Dar z nebes - úžasná korespondence pánů V+W

Rubrika: Literatura – Doporučení

Jiří Voskovec a Jan Werich - setkání v šedesátých letechDesítky knih a desítky cédéček od Jana Wericha nebo o Janu Werichovi, od Voskovce a Wericha nebo o Voskovci a Werichovi, zaplňují nám dnes už celé řady v našich knihovnách.
Píšu-li o „nás“, myslím tím všechny ty, které už v útlém mládí, ne-li přímo v dětství, lapila firma V + W do šťastného zajetí a nepustila po celý život. Je nás moc a tak mohou i po velké oslavě 100. výročí narození obou velikánů (2005) vycházet každoročně další a další novinky z díla (či o díle) těchto dvou vzácných pánů.

Rok 2006 byl ještě připomínkou 100. výročí narození Jaroslava Ježka, a tak lze „dávku“ knih a CD z tohoto roku přičíst na vrub vzpomínky na dvorního skladatele a kapelníka V+W. Jenže už je tu rok 2007 a nové knihy i zvukové či obrazové nosiče přicházejí dál a dál na trh.
Supraphon vydal v lednu dosud nově nevydané pohádky a povídky Jana Wericha a Josefa Štefana Kubína (ve Werichově podání) a chystá několik dalších alb s dosud nevydanými nahrávkami!
V Levných knihách se objevilo DVD s adaptací divadelní hry Eugene O´Neilla The Iceman Cometh, v níž v roce 1973 vedle Lee Marvina, Frederica Marche a dalších významných herců hrál také Jiří Voskovec.
Pominu-li knížku, kterou jsme napsali společně s Dášou Cortésovou (Werich, Cortés a Vlachovci) a která z mé strany určitě nebude poslední, objevila se pak v únoru kniha vskutku mimořádná, která se v budoucnu dočká ještě dvou pokračování! Jedná se o dosud nepublikovanou korespondenci Jiřího Voskovce a Jana Wericha, kterou vydalo nakladatelství AKROPOLIS Jiřího Tomáše společně s Nadací Jana a Medy Mládkových. První svazek zahrnuje období let 1945 až 1962 a nelze o něm hovořit jinak, než v superlativech. Je to úžasná četba!

Jak chystaný třídílný projekt vznikal a na co se čtenáři mohou těšit, to nejlépe sděluje text otištěný na zadní straně vazby knihy:

„… Vzájemné listy legendárních tvůrců Osvobozeného divadla, jejichž cesty se po únoru 1948 rozdělily, jsou strhujícím svědectvím nejen jejich originality a umělecké zralosti, ale současně odhalují i osudy těchto významných osobností v bipolárním světě, plném železných opon a studených válek (z dopisů je zřejmé, že oba své listy chápali jako součást svých literárních plánů a že počítali s jejich pozdějším publikováním). První svazek korespondence, edičně připravený prof. Ladislavem Matějkou, zahrnuje období 1945-1962, korespondence z dalších let bude zahrnuta ve druhém (1963-1968) a třetím (1969-1980) dílu. Knihu doplňují i některé méně známé fotografie z působení V+W na opačných koncích světa.
Dlouhou řadu let byla vzájemná korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha jediným pokračováním jejich předválečné literární spolupráce. V jejich dopisech se odrážejí nejen soukromé radosti a starosti, nýbrž jsou v nich zachyceny i jejich úvahy o životě a smrti, jejich filozofie, názory na svět a veřejné dění, a v neposlední řadě i jejich politické úsudky, ať už psány ezopským jazykem, aby unikly cenzuře, anebo otevřeně při Werichových cestách na západ. V červnu 1958, v době Světové výstavy v Bruselu, Werich píše Voskovcovi:
„Ty mi pošleš [na italskou adresu] dopis, v němž mi budeš moci psát bez náznaků. Napíšeš mi, co a jak si představuješ, a když bude dopis hezkej, pošlu ti to zpět a dáš to do archivu".
V červenci téhož roku pak píše z Itálie:
„Tvůj dopis jsem dostal a asi ti ho pošlu domu k úschově".
Své dopisy tedy viděli jako společné literární dílo, které je třeba dochovat. To rovněž potvrzuje Werichův dopis z října roku 1958, kde píše:
„Pokud se týče toho, že jsme spolu nic neudělali ve zralém věku, předně, nikdo nic nemá mít za definitivní, a pak, co tyhle dopisy."
Vracení Voskovcových dopisů do bezpečné úschovy v Americe vysvětluje, proč v bostonském Gotliebově archivu, kde je uložena Voskovcova literární pozůstalost, se vedle Werichových dopisů vyskytují rovněž originály některých dopisů Voskovcových. Poněvadž Voskovec si pravidelně dělal kopie všeho, co napsal, bostonský archiv má prakticky celou korespondenci Voskovce a Wericha. V pražském Památníku národního písemnictví jsou ovšem originály Voskovcových dopisů, na kterých jsou často ručně psané marginálie, které chybí v kopiích. V každém případě oba archivy se doplňují a byly při přípravě tohoto vydání vzaty plně v úvahu.“

V + W v roce 1945 v kresbě, která se dostala do světa. (Převzato z publikace LE THÉATRE LIBÉRÉ DE PRAGUE V. + W., Paris 1991)Kniha Jiří Voskovec + Jan Werich: Korespondence I., jejíž pečlivé redakční přípravě věnoval jistě nemálo času nakladatel Jiří Tomáš osobně, obsahuje 16 vesměs neznámých fotografií, z nichž většina pochází z archivu Howarda Gottlieba v Bostonu.
Vše velmi vkusně graficky upravil Zdeněk Trinkewitz. A tak zbývá snad jen trochu zalitovat, že podobnou péči nevěnoval Doslovu jeho autor, šéfredaktor Divadelních novin Jan Kolář. Knižní skvost, jakým první svazek korespondence V + W bezpochyby je, by si zasloužil doslov s více objevnějšími informacemi.
Kolářův text je povrchní, jakoby psaný narychlo a navíc se zbytečnými chybami a nepřesnostmi. Nerad bych však, aby případným rozborem Doslovu padl mimoděk stín na dílo, které si zaslouží pouze náš velký obdiv.
A tak raději skončím jednoduše: Ctitelé V + W, tu knížku prostě musíte mít! Získáte tak možnost upřímně se těšit na přislíbené její další dvě pokračování!
Tyto knihy pak ve společnosti podobně „rozdělané“ řady skvělých knih Národního filmového archivu – V + W neznámí (dosud vyšly dva svazky v letech 1997 a 2001) – nám doplní už zcela dokonalý, detailní obraz o životě a díle dvou z největších osobností naší kultury 20.století!

 
Na knihu V+W Korespondence I. napsal svou recenzi další ze spolupracovníků Pozitivních novin Ivan Kott.  Jeho názor na tuto knihu se v mnohém ztotožňuje se článkem Ondřeje Suchého, přesto však se v některých místech jejich pohledy liší a navíc se v něm můžete dočíst více detailů.  

Poklady z bostonské knihovny
Ivan Kott

Pokud se mluví o poválečné spolupráci Jiřího Voskovce a Jana Wericha, pak může být zmiňována obnovená a lehce zaktualizovaná Pěst na oko, Divotvorný hrnec, případně krátké společné působení ve hře Přišel na večeři. Ještě by se k tomu mohly přiřadit dva zvukové dialogy obou pánů – jeden se uskutečnil na dálku a vyšel pod názvem Dialog přes oceán v roce 1965 na LP Klobouk ve křoví, druhý byl nahraný při jejich posledním setkání ve Vídni v roce 1974 a jeho část se objevila na Voskovcově LP Relativně vzato – a to by asi bylo vše. Bylo, pokud bychom zapomněli, že si oba také vyměňovali korespondenci, která je natolik bohatá, osobitá a specifická, že ji můžeme brát jako jejich další společnou tvorbu. Tvorbu, která ovšem dosud byla pro příznivce této geniální dvojice nedostupná. Tento stav se ale mění, protože právě vychází kniha s názvem JIŘÍ VOSKOVEC & JAN WERICH – KORESPONDENCE I, kterou vydává společně Nadace Jana a Medy Mládkových a nakladatelství Akroplis Jiřího Tomáše. Jak římská číslice v titulu napovídá, je korespondence tak rozsáhlá, že se do jedné knihy nevejde, takže vyjdou ještě dva díly další. Ten prvý zahrnuje období od roku 1945 do roku 1962 a obsahuje více než 130 listů, mezi nimiž jsou na straně jedné obsáhlé, několikastránkové dopisy, a na straně druhé krátké pozdravy posílané na pohlednicích. Také témata jsou hodně různorodá, od legrácek psaných především na ty pohledy přes debaty o divadle i politice (to v případě, že Werich pobýval krátce někde na západě, odkud mohl psát bez obavy z cenzury, a kam mu také Voskovec mohl otevřeně psát), až po smutnou korespondenci na konci jara 1958, kdy Voskovcova druhá žena Ann umírá na rakovinu. Do výběru je zařazen také jeden Voskovcův dopis, který není adresován Janu Werichovi a jeho rodině. Jiří Voskovec ho napsal 23. 8. 1950 během své internace na Ellis Islandu Ferdinandu Peroutkovi, který se hodlal s několika dalšími přáteli angažovat za Voskovcovo propuštění.

Asi se ptáte, jak se podařilo celou korespondenci v tak kompletní podobě získat, aby mohla být převedena do knižní podoby. Je to shoda několika šťastných okolností, z nichž ta prvá se skrývá pod názvem Howard Gotlieb Archival Research Center při Boston University. Sem totiž paní Christine Voskovec předala veškerou korespondenci svého zesnulého manžela, která vedle listů obdržených od Jana Wericha obsahuje také kopie dopisů, které mu Voskovec psal a dokonce i několik originálů, protože Jan Werich závažné dopisy, které mu došly na přechodnou adresu do Itálie, Vídně či Londýna, posílal po přečtení zpět, k úschově. Z toho můžeme usuzovat, že oba pánové v tomto společném písemném dialogu spatřovali více než jen výměnu informací a doufali, že se někdy v budoucnu tyto "forbíny přes oceán" dostanou ke čtenářům. Druhou šťastnou okolností je to, že paní Meda Mládková se s rodinou Jiřího Voskovce dobře zná a získala od Christiny Voskovec souhlas k publikování, což by se asi málokomu podařilo. A nejpříznivější okolností je fakt, že přední český bohemista Prof. Ladislav Matějka, žijící již několik desetiletí ve Spojených státech, se ujal náročné práce na edici celé korespondence. Když tento pán, kterému bude v květnu 88 let, hovořil na tiskové konferenci, která se k vydání knihy konala 13. 2. v Muzeu Kampa, přiblížil přítomným svoji práci, kterou dělá z čirého fandovství a kvůli níž zanechal zahrádkaření. Protože bydlí na pobřeží jižně od centra Bostonu, musí každý všední den vstávat v 6 hodin, aby maximálně využil čas a v univerzitní knihovně byl už v 9 hodin, kdy se otevírá. Tam se zdrží až do tři čtvrti na pět a po celou dobu opisuje jednotlivé části korespondence, protože z celého kompletu by podle zdejších regulí mohl okopírovat pouze 9 stran, což je naprosto zanedbatelný počet. Proto musí psát – zpočátku používal tužku a papír, nyní už pracuje na computeru – a doma pak opsaný text edituje, ke každému roku napíše úvod a text opatří vysvětlivkami, které čtenáři umožní pochopení všech detailů. Takto zpracoval nejen materiál pro díl první, ale má už hotovou i polovinu dílu druhého, který zdokumentuje období let 1963 – 1968 a bude podstatně objemnější, protože v tomto období se dopisování velmi zintenzivnilo. Když se tento obdivuhodný pán začal korespondencí zabývat, byl zpočátku překvapen nejen její tématickou šíří a stylistickou kvalitou, ale především jejím jazykem, který osciluje od mluvy naprosto lidové používající řadu vulgarismů, až k řeči renomovaných filozofických studií. Na stylu a tématu lze zřetelně poznat, zda korespondence odcházela z Prahy, nebo tam byla doručována, či zda se odehrávala v době, kdy byl Jan Werich na chvíli v cizině. Příklad vidíme hned v jednom z prvních dopisů odeslaných po osmileté odmlce v roce 1956, když Werich píše z Říma a připomíná politické procesy slovy: "Faraonové chystali různé oprátky, které si pak navzájem vhodili na krky a na dané znamení táhli. Klementis a ti druzí měli menší sílu a tak vyjeli kolmo vzhůru." Takových výstižných komentářů i dalších zajímavých pasáží nacházíme v knize spoustu na obou stranách, takže lze bez váhání konstatovat, že těch téměř 350 stran korespondence skutečně stojí za přečtení. Závěr knihy obstaral Jan Kolář, který podává stručnou informaci o životním běhu obou souputníků ve sledovaném období, což by mohli ocenit především mladší čtenáři. A všichni se můžeme těšit na druhý díl, který by měl vyjít ještě letos.
Ivan Kott

 OHLASY NA ČLÁNEK

Milé Pozitivní noviny,
souhlasím s Ondřejem, že vydání knihy je záslužný a jistě zajímavý počin. Rovněž souhlasím, že by si kniha zasloužila větší pozornosti korektora. Jako první musí všechny čtenáře zarazit text pod fotografií na str. 45: "Slavná dvojice v Praze před Voskovcovým odchodem do druhého exilu". Každý soudný čtenář si jistě všimne věkového rozdílu, zvlášť když o několik stran dále (str.57) vidí J.Voskovce právě na začátku druhého exilu, kdy byl internován na Ellis Islandu. Srdečně zdraví
Jiří Vlasák, 22.2.2007 

foto archiv autora a Jiřího Vlasáka

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 02. 2007.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.