Elena Jaroševská - Ondřej Suchý: Moje Rusko (5)

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

  Ruská verze 

V. část seriálu

Ruská redakce Radia Praha – vysílání do zahraničí Český rozhlas 7 – uvádí od 5. listopadu 2006 novou rubriku „Moje Rusko“. Rusko z českého pohledu během více než půl století. Sovětský svaz a jeho oficiální ideologie a kultura a obyčejní lidé, ruský jazyk, kultura, umění - hodně Čechů chápalo, že to jsou dva odlišné světy.
O tom, jak se křížily tyto dva světy v jeho vlastním životě, vypráví každou sobotu Elena Jaroševská při rozhovoru s Ondřejem SuchýmONDŘEJ SUCHÝ, publicista, spisovatel a textař. Na webu http://www.radio.cz/ru budete také pravidelně nacházet obrázky a fotografie z archivu Ondřeje Suchého, v pořadu pak zaznějí písničky z jeho soukromé fonotéky. Těší nás, že se s tímto naším dlouhodobým seriálem budou mít možnost setkávat v ruské i české verzi také čtenáři Pozitivních novin!
Elena Jaroševská
vedoucí ruské redakce Radio Praha,
Český rozhlas-7, vysílání do zahraničí


9.

Dnes vám povím o jednom zajímavém vztahu. Nikdy bych se o něm nedověděl, nebýt toho, že jsem kdysi dostal z pozůstalosti našeho slavného filmového a divadelního herce, zpěváka a komika Oldřicha Nového od jeho dcery sbírku gramofonových desek. Oldřich Nový v dobách největší slávyOndřej Suchý s Oldřichem NovýmOldřich Nový patřil - z mého hlediska - do trojice našich největších komiků minulého století, vedle Jana Wericha a Vlasty Buriana. Měl ovšem v životě také smůlu; v době jeho největší slávy přišla německá okupace a po konci války, v roce 1948, došlo ke znárodňování, mimo jiné i soukromých divadel. A tak Oldřich Nový přišel o své divadlo, a protože byl typickým salónním komikem, přišel i o herecké příležitosti v žánru, v němž vynikal – v hudební komedii a operetě. Ve filmech začal dostávat podřadné příležitosti. Ty první byly dokonce z dělnického prostředí, což vzhledem k tomu, že Oldřich Nový byl ve svých komediích představitelem noblesních milovníků, džentlmenů a elegánů, bylo dosti absurdní. V padesátých letech začal přesto bránit seč mohl operetu, která byla v té době v nemilosti. Podařilo se mu to a tak alespoň na tomto poli se ještě na čas dostal zpět na výsluní. Věřím, že nemalou roli v tom všem sehrál i fakt, že opereta se těšila v Sovětském svazu velké oblibě a u nás platilo heslo: „Sovětský svaz – náš vzor“. A právě o tom, že se Oldřich Nový přátelil také s ruskými umělci, představiteli svého oblíbeného žánru, jsem měl pojednou v ruce hmatatelný důkaz – gramofonovou desku! Vladimír Arkadijevič KandelakiBohužel, nikdo už se asi nedoví, kde se Oldřich Nový seznámil s ruským barytonistou a režisérem, národním umělcem Vladimírem Arkadijevičem Kandelakim, který byl v letech 1954 až 1964 hlavním režisérem Moskevského divadla operety.
Pravda je, že se ti dva někde poznali a že si v hovorech o své práci museli dobře rozumět. O devět let mladší Kandelaki si nejspíš výsledků práce našeho umělce velmi považoval a je proto také pravděpodobnější, že jej poznal právě on, možná při návštěvě Prahy. A proto mu také věnoval svou dlouhohrající desku s osmi písněmi, která pak patřila v diskotéce Oldřicha Nového mezi ty, jež zařadil na čelné místo mezi své oblíbené. Hodně o Kandelakiho sympatiích vypovídá věnování, napsané na obalu: „Milý příteli Oldřichu Nový, pusťte si občas tuhle desku a vzpomeňte si na mě, jsem vám vděčný za přátelství a pozornost. Věnování Oldřichu NovémuVáš Vladimír Kandelaki, 2. prosince 1959“.
Měl jsem moc rád pana Oldřicha Nového a neznal jsem Vladimíra Kandelakiho. Ale teď už jej znám. A rád si občas tu jeho desku pustím. Hlavou se mi přitom honí myšlenky, jak se asi ti dva mezi sebou domlouvali, v čem všem viděl anebo slyšel Kandelaki Oldřicha Nového a co naopak všechno znal Oldřich Nový z tvorby Vladimíra Kandelakiho… Z té darované desky vám dnes pustím Ajvazjanovu píseň s názvem Eliko, kterou mám moc rád. A rozloučím se s vámi přáním, ať se za týden opět ve zdraví setkáme!

10.

V roce 1989 jsme u nás nějaký čas mohli sledovat program ruské televize. Tehdy jsem viděl televizní seriál Dvanáct křesel v němž jsem konečně mohl plně docenit Andrej Mironovkomediální herectví Andreje Mironova. Toho herce jsem znal už dávno z komedie Briliantová ruka anebo z Pohádky o putování, rusko-českém filmu ve kterém hrál hlavní roli a který se natáčel také v Čechách, například v Českém Krumlově, Českém ráji anebo na hradě Trosky. Především jsem však Mironova znal z počátku osmdesátých let z jedné gramofonové desky z níž jsem pochopil, že je to herec velmi muzikální a že je jistě i velkým milovníkem jazzu. Jeho pohybové nadání, cit pro rytmus a hlavně jeho osobitá komika, to vše se mi moc líbilo a vrylo do paměti. - Přeskočím teď nějaký časový úsek a vybavuji si jedno všední letní dopoledne, kdy jsem spěchal přes Staroměstské náměstí na natáčení do rozhlasu. Náměstí bylo plné turistů, mezi kterými spěchal opačným směrem muž, jehož povědomou tvář jsem v první chvíli nevěděl kam zařadit. Usmál jsem se na něj neutrálně a on mi úsměv opětoval. Odkud toho člověka znám? vrtalo mi ještě chvíli hlavou, až mi to došlo! Jsem já to ale pitomec! Vždyť to byl Andrej Mironov! Andrej Mironov? No jistě! Co u nás dělal onoho léta jsem se sice nikdy nedověděl, ale časem jsem se dočetl, že od té doby, co v Čechách natáčel Pohádku o putování, byl u nás vícekrát.
V listopadu 1985 vystupoval například v několika městech Československa s moskevským Divadlem satiry. Bohužel mi kdysi tato skutečnost unikla. Moc toho lituji - mohl jsem jej vidět na jevišti Vinohradského divadla, kde jsem jindy viděl třeba skvělého Arkadije Rajkina anebo moskevské Divadlo leninského komsomolu s úchvatným představením opery Juno a Avos! Promeškal jsem příležitost a tak si dnes už mohu Andreje Mironova Foto Andreje Mironova z LP deskypřipomínat pouze ve filmech, které mám na videu, anebo v článcích, které jsem léty nashromáždil z českého tisku. V jednom z nich se rozpovídal o své práci, o své rodině a hlavně - o svém vztahu k hudbě.
Z toho, co lichotivého řekl o našem jazzu, vybírám pár jeho postřehů. O našich jazzmanech říkal s obdivem: „Z českých muzikantů jsem si oblíbil Karla Velebného a jeho S+H Quintet.
Další můj objev byl už před lety Pražský big band Milana Svobody. Jejich první desku mám už pěkně obehranou! Z vašich zpěvaček si nejvíc vážím Jany Koubkové; patří podle mého názoru k evropské extratřídě. Zaujal mě i její doprovázeč, znamenitý kytarista Jaroslav Šindler, nahrazující svým muzikanstvím celý orchestr…“
Škoda, že se mi víc z Mironovových dojmů do dnešních několika minut vyprávění nevejde.

foto z archívu Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 01. 2007.