Už se těším, až Cardinála Nermina Lupina III. představím Martičce Kubišové! Kdysi s námi oslavila 17. narozeniny Lupina I., Lupinovi II. přivezla jednou jako dárek malou červenou kšiltovku, aby nám ho „neunesl“ nějaký dravec, a jistě se přijede pomazlit i s Lupinem III.
Má ráda pražské krysaříky a to i přesto, že sama inklinuje k psům poněkud větších rozměrů. Například takový čtyřicetikilový azawakh jménem Djago - co všechno s ním zažila! Odjakživa byl alergický na montérky.
Jednou mi Marta vyprávěla: „Já si musím většinu mužských prací dělat doma sama, i když bych si na to mohla někoho sjednat, jenomže to není možné. Kdybych si třeba objednala myče oken, tak bych musela toho svého psa hlídat, aby ho nesundal z těch schůdků a nevyšťouchl z okna. Když k nám jednou přišel opravář pračky, tak si říkám: Proboha, co ten chlap dělá u mě ve vaně? On stál ve vaně a odtud opravoval tu pračku. Já zprvu myslela, že se chce sprchovat. Povídám: „Co tam prosím vás děláte?“ a on na to: „Jak ten pes běží okolo, tak mě vždycky kousne!“
Jindy zas přišel chlapík přemontovávat po deseti letech plynoměr a Djago, opravdu zatížený na montérky, se najednou vymrštil a kousl. Ten pán se kouknul takhle dozadu a povídá: „No, to teda nevím, jak tohle doma zdůvodním!“ A při venčení? Každou chvíli zažívám nějaké trapasy. Povídám si například venku se sousedkou, aniž bych tušila, že ten můj pes něco vidí. Najednou mě v půli věty doslova otočil a já po břiše dojela k úplně jiné paní se psem! Záclony v okolních oknech se hýbají a za nimi se lidi řežou smíchy: „To jí patří, ochránkyni zvířat!““

Nu ale abych se vrátil k našemu Lupinovi: Uši mu nadále co chvíli „uvadají“, na řemínku ještě nechodí a tak aspoň ten obojek proti klíšťatům je ochoten nosit.
Každé ráno se pro mě pravidelně stává na pár minut Bohumilem - mám na mysli spisovatele Hrabala v době, kdy v padesátých letech pracoval ve Sběrných surovinách a bavil se tím, že vybíral z balíků starého papíru zajímavé čtení. Lupino u mě v pracovně nic ke čtení nevyhledává, přesto však ke mně po ránu vbíhá, aby prošmejdil podlahu a koš a prozkoumal všechny povalující se zmačkané papíry. Nejraději objevoval prázdné krabičky od cigaret, které tryskem vítězoslavně vynášel na zahradu, k nelibosti mé ženy. Prázdné cigaretové krabičky byly pro něj největšími každodenními poklady!
Později se začal rozhlížet po krabičkách jiných tvarů; po krabičkách od sýrů a léků. A nakonec se zamiloval do - papírových kapesníků! Ty se totiž dají nejlépe trhat a jejich zbytky pak roznášet po všech koutech zahrady.
Lupinův zájem o obsah koše sice dodnes neustal, ale už to není jako dřív. Je vybíravější. Často ode mě odchází dokonce s prázdnou! To mně bylo ovšem líto a tak jsem se mu nakonec začal nenápadně podbízet. Když přestal odnášet krabičky, nenápadně jsem je schválně pohazoval na viditelná místa směrem ke dveřím. Lupino je sice nějaký čas vynášel, ale bylo znát, že už to pro něj není taková zábava, jako dřív.
Nakonec se jednoho dne stalo něco nečekaného. Po té, co mi prohrabal koš a otráveně odcházel s prázdnou, povšiml si přichystané krabičky u dveří. Došel k ní, otráveně ji sebral se země, otočil se a šel ji vhodit zpátky do koše. Teprve pak mě, který nevěřil svým očím, s klidem opustil.
Toho dne jsem si opět vzpomněl na Bohumila Hrabala – takhle se nejspíš i on jednoho dne sebral, opustil místo ve Sběrných surovinách a stal se definitivně spisovatelem. Lupino se spisovatelem nestane. Uvidíme ale, co přinese budoucnost. Něco určitě. Vždyť ho čeká další neznámý zážitek - první léto v životě!