Ondřej Suchý: Sága rodu Lupinů (1)
Rubrika: Publicistika – J+O Suchý
| Jednoho dne se Pán Bůh probudil ve velmi dobrém rozmaru. „Dneska je den jako stvořený pro to, abych jednou také pro změnu vymyslel nějakou srandu!“ Zamyslel se a pak stvořil prvního pražského krysaříka na světě. Ano, tak nějak to asi bylo… Měl jsem tu čest se poznat s jedním takovým skvělým tvorečkem před dvaceti léty. Tehdy on se rozhodl, že bude se mnou trávit zbytek života. Mou ženu Johanu si omotal okolo…okolo čeho si ji ten náš první pražský krysařík mohl asi tak omotat?…řekněme okolo tlapky. Tedy mou ženu Johanu si omotal okolo tlapky do týdne. Byl to totiž krysaříček darovaný, nepapírový a přestože jsem byl dárcem ujištěn, že jde o odrostlejší štěně, časem se ukázalo, že už má osm křížků za sebou. Dostal jméno Lupino a obšťastňoval nás do svých sedmnáctých narozenin. To byl Lupino I. Lupino II. měl „občanské“ jméno Gil a členem naší rodiny se stal tentokrát opravdu od věku štěněčího. Během jedenácti let nás nikdy nezarmoutil, pouze jednou, poprvé a naposled. To, když s příchodem podzimu roku 2006 nečekaně ze dne na den opustil tento svět. Zbylo po něm v našich srdcích prázdné místo. Tak žalostně prázdné, že ho bylo třeba co nejdříve zaplnit. Vybavil se mi v paměti jeden zvláštní obrázek: Před mnoha léty jsem potkal na chodbě Československé televize Štěpánku Haničincovou - celou v černém. Co se stalo? ptal jsem se zděšeně. „Umřel mi pejsek,“ řekla. Dostala mě tenkrát svou odpovědí do značných rozpaků – nevěděl jsem, co na to říct. To trošku přehnala, ne? šeptali si mezi sebou kolegové na chodbách. I já to tak tehdy cítil. Nikdy předtím jsem totiž nežil s žádným pejskem. Dnes už dobře vím, jaký smutek Štěpánka asi prožívala. A jak jí muselo být srdečně jedno, co si o tom myslí kolegové na chodbách…  Doba pokročila, technika si to žene mílovými kroky kupředu a tak už i já dnes sedávám u počítače, připojeného na Internet. V domě zavládlo smutné ticho, zatímco v rohu zahrádky přibylo něco jako velký krtinec. Jsou na něm položeny ty nejkrásnější bílé kameny, které jsme si v minulosti přitáhli domů ze svých dovolených v Řecku. Připomínají nám řecké slunce, řecké moře a pak také pražské krysaříky, Lupina I. a Lupina II. Do vyhledávače Seznam.cz jsem vepsal: pražský krysařík. Pane Bože - je to možné? Tolik odkazů má ten malý výplod jedné tvé veselé chvíle? A tady vidím: Klub přátel psů pražských krysaříků! Klik – a už jsem lapen. Rozesílám na tři vybrané mailové adresy chovných stanic svoji prosbu: „Půjdu rovnou k věci - nečekáte v dohledné době štěňátka pražského krysaříka? Před 14 dny umřel náš krysařík Lupino a tak se všude poptávám...“ Z jedné adresy nepřišla žádná odpověď, z druhé neradostné varování, že mohu na toho „svého“ psíka čekat třeba i nějaký rok. A pak přišla odpověď z adresy třetí. Chovná stanice NERMIN! „Dobrý den, štěňátka očekávám dnes nebo zítra,“ napsala mi odtud paní Ivana Krčková. Heuréka! Letím za ženou, abych jí oznámil novinu: Dneska nebo zítra se narodí Lupino III. ! Jo? A co když to budou fenky? Aha… No, nebudeme přece předbíhat událostem, ne? Nepředbíhali jsme. V následujících dnech přišla zpráva z níž jsme vyrozuměli, že Lupino III. dostal jméno Cardinál Nermin, že má dvě sestry, že přišel na svět císařským řezem, a že vážil osm deka. A zanedlouho po téhle události jsem dostal nabídku ze Psa přítele člověka, zda bych nechtěl o třetím pejskovi svého života psát na pokračování malý seriál. Takovou nabídku jsem přece nemohl odmítnout! A tak jsem začal a vy jste právě dočetli jeho úvodní díl. Z časopisu Pes přítel člověka 1/2007 |
Copyright © z archivu Ondřeje Suchého
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 01. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Stanislav Motl |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Milan Lasica |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Ondřej Suchý |