Z jídelníčku klaunů a komiků (21) Vánoční speciál

Kuchařka pro milovníky filmového smíchu, pro milovníky
smíchu cirkusových šapitó či smíchu kabaretních scén.

Nebojte se, nepůjde ani o neukousnutelné řízky, ani o vystřelovací švestkové knedlíky, ani o slané žloutkové věnečky, o kyselé pudingy či naopak o slazené zavináče. Cílem tohoto nového seriálku je nabídnout vám k ochutnání některá z jídel dosud třeba nepoznaných, na kterých si pochutnávají (anebo pochutnávali) ti, kteří vás jindy a jinde, než u jídelního stolu, dokázali rozesmát…

Dnes budeme vánoční dobroty chystat s bývalou zpěvačkou a herečkou z divadélka PARAVAN, Zuzanou Princovou (dnes žijící v Dánsku jako Zuzana Vasa) a s vynikajícím slovenským hercem Jozefem Kronerem (jehož příjmení se často psalo a píše nesprávně Króner).

Někdy v polovině devadesátých let přišel do rozhlasu z Dánska e-mail v němž se jistá Zuzana Vasa (Vášová) z Kodaně zajímala o pořad Padesátník ve kterém – jak prý se dozvěděla od svých blízkých z Prahy – zazněla písnička v níž se zpívá že: „Já mám doma bratra a ten je vám zatra – cený kluk…“ Ta písnička zněla kdysi v představení divadla Paravan a zpívala ji tam právě ona pisatelka. Tehdy se ještě jmenovala Zuzana Princová.

Zpráva mi byla doručena a já nelenil a hned paní Zuzaně odepsal. Pamatoval jsem si ji velmi dobře jak z Paravanu, tak i z televize, navíc jsem znal, jako divák, i jejího tatínka, populárního komika i zpěváka Rudu Prince. Jeho jméno mám zařazené v oné řadě komiků, zpěváků a režisérů, kteří byli známí především ze světa operety. Paní Zuzana mi tenkrát promptně odpověděla a tak začala naše dodnes trvající korespondence a dovolím si tvrdit, že i přátelství na dálku. Když jsem psal její kapitolu do knížky Pár halířů z Padesátníku (Radioservis, 2002) přispěla mi Zuzana svými vzpomínkami, z nichž nyní vybírám tyto:

Jakmile jsem se naučila chodit, začala jsem svoji divadelní "kariéru“ na Fidlovačce, kde pro mě táta nacházel roličky. Pamatuji si na operety Tak žil a hrál nám Kmoch anebo Cirkus Orion. V Kmochovi mi dali piáno a já hrála živě na jevišti (Kmoch učitel, já žačka). Jenomže zapomněli tu roli žačce přizpůsobit. Každý očekával koncertní zážitek, obzvlášť můj táta měl ucho na plentě, ale ono to moc nešlo. Dopadlo to nakonec tak, že mě museli po několika reprízách dát atrapu piána a koncert pouštět z pásku. Při představě, že táta poslouchá, jsem měla takovou trému, že jsem sice koncert dohrála, ale zapomněla jsem repliky. Vypadala jsem vykuleně a do smrti nezapomenu na ten pocit: Tma za mnou, tma přede mnou, táta za plentou! Jednou jsem jela s tátou tramvají na odpolední představení. Vždycky jsme stáli na plošině za zády řidiče. A táta mě patrně z něčeho zkoušel, třeba třetí jednání, kdy nějaká paní přiběhne a co já mám jako odpovědět. Moje reakce byla tehdy nejspíš velmi irritující, protože mě tatínek pojednou uchopil, zavlekl mě dovnitř tramvaje plné ospalých lidí, tam se uprostřed postavil jako voják a zahřměl: Vážení pánové a dámy – zde stojí moje dcera a tahle moje dcera je blbáááááá! Myslím, že to odpoledne mě nemuseli ani líčit, ještě tři dny jsem byla červená jako rak. Ale po těch třech dnech jsem se tomu musela začít smát a dodnes, vždycky když je den bez smíchu, tak si vzpomenu na tramvaj a hned je mi líp!

Moje začátky v Redutě: Jam Session – já byla Rytmus, moje kamarádka z konzervatoře Melodie. Čistě jen balet a jazz. Pak představení Postaveno na hlavě – stínohra s Ladislavem Mrkvičkou, také tam byl Krampol. Písničky pod parapletem – autoři Reichl a Pick mi napsali píseň Čtrnáctiletá. Písničky za 7 – Já mám doma bratra, od Macourka a Picka. Trafikant Jan – opět Macourek a Pick, píseň Klap, klap, klap… A každý týden text-appealy.

O mně chcete něco vědět? To je dle pravítka: V Dánsku jsem od roku 1966, dcery se jmenují Christine (chtěla jsem Kristinu, po mé mladší sestře, ale kněz to nepochopil) a mladší Pernille. Díky Christine už mám další dvě holky, Cecilii a Marii, a jednoho kluka, Alexandera, díky Pernille mám věrného přítele, dánsko-švédského „pejdu do statku“, kterému říkám Fru Hansen. Mám prostě čtyři vnoučata.

Ris ala mande (Dánská pochoutka na Štědrý den)

• 

  1 l plnotučného mléka
• 125 gramu rýže (ale ne takov8, co když se uvaří
  tak je suchá, tahle musí být „šťavnatá“!)
• sůl na špičku nože
• jeden vanilkový lusk
• 75 gramů oloupaných mandlí
• 2,5 dl šlehačky
• 1 sklenice třešňového kompotu (vypeckovaného)
• 1 lžíce bramborové moučky (Solamyl)

Osolená rýže se uvaří v mléce. V žádném případě se nesmí připálit - rýže je hotová tehdy, až se do ní všechno mléko vpije. Rýži pak přendáme do mísy a přidáme vanilku vyškrábanou z vanilkového lusku. Šlehačku ušleháme a zamícháme do rýže, stejně tak jako nadrobno nasekané mandle. Nakonec ohřejeme třešňový kompot, do kterého vmícháme trochu bramborové moučky (Solamyl) tak, aby zhoustl. Horkým kompotem se pak porce rýže polévají.

Zuzana Princová–Vasa (1946)

Herečka a zpěvačka Zuzana Princová-Vasa začínala v dětských rolích v Divadle Na Fidlovačce. V roce 1960 se stala členkou pražského divadla Paravan, zároveň s nástupem na taneční konzervatoř, kde ji učil Oldřich Nový. (“Asi po roce na tanečním oddělení zde začal Oldřich Nový vyučovat operetu a to táta hned zblejsknul a šup – už jsem tam zpívala Nitouche.“)

V Paravanu hrála Zuzana Princová téměř ve všem: Komedia dell´karte, Písničky za 7, Trafikant Jan, Danuše z Podještědí, Těpick Shakespeare, Z Košíř až do Orinoko aneb Všichni moji otcové aj. Z nahrávek jejích písniček, kterých v šedesátých letech znělo z rozhlasových i televizních přijímačů mnohem víc než ta nejznámější o bratrovi, byly Hlavička chytrá, avšak tupírovaná (od P.Hapky a P.Rady), Je jaro, Písnička o hračkách (od J.Šlitra a J.Suchého), Duhová kulička, Je nebe jako šmolka, písničky autorů Jaroslava Jakoubka, Jaromíra Vomáčky, Luboše Fišera…

V roce 1965 čekala Zuzanu Princovou i první filmová role ve filmu vznikajícím podle námětu Josefa Škvoreckého. Tři detektivní povídky, které spojovala postava poručíka Borůvky, natočili v roce 1965 tři režiséři – Ivo Novák, Ladislav Rychman a Jiří Menzel. Zuzana Princová hrála ve třetí povídce po níž byl celý film nazván – Zločin v dívčí škole. Šlo o příběh, který s ironickou nadsázkou vyprávěl o klanu žaček nejvyšší třídy (Kill Kitten Klanu) pronásledujícím nenáviděného matematika a Zuzana dostala roli žačky jménem Herodesová.

Josef Škvorecký vzpomínal na tento film ještě po létech: „Zločin v dívčí škole se líbil divákům, kritice i Jiřímu Menzelovi, a protože, jak praví Ivan Passer, člověk má dělat takové filmy, na jaké by sám rád šel do biografu, počali jsme vymýšlet pokračování. Jmenovalo se to Zločin v knihovně rukopisů, a byl to komický horor. /…/ Vyskytl se však malér: Původní obsazení Kill Kitten Klanu bylo většinou nepoužitelné. Slečna Herodesová se provdala do Dánska a byla v jiném stavu. Slečna Babinská sice zůstala v Praze, ale rovněž čekala dítě. Slečna Jidášová podlehla tragické české vášni jezení a příliš přibrala. Slečna Koniášová se mezitím ve filmu příliš proslavila a odmítla být jenom jednou z kolektivu. Museli jsme tedy projekt odložit a mezitím začal Menzel natáčet Rozmarné léto…“

V roce 1966 se Zuzana Princová provdala do Dánska, kde v umělecké činnosti už dál nepokračovala. Nejprve pracovala v hudebním nakladatelství, později se stala ředitelkou jiného nakladatelství v němž působila do roku 2005.

Jozef Kroner. U nás mu největší popularitu přinesl televizní seriál podle soudniček Zdeňka Galušky Slovácko sa nesúdí scénáristy Jaroslava Dietla, v němž ztvárnil hlavní roli strýca Pagáča. Zdatně mu tehdy sekundoval – a nejenom v jednotlivých příbězích – Oldřich Velen. Po létech mi vyprávěl: „Slovácko sa nesúdí, s přítelem Jožou Kronerem, to byl pro nás životu nebezpečný televizní seriál! Životu nebezpečný proto, protože jsme ho točili v deseti vesnicích, přestože divákům jsme předstírali, že jsme jen v jedné jediné rakousko-uherské, kde tehdy byly ještě všude lidové malůvky, malované žudry, kapličky, kostelíčky, sklípky. Ono to dnes už na jednom jediném místě není a tak jsme museli putovat z dědiny do dědiny. Samozřejmě, že zlé závistivé herecké huby říkaly: „Velen s Kronerem, že hledají motivy? Oni vždycky tu dědinu vychlastají a tak musí jít do druhé!“

Bylo to překrásné filmování, i když – jak říkám – na hranici života a smrti. Protože ti strýci v dědinách si časem všimli toho, že nejsme na place věčně, že máme třeba také hodinu čas, a tak hned za námi – oni nám říkali strýcové, my jim také strýcové – a už zase: „Strýcu Velene, pojď! Vem strýca Kronera a pojďte si k nám do sklípka zakrojiť!“ Bylo to pěkné, ale s námi to pak dopadlo špatně. Mně čtyři dny po natáčení museli vyhodit žlučník, Kroner si tam uhnal žaludeční vřed. A mladičký režisér Petr Tuček, dokonce rodák z Kyjova, to znamená, že v sobě měl už generační protilátky, ten umřel na cirhózu jater.“

Jozef Kroner nebyl jen skvělým hercem, ale po celý život také vášnivým rybářem. Proto vybírám z jeho kapřích receptů, které mohou pro někoho být třeba příhodná předvánoční inspirace.

Pečený kapr (pro 5 osob)

• 1 1/2 kg kapra
• 1 citron
• sůl
• 200 g másla
• zelená petrželka
• 1 kg brambor

Čerstvě zabitého, vyčištěného kapra nasolíme, pokapeme citronovou šťávou, okořeníme pepřem a položíme do pekáče s rozpáleným čerstvým máslem. Pekáč s kaprem dáme do trouby a za častého polévání máslem ho upečeme. Hotového kapra položíme na mísu a ozdobíme zelenou petrželkou. Podáváme k němu máslo v omáčníku a malé vařené brambory. Ozdobíme citronem a jemně sekanou petrželkou.

Kapr na zelenině (pro 4 osoby)

• 600 g kapra (jiné sladkovodní ryby nebo rybího filé)
• sůl
• 60 g oleje
• 600 g zeleniny (mrkev, hrášek, zelené fazolky, zelená paprika, rajčata, zelená petrželka)

Na oleji podusíme očištěnou pokrájenou a osolenou zeleninu s přídavkem malého množství vody, K poloměkké zelenině přidáme na díly nakrájenou očištěnou rybu a spolu dodusíme. Nakonec přidáme posekaný zelený petržel.

Kapr po židovsku

• 1 kg kapra
• 50 g rozinek
• 1/8 l světlého piva
• 2 velké cibule
• plná lžíce másla
• 3–4 hřebíčky
• 4 zrníčka pepře
• 1/2 lžičky strouhané citronové kůry
• 1 1/2 lžičky 8% octa
• sůl

Kapra očistíme, zbaveny vnitřností, opláchneme, oddělíme hlavu, rozpulte a pokrájíme přes záda na porce 5 cm široké, posolíme a pokropíme octem. Máslo rozehřejeme, podusíme na něm cibuli pokrájenou na kostičky. Když je sklovitá, přilijeme pivo, 3 lžíce vývaru z koření, přivedeme k varu, vložíme rybu a vaříme pod přikrývkou na mírném ohni asi 15–20 minut. Uvařenou rybu vyjmeme. Omáčku necháme zhoustnout, vložíme opláchnuté rozinky a strouhanou citrónovou kůru.

Jozef Kroner (1924–1998)

Slovenský herec Jozef Kroner své první profesionální angažmá získal ve Slovenském komorním divadle v Martině (1948–1956), odkud přešel do činohry Slovenského národního divadla v Bratislavě, kde působil až do roku 1984, kdy odešel do důchodu.

Ve filmu se uplatňoval od počátku padesátých let v charakterních i komických rolích. Z řady postav, které na filmovém plátně vytvořil, si připomeňme: pokladníka dobročinného spolku Jožko Púčika v tragikomedii Statočný zlodej (1958), maloměstského truhláře Tono Brtka v Oscarem oceněné tragikomedii Obchod na korze (1965); Kubu ze stejnojmenného filmu (1965), pana Bendu v grotesce Muž, který stoupl v ceně (1967), starého klauna ve Fričově adaptaci Bassových povídek Lidé z maringotek (1966), zbojníka Pacha v komedii Pacho, hybský zbojník (1975) anebo Košťála v komedii Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1992).

V sedmdesátých a osmdesátých letech hrál Jozef Kroner také v osmi maďarských filmech a v jednom bulharském. V roce 1978 byl jmenován národním umělcem. Na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes obdržel zvláštní uznání, v Sorrentu získal Stříbrnou sirénu, v Sofii Zlatou růži, američtí kritici přirovnali Kronera k Charliemu Chaplinovi. Jozef Kroner napsal také knihy Herec na udici, Herec nielen na udici a S kamerou a udicou.

O jeho životě natočil v roce 1987 režisér Fero Fenič dokumentární film Tratě života Jozefa Kronera a v muzeu na Kysuciach mu postavili drátěnou sochu v životní velikosti.