Elena Jaroševská - Ondřej Suchý: Moje Rusko (5)
Rubrika: Publicistika – J+O Suchý
Ruská verze |
V. část seriálu |
9. Dnes vám povím o jednom zajímavém vztahu. Nikdy bych se o něm nedověděl, nebýt toho, že jsem kdysi dostal z pozůstalosti našeho slavného filmového a divadelního herce, zpěváka a komika Oldřicha Nového od jeho dcery sbírku gramofonových desek. Oldřich Nový patřil - z mého hlediska - do trojice našich největších komiků minulého století, vedle Jana Wericha a Vlasty Buriana. Měl ovšem v životě také smůlu; v době jeho největší slávy přišla německá okupace a po konci války, v roce 1948, došlo ke znárodňování, mimo jiné i soukromých divadel. A tak Oldřich Nový přišel o své divadlo, a protože byl typickým salónním komikem, přišel i o herecké příležitosti v žánru, v němž vynikal – v hudební komedii a operetě. Ve filmech začal dostávat podřadné příležitosti. Ty první byly dokonce z dělnického prostředí, což vzhledem k tomu, že Oldřich Nový byl ve svých komediích představitelem noblesních milovníků, džentlmenů a elegánů, bylo dosti absurdní. V padesátých letech začal přesto bránit seč mohl operetu, která byla v té době v nemilosti. Podařilo se mu to a tak alespoň na tomto poli se ještě na čas dostal zpět na výsluní. Věřím, že nemalou roli v tom všem sehrál i fakt, že opereta se těšila v Sovětském svazu velké oblibě a u nás platilo heslo: „Sovětský svaz – náš vzor“. A právě o tom, že se Oldřich Nový přátelil také s ruskými umělci, představiteli svého oblíbeného žánru, jsem měl pojednou v ruce hmatatelný důkaz – gramofonovou desku! Bohužel, nikdo už se asi nedoví, kde se Oldřich Nový seznámil s ruským barytonistou a režisérem, národním umělcem Vladimírem Arkadijevičem Kandelakim, který byl v letech 1954 až 1964 hlavním režisérem Moskevského divadla operety. Pravda je, že se ti dva někde poznali a že si v hovorech o své práci museli dobře rozumět. O devět let mladší Kandelaki si nejspíš výsledků práce našeho umělce velmi považoval a je proto také pravděpodobnější, že jej poznal právě on, možná při návštěvě Prahy. A proto mu také věnoval svou dlouhohrající desku s osmi písněmi, která pak patřila v diskotéce Oldřicha Nového mezi ty, jež zařadil na čelné místo mezi své oblíbené. Hodně o Kandelakiho sympatiích vypovídá věnování, napsané na obalu: „Milý příteli Oldřichu Nový, pusťte si občas tuhle desku a vzpomeňte si na mě, jsem vám vděčný za přátelství a pozornost. Váš Vladimír Kandelaki, 2. prosince 1959“. Měl jsem moc rád pana Oldřicha Nového a neznal jsem Vladimíra Kandelakiho. Ale teď už jej znám. A rád si občas tu jeho desku pustím. Hlavou se mi přitom honí myšlenky, jak se asi ti dva mezi sebou domlouvali, v čem všem viděl anebo slyšel Kandelaki Oldřicha Nového a co naopak všechno znal Oldřich Nový z tvorby Vladimíra Kandelakiho… Z té darované desky vám dnes pustím Ajvazjanovu píseň s názvem Eliko, kterou mám moc rád. A rozloučím se s vámi přáním, ať se za týden opět ve zdraví setkáme! 10. V roce 1989 jsme u nás nějaký čas mohli sledovat program ruské televize. Tehdy jsem viděl televizní seriál Dvanáct křesel v němž jsem konečně mohl plně docenit komediální herectví Andreje Mironova. Toho herce jsem znal už dávno z komedie Briliantová ruka anebo z Pohádky o putování, rusko-českém filmu ve kterém hrál hlavní roli a který se natáčel také v Čechách, například v Českém Krumlově, Českém ráji anebo na hradě Trosky. Především jsem však Mironova znal z počátku osmdesátých let z jedné gramofonové desky z níž jsem pochopil, že je to herec velmi muzikální a že je jistě i velkým milovníkem jazzu. Jeho pohybové nadání, cit pro rytmus a hlavně jeho osobitá komika, to vše se mi moc líbilo a vrylo do paměti. - Přeskočím teď nějaký časový úsek a vybavuji si jedno všední letní dopoledne, kdy jsem spěchal přes Staroměstské náměstí na natáčení do rozhlasu. Náměstí bylo plné turistů, mezi kterými spěchal opačným směrem muž, jehož povědomou tvář jsem v první chvíli nevěděl kam zařadit. Usmál jsem se na něj neutrálně a on mi úsměv opětoval. Odkud toho člověka znám? vrtalo mi ještě chvíli hlavou, až mi to došlo! Jsem já to ale pitomec! Vždyť to byl Andrej Mironov! Andrej Mironov? No jistě! Co u nás dělal onoho léta jsem se sice nikdy nedověděl, ale časem jsem se dočetl, že od té doby, co v Čechách natáčel Pohádku o putování, byl u nás vícekrát. V listopadu 1985 vystupoval například v několika městech Československa s moskevským Divadlem satiry. Bohužel mi kdysi tato skutečnost unikla. Moc toho lituji - mohl jsem jej vidět na jevišti Vinohradského divadla, kde jsem jindy viděl třeba skvělého Arkadije Rajkina anebo moskevské Divadlo leninského komsomolu s úchvatným představením opery Juno a Avos! Promeškal jsem příležitost a tak si dnes už mohu Andreje Mironova připomínat pouze ve filmech, které mám na videu, anebo v článcích, které jsem léty nashromáždil z českého tisku. V jednom z nich se rozpovídal o své práci, o své rodině a hlavně - o svém vztahu k hudbě. Z toho, co lichotivého řekl o našem jazzu, vybírám pár jeho postřehů. O našich jazzmanech říkal s obdivem: „Z českých muzikantů jsem si oblíbil Karla Velebného a jeho S+H Quintet. Další můj objev byl už před lety Pražský big band Milana Svobody. Jejich první desku mám už pěkně obehranou! Z vašich zpěvaček si nejvíc vážím Jany Koubkové; patří podle mého názoru k evropské extratřídě. Zaujal mě i její doprovázeč, znamenitý kytarista Jaroslav Šindler, nahrazující svým muzikanstvím celý orchestr…“ Škoda, že se mi víc z Mironovových dojmů do dnešních několika minut vyprávění nevejde. |
foto z archívu Ondřeje Suchého
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 01. 2007.
Ondřej Suchý
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Jan Vodňanský | |
Ivan Rössler | |
Vladimír Just | |
Stanislav Motl | |
Karel Šíp | |
JUDr. Ivo Jahelka | |
Jan Krůta | |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |