Václav Židek /VŽ/:
Není tomu tak dávno, kdy Pozitivní noviny oslavily své první narozeniny, a dnes už je tu výročí druhé, spojené navíc s dalším významným mezníkem – článkem s pořadovým číslem 1000. Když mne vydavatel Pavel Loužecký požádal, a tím zároveň poctil, abych napsal tento jubilejní článek společně s naším nejpilnějším autorem a členem redakční rady Ondřejem Suchým, chvíli jsem nevěděl, jakým nejvhodnějším způsobem ho pojmout. Pak jsem si vzpomněl, že mi Ondřej Suchý po publikování svého prvního článku pro PN poskytl rozhovor. Jelikož Ondřej patří skutečně k nejaktivnějším redaktorům našich Pozitivních novin, došel jsem k názoru, že k tomuto našemu výročí bude nejlepší dát dohromady, jako dárek našim novinám, náš vzájemný dvojrozhovor.

VŽ:  ■ Dnes jsou tomu dva roky /1. srpna 2004/, co Pavel Loužecký založil Pozitivní noviny. Hlavním důvodem jeho rozhodnutí byl velký nepoměr negativních zpráv ve všech sdělovacích prostředcích ke zprávám pozitivním, které jsou předkládány čtenářům. Skoro před půldruhým rokem jsem tě, Ondro, požádal o napsání tvého prvního příspěvku pro nás, který se jmenoval „Slova útěchy od staršího sourozence“, a o 10 dnů později tě poprosil o rozhovor, který vyšel pod názvem: „Neraď, nebyl jsi v Rusku a není ti šedesát!“. Znal jsi už před tím POZITIVNÍ NOVINY, anebo jsi je poznal teprve při této příležitosti?  A co sis po mé nabídce pomyslil …? Vždyť v té době nebyly POZITIVNÍ NOVINY ještě příliš známé.

Ondřej Suchý /OS/: S Pozitivními novinami jsi mě seznámil Ty. Pak jsi mě seznámil s Pavlem Loužeckým. Na oba ty momenty vzpomínám s vděčností a přiznám se, že nežít v době ‚ranného kapitalismu‘, píšu do Pozitivních novin dnes a denně! Takhle si k nim občas  přicházím  odpočinout od denní  reality a těším se jistotou, že zde si mohu psát o všem, co mám rád, co patří často už  do doby byvší, ale co si najde své čtenáře. Dnešní média jsou vesměs hrozná, bohužel i tím, že v nich často mají  hlavní slovo mladí redaktoři, kteří toho o minulosti mnoho neví, a kteří nejraději upřednostňují bezvýznamné senzace ze současnosti. To je smutné a pokud vím, pro příslušníky starší generace až deprimující. O to větší mají Pozitivní noviny cenu. Dovol mi ale podobnou otázku: Jak Ty, který žiješ v Německu, ses dozvěděl o PN? Jak ses seznámil s Pavlem Loužeckým a od které chvíle se staly PN Vaším společným dílem?

VŽ:  Na začátku všeho byl Kolja, ne ten od pana Svěráka, ale z knihy Kolja … to neznáte mého psa, jejíž výtěžek byl určen pro útulky zvířat. Jako iniciátor a spoluautor této knihy jsem sháněl na Internetu různé webové stránky, kam by se dala umístit reklama, a právě při této příležitosti jsem se poznal s Pavlem. Hned po výměně několika dopisů jsem vycítil, že se jedná o člověka velice zodpovědného, a že by mohla být radost s ním spolupracovat. No a z toho ve velmi krátkém čase vzniklo naše přátelství i naše společná práce na Pozitivních novinách –  zjednodušeněji řečeno „padli jsme si oba do oka“.
Co bylo příčinou toho, že ses později rozhodl do PN přispívat čím dál tím více, až sis je  „zamiloval“ natolik, že jsi se stal i členem Redakční rady?

OS: K tomu jsem se vlastně vyjádřil  už v předchozí odpovědi. Myslím, že ty i Pavel, stejně tak jako mnozí čtenáři, víte, čemu se věnuji celý život:  Herci, komici, klauni – film, divadla malých forem, kabarety – kreslený humor, karikatury – komediální písničky pro děti i pro  dospělé – rozhlasová a televizní zábava. Domnívám se, že kdybych za sebou neměl mnohaletou práci v oblasti kresleného humoru, jako textař písní, jako scenárista televizních Kavárniček a rozhlasových Padesátníků či Nostalgických muzeí, nemusel bych svými články a knížkami až tak u čtenářů obstát. Bývám v nich velmi osobní, nejraději píšu v ‚ich formě‘, pátrám po umělcích neprávem zapomínaných a snažím se je připomenout. Není dnes už mnoho míst, kde se mohu s těmito svými ‚láskami‘  prezentovat. V Pozitivních novinách mám jednu z jistot. Proto jsem jim vděčný a budu jim věrný do halelujá!

VŽ:  ■ Dva roky není žádná dlouhá doba, a za ten krátký čas se PN jistě v mnohém vylepšily a staly se ještě více zajímavé i přitažlivé. V čem vidíš změny k lepšímu?

OS: Změny k lepšímu vidím v tom, že se v nich stále častěji objevuje publicistika. Ani Literární noviny blahé paměti by se kdysi neuživily jenom literárními příspěvky – ať se na mě literáti nezlobí, ale pokud by povídky a umělecké fejetony  převažovaly, nikdy by Pozitivní noviny nemohly získat přes 20 000 unikátních čtenářů měsíčně. Přiznejme si, že doba se stále více a více  zrychluje, žijeme stále hektičtější život, dneska se častěji sáhne po knížce memoárů, po naučné literatuře, po literatuře faktu, než po románech nebo knížkách povídek. Pawlowská nebo Wievegh  patří mezi těch pár výjimek, ale i tak je nás strašně moc, kteří prostě nemáme čas se do nich začíst tak pozorně, jako jsme kdysi, v relativně klidné době, četli Hrabala, Škvoreckého, Aškenazyho aj. Je to slovo do pranice? Doufám, že ne – jsme přece v Pozitivních novinách.  Změny k lepšímu vidím i v tom, že Pozitivní noviny získávají sympatie renomovaných autorů – ti bezesporu přitáhnou (a už přitahují)  nové čtenáře. Díky jim mohou získat oblibu autoři dosud málo známí či neznámí – samozřejmě, pokud budou v Pozitivních novinách publikovat své nejlepší práce.
Úžasné je, že se s Pozitivními novinami a jejich aktuálním  obsahem mohou na Internetu seznamovat i ti, kteří o nich dosud nevěděli, na webu PRÁVĚ DNES. Skláním se před schopnostmi vydavatele Pavla Loužeckého!
Právě jsem popsal, v čem vidím změny k lepšímu.  V čem je vidíš Ty?

VŽ: Na samém začátku jsme byli ve výběru, co se otiskne, méně kritičtí, ale postupem času se to zpřísnilo, a tak se skladba náplně PN stala bezpochyby kvalitnější. A jak už jsi sám podotkl, bude pro neznámé autory čest u nás publikovat. Samozřejmě, budou to jen ti nejlepší. Jinak naprosto s tebou souhlasím, že je dobře, začíná-li v našich novinách převládat publicistika a literatura se stává doplňkem. Vždyť literárních serverů je na internetu víc než dost.
Změnu k lepšímu také vidím v tom, že PN vyvíjejí úplně novou činnost navíc, a to, že se stávají mediálními partnery zajímavých projektů jako "Philippines 2006", fotografické soutěže pro děti „Žijeme tady společně“, a byly hlavním iniciátorem "Setkání potomků Přemyslovců v Praze". Mimochodem - co říkáš těmto aktivitám?

OS: Je to určitě záslužné! A pro mě je to inspirace do budoucna. Nebylo by pěkné uspořádat například nějaké pravidelné Setkávání milovníků starých filmů s hvězdami svého mládí? Třeba jednou přijdu s nějakou konkrétní představou. Rád bych si o tom v budoucnu popovídal s Alešem Cibulkou, Karlem Čáslavským, Jaromírem Farníkem… Zatím to ovšem vidím jen v rovině jakési ‚hudby budoucnosti‘. Pravda -  krásné!
■ Ale abychom stále jen nechválili: Býváš také někdy k některým příspěvkům či přispěvatelům kritický? Neměl bys být přísnější?

VŽ:  Musím přiznat, že na samém začátku jsem byl k výběru více benevolentní, ale později, s odstupem času, jsem začal být při výběru přísnější, a to až tak, že jsem si rozhněval několik autorů. Nemůže být pro mne nic těžšího a horšího, než pisateli odmítnout příspěvek a napsat mu co nejslušnější formou důvod odmítnutí. Nerad to dělám, ale v zájmu kvality novin je to potřeba. Další vylepšení budou závislá na kvalitní prací celého týmu redakce, která se bude automaticky zvětšovat.  Sám to víš nejlépe, co nás někdy napadá za zlepšováky, jen mít čas to všechno realizovat. Vzpomínáš si, že když jsme kdysi na začátku spolu mluvili o možnosti vydávat POZITIVNÍ NOVINY v tištěné podobě, tak jsi byl k tomu značně skeptický a usmíval ses „pod fousy“ pokaždé, když na to přišla řeč. Změnil se na to od té doby aspoň trochu tvůj názor?

OS:  Skeptickým – odpusťte mi to, chlapci – zůstávám i nadále. Bylo by toho štěstí příliš. Vše je dnes otázka peněz, v tom vidím ten největší problém. Ale držím palce, pochopitelně!

VŽ:   ■ Vidíš v PN nějakou budoucnost?

OS:  Kdybych ji neviděl, pak bych musel už dávno psát do nějakých konkurenčních Pesimistických novin. A nápodobně: Jakou budoucnost PN vidíš Ty?

VŽ:  Jak jsi mne už, Ondřeji, poznal, po celý svůj život jsem byl velký snílek, měl jsem a mám velkou představivost, ale na rozdíl od jiných lidí jsem většinou dokázal svou fantazii naplňovat skutky. Přátelé, kteří mne už delší čas znají, berou mé, někdy „nesmyslné“ plány, jakou hotovou věc. Stavím na tom, že neuznávám něco jako „to se nedá“, „nejdete to“, „ono to nějak dopadne“, to už je předem každá věc prohraná. Nesnáším nespolehlivost, nedodržení daného slova a nepřesnost. Takoví lidé to mají u mne už předem prohrané a ztrácím o ně zájem. 
Ale budoucnost PN vidím velkou.  A jako všechny velké věci, bude potřeba mít opravdu kvalitní a spolehlivý tým lidí, skládající se ze spolupracovníků, jako je má pravá ruka, zástupkyně Jarmila Moosová.  Tito lidé pak nebudou pro PN litovat času a budou spolupracovat s nadšením a s plným nasazením tak, jako to děláš třeba ty. Tvou zásluhou přibylo na stránkách PN také mnoho významných autorů. Co kdybys tu prozradil, koho pro nás ještě „chystáš“?

OS:  Problém je v tom, že žijeme ve světě, který se ubírá mílovými kroky – někam. Stress, kvalt, starosti, vždyť  to vidíte všude kolem sebe. Kolik významných autorů už nadšeně reagovalo na Pozitivní noviny a slíbilo příspěvky! Ale každodenní starosti a povinnosti způsobují, že mnozí z nich na přísliby časem  zapomínají. Já jsem však optimista a  navíc  vím, že u leckoho si mohu dovolit znovu a znovu Pozitivní noviny připomínat.
A koho „chystám“? To se blbě prozrazuje. Ale budiž – alespoň jedno jméno: Josef Škvorecký. Je na mě moc hodný, tak to budu zkoušet. Zkouším to i u pana Jiřího Menzela, chystám se na Jiřího Šebánka, raději se tu víc rozepisovat nebudu, co když mi to nevyjde… Teď mě ale něco napadlo: Nechci Ti vnucovat následující myšlenku, ale nedá mi to: Nechtěl bys českým čtenářům přinášet občas také nějaké informace např. o tom, jaké úspěchy slaví naši umělci v Německu? Mám na mysli např. berlínský filmový festival, turné Karla Gotta, výstavy českých výtvarníků, nové knihy českých autorů, pokud se objevují na nějakých žebříčcích úspěšnosti atp.

VŽ:  Samozřejmě nic proti tomu nemám a právě před nedávnem rozjetá několikajazyčná verze k tomu směřuje. Tím, že si budou moci PN přečíst čtenáři v zahraničí, stanou se podobná témata na našich stránkách přitažlivá. Už si dovedu živě představit, jak by byly pro německé čtenáře zajímavé vzpomínky Karla Gotta na Německo , který je v něm tak oblíben, nebo Jiřího Menzla, který pomalu většinu svého času pracuje pilně v cizině, a doma se už o něm pomalu neví.  Ovšem to vše potřebuje další kvalitní a spolehlivé spolupracovníky pro kontakt se zajímavými lidmi v cizině, a hlavně dobré překladatele. Pro němčinu máme zatím jednoho, Ctirada Pánka z Büdesheimu, a potřebovali bychom ještě nejméně dva. Překlady do polštiny nám dělá v Německu Zbyněk  Slavětínský a pro švédštinu máme úplně novou autorku paní Jitku Vykopalovou ze Stockholmu, která pro nás bude zajišťovat rozhovory s významnými lidmi ve Švédsku. Tolik k tvé otázce. Jak jsi spokojen se svou současnou funkcí (člen REDAKČNÍ RADY pro kontakty s veřejně známými autory)? Nebo pokukuješ po vyšším postu, například vydavatelském? Vraťme se ale k tvé spolupráci s PN:

OS:  Proboha! Stačí mi, že mohu do Pozitivních novin psát! A pak – přiznám se – dmu se pýchou, když se zasloužím o to, že nám dnes  posílají příspěvky už takoví lidé, jako je například  pan Milan Lasica, dr. Grygar, Jitka Molavcová, Vladimír Just, Ivan Kraus anebo konečně i můj vlastní  sourozenec.
Já bych se ještě naoplátku vrátil k té vaší megaakci Setkání Přemyslovců: Chystáte s Pavlem a Janem Drocárem v PN něco dalšího ve spojitosti s českou aristokracií?

VŽ:  Určitě. Jednou z novinek POZITIVNÍCH NOVIN je připravovaný seriál  rozhovorů s potomky Přemyslovců v celé Evropě. Naším cílem bude poukazovat tady u nás doma na šlechtu v tom pozitivním slova smyslu, neboť ona byla minulým režimem potupně zadupána do země a stala se na skoro všech stupních kulturního života neprávem opomíjenou. V současné době nemá dnešní generace vůbec ponětí o tom, co česká šlechta pro náš národ znamenala a znamená, nikdo neví, jaké měla a má zásluhy na zachování a přežití kultury a památek našeho národa. Dnešní výuka na školách na tuto historii zapomíná a národní hrdost se staví na pomíjivých „hodnotách“ jako jsou vítězství v hokeji a ve fotbale, nebo prvenství ve vypití co největšího množství piva.
Teď už ale moje poslední otázka: Máš na rozkvětu našich novin nesmírné zásluhy, a díky tobě se to naše dvouleté „děcko“ naučilo rychle vystrkovat růžky do světa. Čili jsi pro nás nemalým přínosem, a - troufám si říci - něco jako kmotrem Pozitivních novin. Co bys nakonec svému kmotřenci přál k jeho narozeninám?  

OS:  Myslím, že příliš přeceňujete můj význam pro Pozitivní noviny. Nemohu přijmout kmotrovství; berte mě pouze za stálého a věrného autora. A jako takový nemohu popřát nic víc, než aby Pozitivní noviny spěly ke stále větší a větší slávě a aby nikdy nezanikly.
I já už mám na tebe poslední otázku: Mají PN šanci stát se novinami mezinárodními? První cizojazyčné mutace některých článků považuji za velmi významný krok směrem k vyšším metám, k nimž PN míří. Je to hodně neskromný pohled?

VŽ:  Šanci mají velkou, a uvést to do praxe bude normální! Hlavně tomu musíme věřit, a všichni to musíme chytit za správný konec a nemyslet, že „ono to nějak dopadne!“  

VŽ:  Na úplný závěr bych rád, jménem vydavatele Pavla Loužeckého i svým, poděkoval celému našemu redakčnímu týmu a všem našim autorům za dosavadní skvěle vykonanou práci, a zejména skládám hold všem našim věrným čtenářům za jejich přízeň, protože bez nich by tyto noviny nikdy nemohly být tím, čím dnes jsou. 

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	Rudolf Křesťan
	Jiří Menzel
	Dáša Cortésová
	RNDr. Vladimír Vondráček
	Jitka Molavcová
	Ivan Rössler
	Jiří Suchý
	Ladislav Gerendáš

Další autoři »