psát kabaretní pořad s názvem Pondělí je ve středu (který byl tehdy zakázán dřív, než se uskutečnila jeho premiéra).
Do této kapitoly by se snad ještě hodilo napsat, že Jiří Šlitr zůstal i nadále členem Laterny magiky a až do roku 1961 s ní vystupoval v Moskvě, v Polsku, v Londýně a ve Vídni. Během té doby stačil v Praze uskutečnit dvě výstavy a stát se spoluautorem prvních semaforských her – Člověk z půdy a Taková ztráta krve…
 
Pokračování...

Copyright © z archívu Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 11. 2008.