| 
Ale ano, možné to je. Ovšem pouze podle data narození na rodném listě: 17. 3. 1950.
Také já mám v souvislosti s Jitkou malé výročí - čtyřicáté: Když jsem hledal ve svém archivu první článek, který jsem o ní napsal, našel jsem výstřižek z časopisu Sedmička z roku 1970.
Zanedlouho jsem Jitce začal také psát písničky, kreslil její karikatury, s Oldřichem Dudkem jsme jí psali takříkajíc na tělo scénky v Malých televizních kabaretech, občas jsem se po jejím boku objevil i v roli moderátora, párkrát troufale i v roli zpěváka. Proto jsem namísto jednoho článku napsal pro Pozitivní noviny celý malý seriálek, v němž dnes bude téma:
|
| Když mi bylo dvacet, dostal jsem výjezdní doložku na deset dní a devizový příslib ve výši 100 dolarů k návštěvě kamarádky v Dánsku. Kamarádka Beth byla tehdy kamarádkou zpěvačky Niny z pěvecké dvojice Nina a Frederik. Písničky těchto zpívajících manželů byly krásné, něžné, a jak jsem později zjistil – známé po celém světě (Nina a Frederik zpívali totiž převážně anglicky a německy), akorát v Československu ne.
Přivezl jsem si tehdy jejich dvě desky a vzpomněl si pak na ně začátkem sedmdesátých let, kdy se naskytla možnost zazpívat si a lá Nina a Frederik se začínající zpěvačkou jménem Jitka Molavcová.
Hrála na kytaru (v dánské dvojici to byl Frederik) a já si s ní ve dvou písničkách zkusil zazpívat druhý hlas. Víc jsme těch písniček nenazpívali; brzy jsem si rozumně uvědomil, že je lepší napsat pro Jitku jen občas nějaký text.
První písnička, kterou jsme spolu natočili, má roztomilou historii: Původně šlo totiž o polskou bigbítovou píseň, kterou jsem opatřil vánočním textem. Zjemnili jsme ji a měla název Bílý vánoční slon.
K nahrávce nám dopomohl textař a rozhlasový režisér Pavel Žák a natáčeli jsme ji spiklenecky, načerno, o půlnoci (!) ve studiu Československého rozhlasu na Vinohradské třídě. Pavel Žák nás režíroval zadarmo, na přesčas zvukaře jsme se pak s Jitkou složili – každý jsme dali stovku.
Písničku jsem si po té nechal zkopírovat a dal ji k dispozici všude tam, kam to bylo možné. Vnutil jsem ji několika dramaturgům v televizi a poslal ji dokonce i do bratislavské rozhlasové Zákruty. Moc velký efekt to zpočátku sice nemělo, nicméně písničku jsme nakonec přece jen zpívali v televizní Vlaštovce a Jitka si ji na dlouhá léta vzala do svého vánočního repertoáru.
A pak se časem stalo něco nečekaného - z Bílého vánočního slona se přece jen nakonec stala píseň „evrgrýnek“, a po Jitce ji o vánocích zpívali v rozhlase i v televizi například Jana Hlaváčová s Luďkem Munzarem, také Lenka Filipová, a dostala se do repertoáru řady dětských pěveckých sborů…
Druhý (a také poslední) náš duet se jmenoval Velký ptačí rej a můžete si ho – budete-li chtít – zahrát právě dnes a právě zde. Tentokrát jsme to měli s pořízením nahrávky jednodušší: Hudbu totiž složil Pavel Větrovec (dnes vedoucí orchestru Karla Gotta) v té době klavírista orchestru Ferdinanda Havlíka, který umluvil několik Havlíkových muzikantů, a sešli jsme se kvůli ní jednu neděli dopoledne přímo v divadle Semafor. Našel se i ochotný zvukař, který dorazil též. Jediné, z čeho jsem měl hrůzu, bylo, že bylo nutné písničku za živého doprovodu muzikantů natočit v celku, bez chyby! To víte, že jsem to několikrát zkazil vždycky já, ale nakonec se dílko snad podařilo. Posuďte sami.
Těch textů písniček – hlavně pro dětské posluchače – jsem pro Jitku napsal několik desítek. Pro dospělé jich tolik už nebylo. O to větší radost mám v těchto dnech, kdy Jitce vychází v Supraphonu CD s výběrem písniček, které nazpívala v uplynulých ix letech, neboť jsem na něm našel i tři s mými texty.
Jedna z nich je pak píseň kuriózní – nejkratší, kterou jsem kdy napsal. Má název Pere-li paní, její nahrávka trvá 19 sekund a vy ji tu můžete vidět v psané podobě, tak jak kdysi vyšla v časopise Vlasta.
Příště se vám svěřím s tím, jaké trápení jsem měl s dnešní oslavenkyní v profesi kreslířské. Měl jsem totiž nakreslit její karikaturu do časopisu Dikobraz…
„Dnes tu poprvé, Jíťo: Přeju všechno nejlepší!“ ►
(pokračování zítra)
|
