POSLEDNÍ OHLÉDNUTÍ

28. října 2000 večer vydala ČTK zprávu:
„Ve věku 86 let zemřela v pátek večer v Salcburku herečka Lída Baarová, která se proslavila ve filmech ze 30. a 40. let. Oznámil to režisér Otakar Vávra a potvrdila její nevlastní matka Marie Babková. Salcburský policista Hans Sommerauer vídeňskému zpravodaji ČTK řekl, že Baarovou našla v jejím bytě mrtvou pečovatelská služba. Podle policie jde o přirozenou smrt, nejspíše selhání srdce. Agentura APA s odvoláním na policejní zdroj sdělila, že bývalá filmová diva ležela mrtvá na posteli ve svém pětipokojovém bytě.“

Krátce po smrti Baarové se odehrála řada zvláštních věcí. Zajímal jsem se o vše, o čem se tehdy kolem psalo a zjistil jsem, že by z toho všeho šla možná napsat další, ovšem už docela jiná knížka.
Největším šokem nejen pro Lídinu nevlastní matku Marii Babkovou, ale i pro řadu blízkých přátel bylo zjištění, že před svou smrtí učinila Baarová svým dědicem českého emigranta žijícího v Salcburku, padesátiletého (podle jiného pramene pětapadesátiletého) Petera Sommerauera. Ten řekl Nedělnímu Blesku (z 12. 11. 2000), že na nápad, aby se právě on stal jejím dědicem, přišla Lída Baarová asi před třemi lety: „Nikdy bych si ji nedovolil k něčemu takovému přemlouvat. Přišla s tím sama, bylo to její rozhodnutí a přiznám se, že mě ani příliš nepřekvapilo. Byl jsem v posledních letech její skutečně nejbližší člověk.“
O průběhu dvou pohřbů – v Salcburku a pak v Praze – pak výstižně vypovídá titulek článku Mirky Spáčilové v MF Dnes: „Samota poznamenala i loučení s Baarovou“.
Nebudu se rozepisovat o tom, co všechno mi připadá zvláštní. Snad jen, že kromě knihy německých pamětí Lídy Baarové, která vyšla pár měsíců po pohřbu slavné herečky, mi například padlo do oka příjmení salcburského policisty Hanse Sommerauera s nímž hovořil vídeňský zpravodaj ČTK, shodné s příjmením dědice, který byl správcem a zahradníkem z nedalekého kláštera, Peterem Sommerauerem…
A protože se říká, že život tropí hlouposti, neodpustím si ještě dodat, že urna Lídy Baarové byla uložena v urnovém háji strašnického krematoria, kam jen deset let předtím jak jsem náhodou objevil byla z Památníku osvobození na Vítkově přenesena urna Antonína Zápotockého.

***

Začínal jsem knížku tím, že mě do podivuhodného života filmové hvězdy evropského významu „vtáhl“ spisovatel Josef Škvorecký. A tak končím ještě několika zajímavými úryvky z naší korespondence:


Zeptal jsem se:
„V jednom místě Vám na kazetě Baarová říká:
‚A co myslíte o titulu? Nebylo by dobrý nějak ty ‚Sítě politiky‘ do toho dát?‘ A vy jí na to odpovíte: ‚No, ten titul si musíme nějakej pěknej vymyslet...‘
A pak jste magnetofon vypnul. Měli jste víc variant názvu té knížky? A jak nakonec byla spokojena s titulem Útěky?“ 

13. 5. 2010

„Baarová si tehdy žádný titul nevymyslela, a mně napadly Útěky, když jsem to v Kanadě z pásku přepisoval a radikálně redigoval. Baarové jsem o tom titulu napsal až z Kanady a ona souhlasila.
To mě ještě měla ráda. Pak ji německé vydání překazilo její chování u německého nakladatele, od něhož chtěla neúměrně vysokou sumu. Jenže nakladatelství vydalo zrovna paměti Fröhlicha, které se prodávaly pomalu (nakonec vyšla dvě vydání), takže na tu sumu nepřistoupil, Lída omdlela a začala mě iracionálně nenávidět, což mi sdělila v pozdně nočním (v Kanadě) telefonátem.“


  

18. 5. 2010

„V Útěcích i v německé verzi Baarová přiznává, že byla Goebbelsovou milenkou. V Života sladkých hořkostech to - snad - popírá, nebo spíš jen o tom nemluví. Její „Když nechce žena, k ničemu nedojde“ je možná do značné míry pravda, protože víckrát žena chce než se neubrání znásilnění. Proč ale neřekne naplno, že se stala jeho milenkou, aniž by to nějak rozváděla - anebo že jejich vztah byl od začátku dokonce platonický ? Tenhle úhyb vlastně do přísloví je prostě úhyb.
A vůbec: proč nezdůrazní, že byla mladá, o politice věděla starou belu, že nacismus znala jen z recepcí, sjezdů a z olympiády, že celá její aféra se odehrála před vypuknutím války, tedy v době, kdy i někteří slavní lidé neměli o hloubce nacistického Endlösung ponětí, že teprve, když jí zakázali vystupovat na divadle i ve filmu a poslali za ní toho přiožralého pátého Hitlerova sekretáře s jeho ‚Wissen sie, gnädige Frau...‘ se jí v hlavě trochu rozsvítilo?
Ono to asi přece jen nebylo tak nevinné. Bohužel jsem zapomněl jméno herečky, která mi o Baarové napsala dopis, který jsem ztratil. Nebyla to sice hvězda, ale nebyla ani neznámé jméno. Ten dopis mi poslala ze Švédska nebo z Norska, když jsme vydali Útěky. Píše tam dost přesvědčivě o povýšeném chování Baarové při návštěvě v Barrandovskch ateliérech před válkou, tedy v době její aféry s propagandaministrem. Při té příležitosti se prý vyjádřila v tom smyslu, že ‚Počkejte, až tady bude ministr Goebbels, ten tady udělá pořádek.‘
To všechno neznamená, že bychom měli dát Baarovou do klatby. Je naprostá pravda, že byla mladá, politicky zcela nezkušená, a její veselá parta herců ve Fröhlichově domě a zážitky z recepci a z olympiády jí o tom, co se dělo za kulisami Hitlerova socialismu, moc nepověděly.
Ostatně, abych použil taky přísloví, ‚Láska je mocná čarodějka‘ a tak Liduschku ten Nachgegunkelter Zwerggermane (posměšný výraz, používaný mezi zklamanými SAmany - asi ‚potomně ztmavlý scvrklogermán‘), prostě uhranul. Byl mrňavý, napadal na jednu nohu, avšak krásně hrál na piano a měl hypnotické oči.
A to, jak její aféra postihla nejen ji, ale celou její rodinu, je skutečná a hrozná tragédie.
Na Útěky prý lidé v Praze stáli frontu.
Je to malá ironie osudu, že to v mé vlasti bude po pádu komunismu asi moje zdaleka nejúspěšnější kniha…“

Konec