A VEČER BUDE BIOGRAF (14)

Na jaře roku 1990 mi vyšla v nakladatelství Albatros, v edici Objektiv, knížka A večer bude biograf, s podtitulem Exkurze do království stříbrného plátna. Jak známo, byla to tehdy doba, kdy lidé měli zájem o něco docela jiného, než si číst takovéhle knížky. Tak mě napadlo, že po dvaceti letech bych mohl čtenářům Pozitivních novin nabídnout některé z jejích zajímavějších kapitol…

Sedm a více statečných

Patří dodnes k jednomu z nejoblíbenějších žánrů hraného filmu. Náměty čerpá z Divokého západu, z období kolonizace nebo z obrany již civilizovaných území, a nalezneme jej už v samotné kolébce americké kinematografie. Klasický western  je pro Američany historickým filmem, protože vyvěrá z ryze americké skutečnosti, i když často velmi pozměňované.

„Zdálo se, že kovbojské televizní seriály zlikvidují své filmové protějšky,“ napsal polský autor Dějin filmového umění Jerzy Toeplitz, „ale to se nestalo: na malých i velkých plátnech cválají koně, střílejí obránci práva i psanci, objevují se klasické postavy mytologie Divokého západu: statečný šerif, šlechetný kovboj, dívka lehkých mravů se zlatým srdcem a šéf lupičské bandy se svou tlupou. Rozléhají se salvy z revolverů, je slyšet koňský dusot, zvuk barového klavíru a cinkot sklenek s whisky. Se zavřenýma očima, jen podle sluchu, můžeme rozpoznat western. Je skutečně nesmrtelný.“ A klasik filmové teorie Francouz André Bazin dodává: „...považuji již přinejmenším za prokázané, že western zůstane westernem takovým, jaký bychom chtěli, aby jej viděli ještě naši vnukové.“

Od roku 1903, kdy režisér Edwin Porter natočil Velkou železniční loupež, film, který je pokládán za první skutečný western, stal se tento žánr nejtrvalejší a nejpopulárnější lidovou podívanou, jakou americká kinematografie dokázala vytvořit.

V čem spočívá tajemství tak velké obliby a životaschopnosti westernu?

Především v morálním vyznění každého z jeho příběhů.

Film Velká železniční loupež, který žánr westernu otevřel (i když jej už koncem 19. století naznačovaly některé krátké snímky Edisonovy společnosti), neměl ještě tenkrát svého hlavního hrdinu, takového, jakým se například o pár let později stal první z filmových kovbojů Broncho Billy. Předlohou k filmu byla skutečná událost z Divokého západu, z Wyomingu, která se odehrála v prvním roce 20. století, ale nutno podotknout — nebyla zase nijak výjimečná. Podobné případy v menším byly tehdy v Americe na denním pořádku.

Příběh filmu je následující:

Dva maskovaní muži vpadnou do pokladny malého nádraží, kde s pistolí v ruce donutí telegrafistu odeslat zprávu pro blížící se rychlík, aby na tomto nádraží zastavil a načerpal pro lokomotivu vodu. Když telegrafista zprávu odešle, bandité jej na místě sváží, do úst mu vrazí roubík a vyjdou ven, kam skutečně po chvíli přijíždí vlak. Bandité do něho naskočí a obsadí lokomotivu. Z poštovního vagónu je uvidí eskortující voják, který pochopí, co se děje; rychle zamkne velkou truhlu s cennostmi, ale bandité už vnikají do vagónu. Voják vyhodí klíč od truhly oknem a přivítá je palbou z pistole. Při přestřelce je však zabit. Truhlu bandité otevřou pomocí výbušniny. Na lokomotivě se zatím odehrává dramatický boj. Bandité nutí strojvedoucího i topiče, aby pokračovali v jízdě. Po určitém úseku cesty donutí lupiči strojvedoucího, aby vlak zastavil a odpojil lokomotivu; v odpojených vagónech se pak vrhnou na zděšené cestující a oberou je o peníze a šperky. Pokračují dál v cestě na lokomotivě. Konečně zastavují na opuštěném místě, kde přesednou na přichystané korně a odjíždějí do hornaté krajiny. Tou dobou už v kanceláři na nádraží objeví malá holčička svázaného telegrafistu, svého otce. Pomůže mu vyprostit se z pout a tatínek-telegrafísta se hned rozeběhne pro pomoc. Vyčerpaný vpadává do saloonu, kde je zábava v plném proudu. Ve chvilce je po všem, muži kvapně nasedají na koně a vyrážejí stíhat zločince. Když pronásledovatelé lupiče doženou, nastává za jízdy divoká přestřelka. Třem banditům se však podaří s lupem uprchnout.

V domnění, že pronásledovatelům unikli, zastaví na odlehlém místě a začnou si kořist rozdělovat. V této chvíli je však zastihnou muži, kteří je pronásledovat nepřestali. Dochází opět k přestřelce, při níž padnou téměř všichni bandité a několik pronásledovatelů.

V posledním záběru se objevuje v detailu šéf lupičské bandy a střílí z pistole přímo z filmového plátna na diváky.

To byl tedy celý děj filmu, o kterém se dnes můžete dočíst v každé větší publikaci, věnované historii filmu. První western... Svému režisérovi, Edwinu Porterovi, přinesl životní úspěch. V roce 1905 si dva obchodníci a majitelé zábavních podniků Barry P. Davis a John Harris najali v lidové čtvrti centra pensylvánské důlní oblasti Pittsburgu malý krámek, ve kterém začali promítat právě film Velká železniční loupež. Malý sál krámku byl zanedlouho doslova obléhán zvědavými diváky. Georges Sadoul o tom píše: „Bylo třeba pořádat nepřetržitá představení od osmé hodiny ranní až do půlnoci, aby mohl být tento zájem uspokojen. Jedno představení trvalo přitom asi půl hodiny...“ Nu, francouzský filmový historik délku trvání produkce zaokrouhlil směrem nahoru. Velká železniční loupež trvá totiž pouhých dvanáct minut. Vím to. Před léty jsem si kopii filmu koupil na osmičce — a občas ji promítal dětem. Pro pobavení.