Na tomto článku je pozitivní, že ta, o níž v něm píšu, vypadá v době svého životního jubilea, jako by jí bylo o polovinu let méně, a pak také skutečnost, že o všem negativním, co mě zlobí v souvislosti s oslavenkyní, mohu napsat do Pozitivních novin, protože – a to je prosím ověřená pravda! – jinde bych se svojí obhajobou  Dagmar Patrasové neuspěl.
Tak tedy... O jejích mnohaletých aktivitách pro nejmenší se všeobecně ví a nebudu se o nich rozepisovat. Už i proto, že se dodnes podílím na jejím „dětském“ repertoáru. Před dvaceti lety jsem jí napsal písničku O čem se ovšem rozepsat mohu a chci, už proto, že se o tom téměř nikde nepíše, je její minulost filmové a divadelní herečky s darem osobité interpretace komediálních písniček. Filmoví a divadelní kritici Patrasovou po celá léta trapně přehlížejí, zatímco hudební kritici čas od času opakují stále dokolečka své odsudky, z nichž lze bohužel velmi často vyčíst i to, že si ani jedno z jejích cédeček pořádně neposlechli. Je to vůči Dádě velmi nespravedlivé, což si naštěstí uvědomují někteří renomovaní umělci, kteří jí přicházejí na pomoc. Patří mezi ně muzikant Michael Kocáb, který pro ni skládal, dirigoval doprovodnou skupinu, ba i TOČR, a dokonce jí kdysi „vypomohl“ spolu s bratry Tesaříkovými i zpěvem v písničce Náhradní díly. V roli textaře patří mezi její příznivce také např. Lou Fanánek Hagen.
Dagmar Patrasová, absolventka pražské konzervatoře (kterou navštěvovala ve stejnou dobu, kdy zde studoval i Michael Kocáb) byla dlouholetou členkou divadla Semafor a hlavně - je herečkou s bohatou filmografií. Hrála ve dvou desítkách českých i německých filmů, a také v našich nejpopulárnějších televizních seriálech. Marně byste ovšem hledali její jméno v některé z vydaných hereckých encyklopedií.
 Marně byste také čekali, že se někdy objeví její profil v televizních Úsměvech, věnujících se přitom poslední dobou stále častěji zpěvákům a hercům nekomediálním. Byl odmítnut. Toto očividné ignorování úspěšné práce filmové, televizní i divadelní herečky, kterou, především díky zmiňovaným televizním seriálům, poznávají dodnes diváci i v různých koutech Evropy, považuji za trapné a ostudné. Mohou si kritici, teoretici a historici o jejím hereckém umění myslet cokoliv, ale záměrně utajovat, co udělala v oblasti filmu a zábavy pro dospělé a co často navíc slavilo u diváků značné úspěchy, je podle mého soudu ubohé.
Paradoxně to byl nakonec Český rozhlas, kde bylo u příležitosti životního jubilea Dagmar Patrasové možné předvést alespoň něco z jejího někdejšího komediantství. Z archivních nahrávek tu v jakési její benefici (v pořadu  Mému sourozenci, jehož skupina byla v letech sedmdesátých a osmdesátých v divadle Semafor v nezáviděníhodné pozici, zůstala jako členka po celou dobu věrná, vzdor tomu, že ji například Miloslav Šimek přemlouval, aby vystupovala také v jeho představeních. I proto na ni také Jiří ještě po letech rád takto vzpomíná: „Dáda Patrasová - pikantní bytůstka - se projiskřila nejednou hrou Semaforu. Měla jiskru, byla sexy, a tak pánové v hledišti si ji pochvalovali. Miroslav Holub, český básník, usoudil, že když přešla ve hře Vetešník tanečním krokem s činelami jeviště, bylo v tom víc poezie, než v mnohé knize básní. Lehce trhlá, mírně přidrzlá a někdy tklivě melancholická - to když hrála služtičku ve hře Smutek bláznivých panen, a jako taková zpívala tu smutnou píseň o veverce:
Od roku 2004 je – mimochodem - také Začínala v sedmnácti letech v komedii Považoval jsem za nutné právě nyní alespoň některé z těchto „utajovaných“ informací zveřejnit. Přeji Dagmar Patrasové do budoucna kromě dobrého zdraví, také konečně vlídnější a objektivnější kritiky, a nadále stálou věrnost a obdiv publika, které dnes tvoří děti, děti a zas děti!
Dagmar - nebo chcete-li Dáda Patrasová oslavila 27. dubna 2006 už padesátku.
Chytila jsem na pasece žížalu, celá léta jsem vymýšlel příhody žížaly Jůlie, vymyslel jsem i kosa Oskara a na Dádino přání k němu nakonec připsal i kosici Kláru. Připadalo by mi proto nevhodné, abych se k její práci pro děti jakkoli vyjadřoval.
Arabela a Návštěvníci. Objevila se i v seriálu Pan Tau. Nostalgické muzeum zábavy) zaznělo několik kabaretních písniček, které na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let natáčela pro tehdejší redakci zábavy, jedna veřejná rozhlasová nahrávka pro hlavní silvestrovský program v roce 1978 a pár písniček z divadla Semafor, kde Dáda hrála a zpívala bezmála čtrnáct let. Diváci si ji mohou pamatovat z legendární Kytice, ze Smutku bláznivých panen, Sladkého života blázna Vincka, Vetešníka.
  
- Když jsem se vracela / Přes háje přes luhy
 - Z loupežný výpravy / Do samoobsluhy
- Našla jsem na štěrku / Překrásnou veverku
- Překrásnou / Chcíplou / Veverku
- Strčila jsem ji do botičky / Chce se mi plakat a zpívat
- Už od minulý sobotičky / Chodím se na ni dívat
- Vždycky si vezmu baterku / Posvítím na tu veverku
- A když se nikdo nedívá / Písničku svou jí zazpívám
- Málokdo uvěří / Veverko veveří
- Že ty jsi nejlepší / Ze všech lidí
- Že ty jsi jediná / Kdo mě neproklíná
- Nezraní / Nezradí / Neošidí “ Koncertech vážné hudby pro děti
a dospělé. 
-
 O čem se v souvislosti s Dagmar Patrasovou nemluví ani nepíše? - Nedá mi to, a opustím na chvíli téma jejího divadelního a filmového komediálního herectví, abych alespoň následující krátkou zmínkou zabrousil do oblasti, v níž byste jméno Dády sotva čekali.
Již několik let spolupracuje na
Vystupuje se Státní filharmonií Brno (Sergej Prokofjev: „Péťa a vlk“), s Janáčkovou filharmonií Zlín, se Symfonickým orchestrem Teplice.
20. prosince 2005 zpívala např. ve prospěch celosvětové sbírky s velkým sborem dětských zpěváků z Německa a z Čech v drážďanském kostele sv. Kříže (vybombardovaném v roce 1945) dvě písně v němčině a jednu v češtině. aktivistkou Dětí země…
Ale zpátky k filmovým rolím, které má na svém kontě.
30 panen a Pythagoras. Její atraktivní zjev s vychytralým, trochu provokativním chováním, udělaly často i z nevelkých rolí, do nichž také bývala někdy obsazována, postavy výrazné a zapamatovatelné. Napadá mě srovnání s postavami, které v minulosti dost často ztělesňovala Valentina Thielová. Tak si například Dádu Patrasovou pamatujeme jako Manuelu z filmu Vrchní, prchni, anebo z komedie Trhák, kde byla klapkou vždy po ruce režisérovi, kterého hrál Ladislav Smoljak. Postava klapky s minimem textu, byla v tomto filmu tak výrazná, že nakonec tvář Dagmar Patrasové lákala spolu s tváří Juraje Kukury diváky do kin z obřích reklamních poutačů.
   
 
Pro německou společnost DEFA natočila film Vincent Van Gogh - Smyčka času a seriál Hotel Polan a jeho hosté, kde si vedle ní zahrálo ještě několik dalších českých herců, např. Václav Voska, Vlastimil Brodský a věřte nevěřte i Jiří Suchý. Škoda, že jsme tyto filmy neměli možnost vidět i u nás. (Na festivalu v Itálii dostal například Hotel Polan jednu z hlavních cen.)
- Filmovou herečku Dagmar Patrasovou vítali jako hosta na festivalech ve Francii, v Maďarsku, s divadlem Semafor vystupovala v Polsku a ve Finsku, v Německu byla hostem zpěváka Rolfa Zukowskiho (přezdívaném prý také někdy „německý Dáda“).
Co my o tom všem víme?
 
  
fotografie © archiv D.Patrasové, O.Suchého a J.Vlasáka (fotky se na kliknutí zvětší)
|
Marně byste také čekali, že se někdy objeví její profil v televizních Úsměvech, věnujících se přitom poslední dobou stále častěji zpěvákům a hercům nekomediálním. Byl odmítnut. 
