 - Ve své vzpomínce na Ladislava Jakima se musím vrátit o čtyřicet let zpátky.
A hned v jejím úvodu musím zdůraznit, že tyto řádky píšu se smutným pocitem, že je Láďovi dlužím za chvíle přátelství, jenomže on se o tom, že dluh splácím, už nikdy nedoví. Letos 15. října by mu bylo šedesát.
Když na parkovišti za volantem svého vozu podlehl 27. února roku 1992 nečekaně infarktu, sled událostí v naší zemi způsobil, že pro zprávy tohoto druhu nebylo v našich sdělovacích prostředcích místo.
A tak teprve nyní, kdy jsem s překvapením zcela náhodou zjistil, že mě s Láďou spojoval také stejný rok narození, vybavuji si, co jsem s tímhle zvláštním, tichým, přemýšlivým klukem, který toho zbytečně nikdy moc nenamluvil, v těch šedesátých letech zažil.
V době, kdy jsem se s ním poznal, byli s Vladimírem Pucholtem jediní mladí kluci, které Miloš Forman obsadil hned do obou svých prvních filmů, do Konkursu i do Černého Petra. Od té doby pak začal jít z filmu do filmu - tady jsou jejich tituly: Zpívali jsme Arizonu, Bubny, Každý mladý muž, Přísně tajné premiéry, Nejkrásnější věk, Dlouhá bílá nit, Svědectví mrtvých očí, Pět mužů a jedno srdce.
- Hrál jste v řadě filmů velké role a přesto nejste herec. Kdo jste, doktore Ladislave Jakime? ptal se ho v časopise Záběr na konci roku 1973 Petr Zvoníček.
A Jakim mu odpovídal: „Člen advokátní poradny č. 4 v Praze 1, Na Příkopě 23.  Ovšem předtím jsem ještě stačil vystudovat právnickou fakultu.“ Na otázku, zda mu právnická praxe pomáhá v rozvoji hereckých schopností, odpověděl: „Po nástupu právnické praxe jsem zatím neměl příležitost si svůj domnělý herecký růst ověřit.“ - Domnívám se, že o příležitost tehdy vůbec nešlo. V době, kdy u nás zavládlo období „normalizace“, kdy se Miloš Forman nevrátil ze zámoří, kdy Pavel Juráček nemohl točit a Martin Frič již předtím, krátce po sovětské okupaci, uspíšil konec své životní pouti, tedy v tomto období byl, myslím, Ladislav Jakim docela rád, že jeho skutečná profese není herectví, nýbrž advokacie.
- Přestože jsme se s Láďou setkávali za různých okolností se značnými časovými prodlevami a velmi nepravidelně, vzpomínám na něj opravdu s vděčností. On to byl, kdo mně přivedl k panu Formanovi (šla s námi tehdy ještě také Hanka Brejchová) do jeho někdejšího bytu ve Všehrdově ulici a umožnil mi tak prožít odpoledne ve znamení charismatického režiséra, které – jak vidno – se mi natrvalo vrylo do paměti.
- Také jsme spolu strávili řadu hodin debatami o tom, jaké bychom asi tak mohli v Praze založit divadélko malých forem (to nám nakonec nevyšlo). A byl to Láďa, kdo mi dával „první pomoc“, když se mé někdejší manželství ocitlo v troskách a já si s tím jaksi nevěděl rady.
-
- Dnes tedy na něj vzpomínám… A napadlo mě, že zalistuji v telefonním seznamu, abych se podíval, zda v něm náhodou nenajdu někoho se stejným příjmením. Jakimů u nás přece nemůže žít mnoho. Našel jsem. A hned jsem si domluvil s jeho paní Drahomírou Jakimovou schůzku. Povídali jsme si o Láďovi, po jehož odchodu se ona už nikdy neprovdala. Vlastně povídala víc ona - já spíš naslouchal a vyptával se.
Třeba na jejich svatbu…
- „S Láďou jsme se měli brát ve čtvrtek 28. září 1967, na Václava. Bohužel, ze svatby toho dne sešlo, protože krátce před tím musel
 Láďa odjet za panem Formanem do Říma. Tam se pro pana režiséra Ergase (myslím, že se nepletu) dotáčelo do Černého Petra pár scének trochu choulostivějších, než bylo pouhé koukání se na plovárně dírkou z jedné kabinky do druhé, jak se tam děvčata převlékají. Láďa měl přiletět 27. září, jenomže na ten den bohužel nebyla letenka. Přiletěl tedy až 28. září, v den svatby, a jeho poslední kanadský žertík byl, že z letadla z Říma vystoupil až jako úplně poslední. Čekala jsem na něj na letišti v Ruzyni a myslela si v tu chvíli, že se snad už nikdy nevrátí. Díky jeho strýci z Vídně, který na svatbu přijel, se nám nakonec podařilo paní z tehdejšího národního výboru přemluvit, aby se svatba uskutečnila o den později, v pátek 29. září. Pan Forman Láďovi říkal, že se tomu jednou bude smát, že jako ženich na svatbu nedorazil…“ -
- A kdy vlastně začal pracovat jako advokát?
 -
- „Myslím, že v roce 1972, jako koncipient v Hybernské ulici. Potom pracoval Na Příkopě, v sousedství Dětského domu, a nakonec ve Čkalově ulici v Praze 6. Musel na tuto práci čekat celé dva roky - nebylo to snadné se do advokacie dostat. Měl nabídky dělat podnikového právníka anebo na úřadech mimo Prahu, ale on z Prahy odejít nikdy nechtěl. Měl tu svou práci moc rád, ale zabírala mu tolik času, že i kdyby chtěl, tak na nějaké natáčení už nemohl ani pomyslet.“
-
- Přesto ale se v roce 1987 objevuje jeho jméno v titulcích filmu Proč? režiséra Karla Smyczka… Proč? potřebovali právního poradce a tak tam Láďa
 nakonec, když už musel být na place, dostal i malou roli advokáta. -
 - „Pro Smyczkův film
- Abych pravdu řekla, ani sama nevím jak všechno zvládal. Kolikrát se stalo, že se během dovolené na chaloupce musel kvůli své práci vracet do Prahy. I přesto, že žil velmi krátce, dokázal toho v životě mnoho. O rodinu se dovedl dobře postarat, byl hodný a starostlivý a všichni příbuzní a přátelé ho měli rádi. Je mi po něm moc smutno.“
-
- Paní Jakimová není sama, komu se po Láďovi stýská. Když umřel, bylo mu teprve šestačtyřicet let. A to je opravdu nespravedlivě málo.
|
