| Když mě začátkem osmdesátých let fotograf Svatopluk Sova (který si kvůli svému ošuntělému baloňáku říkal Colombo, zatímco jeho pravá přezdívka byla – vzhledem k jeho titěrné postavě – Kilo) neustále pronásledoval s  návrhem, ať s ním sepíšu paměti jeho vrstevnice a kamarádky Jiřiny Štěpničkové, příliš jsem se k tomu neměl. Ne, že by mě taková práce nezajímala, ale měl jsem v té době (podobně, jako mám dodnes) rozdělaných několik jiných projektů a práci na takové knížce bych už nezvládl. Zpovědi z noci pro budoucnost
Kilo se tedy smířil alespoň s mým příslibem, že „nastoupím do rozjetého vlaku“ a on že zatím bude Jiřinu Štěpničkovou v nočních rozhovorech po telefonu zpovídat. Pořídil si za tím účelem odněkud z Vídně jednoduché odposlouchávadlo, jakousi „přísavku“ na sluchátko se šňůrou vedoucí do magnetofonu, a s vědomím paní Štěpničkové se jal všechny mnohahodinové rozhovory nahrávat.
Když se blížily hereččiny sedmdesátiny, konečně jsem se s ní seznámil – po telefonu – i já a dohodli jsme si interview, který uděláme v noci – rovněž po telefonu.
Aby nedošlo k mýlce, Jiřina Štěpničková v té době nebyla vůbec žádný samotář, komunikující se světem pouze telefonem! Naopak! Hrála tehdy v televizních inscenacích a v celé řadě her, které mělo na repertoáru smíchovské Realistické divadlo, jehož byla členkou. Byla však nočním ptákem. Po příchodu domů z divadla bývala ještě plná energie a proto noční telefonáty vítala, respektive ráda si je domlouvala.
Poklad v igelitové tašce
Mám před sebou záznamy z jejích nočních vyprávění, které jsem si zapisoval 26. a 29.března roku 1982, a teprve nedávno jsem pochopil jejich cenu, když jsem v knížce divadelního historika a kritika Jindřicha Černého (Jiřina Štěpničková, Brána 1996) v kapitole o hereččiných začátcích zjistil, že jediná její přímá řeč týkající se onoho období byla ta, kterou jsem kdysi zveřejnil v oslavném článku k jejímu jubileu.
S Jiřinou Štěpničkovou jsem se pak sešel také párkrát osobně a byla to setkání moc milá a příjemná, při nichž jsem se pokaždé dovídal mnoho zajímavého. Netušil jsem, bohužel, že jí po oslavě 70. narozenin byly osudem vyměřeny pouhé tři roky života.
Když zemřela, nedlouho na to ji následoval i fotograf Sova. Zdědil jsem po něm igelitovou tašku plnou čtyřstopě nahraných magnetofonových pásků. Noční rozhovory s Jiřinou Štěpničkovou.
Před léty jsem si pořídil stařičký čtyřstopý magnetofon, ale k poslechu toho pokladu (nebo „pokladu“?) jsem se dosud nedostal. Možná, že mě čekají úžasné objevy, možná to bude zklamání, kdo ví. Jisté je, že se o vše nejzajímavější podělím se čtenáři.
Dnes si tedy listuji pouze v tom, co jsem stačil zaznamenat sám.
Maryša, královna Kristina, Hippodamie, Matka Kuráž, Vojnarka, Klára z Barbory Hlavsové, to je jen malý výběr několika rolí, které Jiřina Štěpničková vytvořila na divadle a ve filmu. Přiznám se, že mě ovšem tato herečka zajímala víc jako někdejší členka Osvobozeného divadla, jako filmová partnerka Hugo Haase (ale třeba i Vlasty Buriana či Oldřicha Nového), anebo jako oblíbená herečka režiséra Martina Friče, prostě především jako herečka rolí komediálních, které zvládala sice vesměs dobře, ale nikdy v nich nedosahovala tak výrazných úspěchů, jako v postavách dramatických. Myslím, že vám její z větší části dosud nikde nepublikované vyprávění může dnes napovědět i to, jaká byla:
Ta holka, co má nohy dlouhý jako anděl křídla
„Divadlo nebo film – pro mě jedno bez druhého nebylo možné. Kdybych nedělala na jevišti, nemohla bych dělat ve filmu. Film není žádný kamarád, ten je neúprosný! Všechny chybičky bez milosti zaznamená, takže ta moje další práce na divadle byla pokaždé kontrolovaná prací ve filmu.
Štěstí, které mi v životě spadlo do klína bylo, že jsem se na konzervatoři setkala s Milošem Nedbalem. Byla jsem šestnáctiletá holka, strašné vyžle, sukýnku jsem měla na kšandě, protože mi nedržela, a musela jsem vypadat pěkně vyjeveně, když mě oslovil.
»Poslouchala,« spustil na mě tak, jak se tenkrát i nich mluvívalo, »poslouchala, vona je tak podobná tej Horákovej, nešla by dělat zkoušku do Osvobozenýho?«
A tak mě vzal za ruku a odvedl mě do Osvobozeného divadla, kde jsem pak před Honzlem, který mě kdysi učil fyziku a chemii, dělala zkoušku. (Než jsem přišla na konzervatoř, tak jsem studovala zpěv a hudbu u profesora Dědečka, hrála jsem na housle, ale o divadle jsem neměla ani páru.)
Začala jsem potom vystupovat v uměleckých čtvrtcích, které Honzl vedl, a díky tomu jsem se setkala s celou tehdejší avantgardní Prahou. Měla jsem možnost poznat výtvarníky Štyrského, Toyen, básníky Josefa Horu nebo Vítězslava Nezvala, který mě však znal už jako malou holčičku z Holešovic, a tak, když mě uviděl na jevišti, spráskl ruce: »Honzle! Dyk je to ta holka, co má ty nohy dlouhý jak anděl křídla!«
Miloši Nedbalovi, který si mě tenkrát všiml jako první a s nímž jsem pak také hrála, vděčím za mnohé krásné vzpomínky. Podobně, jako mě on přivedl za ruku do Osvobozeného, do filmu mě o nějaký rok později uvedl režisér Martin Frič, další člověk, na kterého stále myslím s vděčností.
Osud je dědeček jízlivej
V šestnácti jsem začínala v uměleckých čtvrtcích v Osvobozeném dělat Cocteaua, Vančuru, Nezvalovu Depeši na kolečkách a Skřítka Huberta. U Voskovce a Wericha jsem si pak zahrála ve Vest Pocket Revui, Smoking Revui a …si pořádně zařádit.
… Já říkám, že ten osud je dědeček jízlivej, který když se už už dotýkám hvězd, podrazí mi nohy a šup, už jsem zase na kolenou. Když jsem dostala první státní cenu za titulní roli ve filmu Maryša, řekl mi Jindřich Plachta: »Já ti to holka strašně přeju. My to chtěli také někam dotáhnout, ale začátky filmu byly mnohem těžší. Uvidíš ale, že teď se objeví bonbóny Maryša a běda, jestli to bude jednou také ústní voda, tak si s tebou lidi vypláchnou hubu!« A ono to tak nakonec bylo…
Ta stará garda našeho filmu, to byla generace, která vášnivě milovala film a nadobro mu propadla. On film měl dlouho špatnou marku, říkalo se o něm, že to není kumšt, jenomže ti fandové – Frič, Lamač, dokonce i Jaroslav Kvapil, který také režíroval, ti to táhli kupředu, utekli se ke klasikům a klasikou se zachraňovali. A film to nakonec vyhrál. Jeho začátky byly opravdu krušné i když mnohdy také komické: Maminka režiséra Karla Lamače měla v Praze lékárnu.
Když byl Lamač kdesi na Šumavě na vojenském cvičení, napsal mamince, že je dragoun, že ale nemá koně. Tak mu maminka poslala peníze na koně, jenomže on to byl všechno podfuk – Lamač měl totiž v té době roztočený film a neměl peníze na jeho konec. Peníze na údajného koně investoval a film byl tak zachráněn. Jedině tak ho mohl dokončit… Co všechno se mi ve filmu a u divadla nesplnilo?
To je hezká otázka, ale odpovědět na ni asi nedokážu. Víte, nejde o to, jaké má herec v duchu vysněné role, ale co ve skutečnosti může hrát. Vlasta Burian toužil celý život hrát Cyrana. Uměl celé pasáže nazpaměť. Jednou nám u Friče velmi vážně a s patřičnou tragikou recitoval závěrečný Cyranův monolog. A my se strašně nasmáli! Když mně řekli, že budu hrát Noru, odpověděla jsem: »Já? Vyloučeno!“ Ani na Julii jsem nikdy neměla. Jestli jsem po něčem toužila, pak to byla Roxana (zvláště když Cyrana hrál tehdy Štěpánek). Nikdy jsem ji ale nehrála a dnes vím, že se tím v mém životě vůbec nic nestalo.
… Já měla moc ráda Hugo Haase. Byli jsme přátelé. Když byl v šedesátých letech v Praze, natočil tu pro televizi jeden rozhovor, po kterém mě pak prosil, jestli prý nemůžu něco udělat pro to, aby vystřihli jedno místo, kde řekl sprosté slovo.
»Já přece nikdy nebyl sprostej, Jiřino, já ti dám plnou moc a zařiď prosím tě ať to vystřihnou!« No, co já asi tak mohla zařizovat, že jo? Naštěstí se to ani pánům v televizi nezdálo, takže tu pasáž sami nakonec vystřihli.
Jak se Hugo Haas omluvil
Mimochodem – víte jak Hugo Haas zemřel? Bylo to ve Vídni, na začátku prosince. On se chodil dívat na ten velký vánoční trh před královským palácem.
Když se jednou vrátil z procházky, zavolal své bývalé paní, aby mu už nevolala, že se bude dívat na televizi a že už bude odpočívat. Pustil si televizi a protože měl hlad, dal si vařit dvě vajíčka. V křesle pak tvrdě usnul. Voda z vajíček se zatím vyvařila a kastrůlek s vejci, pod kterými stále hořel plyn, začal strašně smrdět. Sousedi to zaregistrovali a protože Haase měli moc rádi, začali se na něj dobývat. Nejprve klepali, pak telefonovali a když se jim nikdo neozýval, tak konečně vyrazili dveře. Vtrhli do pokoje a vtom se Haas probudil. Sousedi mu řekli co se přihodilo a co prožívali, že měli strach jestli se mu něco nestalo. A on jim řekl jenom: »Promiňte, že jsem vás tak poděsil.« A pak padl. Takový on byl – ještě se omluvil. A všechno to bylo kvůli těm dvěma blbým vajíčkům!“
Jiřina Štěpničková byla výraznou hereckou osobností českého divadla i filmu 20. století. Milovala báječného Ference Futuristu, Jaroslav Ježek se jí svěřoval: „Já vidím tak, jako kdybys vzala flašku od piva a dívala se skrz…“ Ve filmových veselohrách byla také partnerkou Emana Fialy, Járy Kohouta, Ference Futuristy i Vlasty Buriana – nu, kdo ví, co všechno jednou možná prozradí magnetofonové pásky, na jejichž poslech si budu muset vyšetřit ovšem hodně dlouhou dovolenou!
(Z knihy Tajemství filmových hvězd, nakladatelství Modrý stůl, Praha 2004) |
