Ondřej Suchý: Lesk karlovarských filmových festivalů - před půlstoletím (III.)
Rubrika: Publicistika – J+O Suchý
- „Když mě něco rozčílí nebo je mi z něčeho smutno, vezmu krabici s nápisem KARLOVY VARY, a hrabu se v jejím obsahu. Je v ní všechno to, co mě před nedávnem přivedlo k psaní tohoto seriálku pro Pozitivní noviny – vzpomínky na filmové festivaly, prožité v krátkých kalhotách…“
Připomínkou těchto slov, vyjmutých z druhého pokračování Lesku karlovarských filmových festivalů – před půlstoletím, začínám dnes třetí část. Nemocí zaviněná pauza byla přeci jen delší, než jsem původně čekal.
Vracím se tedy o půlstoletí zpět, do roku 1956, kdy jsem ještě jako desetiletý pobíhal sem tam slavnostně vyzdobeným festivalovým městem a „lovil“ autogramy, snažil se proklouznout na kdejaké promítání a prožíval mimochodem i to, jak můj bratranec, začínající novinář Ivan Soeldner (tehdy sotva sedmnáctiletý) „využíval“ mého sourozence Jiřího a kamaráda-výtvarníka Vladimíra Houšku k vymýšlení legrácek do předposlední strany festivalového časopisu. Já seděl v koutě pokoje a sledoval, jak se ti tři baví nad rubrikou „Kolem festivalu vesele – vážně – kriticky“. Dnes listuji všemi těmi zažloutlými časopisy a na ukázku vybírám z této rubriky pár „zpráv“. Přemýšlím při tom, zda si ještě dokážu vybavit, kterou z nich vymyslel Jiří. Autorství bych mu přisoudil například u následujícího sdělení (v té době už se znal s Miroslavem Horníčkem, a v Praze se schylovalo k jejich společným Pondělkům s tetou v kavárně Vltava):
Na tabulích, oznamujících program festivalových kin, se různily názvy japonského soutěžního filmu: „Polední soumrak“ a „Poslední soumrak“. Čtenáři se nás ptají, co je správné. Odpovídáme tedy: Film se jmenuje přesně „Mahiru no ankoku“.
Nebudu víc pátrat po autorství dalších vtípků, tady jsou další na ukázku (názvy festivalových filmů píšu pro srozumitelnost velkými písmeny):
Z dopisu „náročného“ diváka:„Japonský revuální film, promítaný v letním kině, se mně tuze líbil. Řada tančících girls, dlouhá přes celé široké plátno, si získala srdce diváka. Nechápu, co má za smysl, ukazují-li nám Francouzi ve svém filmu všechny chlapy světa…“ (Narážka na film KDYBY VŠICHNI CHLAPI SVĚTA.)„…Zašel jsem si v Karlových Varech na MALÉ SVĚTLÉ, a stálo mě to 8 Kč. Co na to říká cenový úřad?“Co řekli ve dnech festivalu:Číšník v hotelu Otava: Dnes večer dávají v hotelu Moskva POSLEDNÍHO PSA.Pán, ohlížející se za blondýnkou: Můj typ? MALÉ SVĚTLÉ.Slečna v předprodeji festivalových lístků: VÁŠEŇ je dnes vyhrazena cizím delegacím!Dívka, vzlykající nad roztrhanou fotografií herce Cupáka: To je Františkova vina! (Dodatečně jsme zjistili, že to byla VINA VLADIMÍRA OLMERA.)Novinář: Od MILOVÁNÍ jsem očekával víc.Mladá paní: Velmi se zajímám o Gérarda Philipa, nejvíce o NEJLEPŠÍ ČÁST.
Gérard Philipe – to bylo na tomto festivalu velmi frekventované jméno. Čekal se jeho příjezd. Film Nejlepší část, ve kterém hrál hlavní roli, byl ale pro všechny zklamáním. Namísto romantiky šlo o příběh ze současnosti (nemýlím-li se, tak o stavbě přehrady), v němž někdejší Fanfán Tulipán hrál inženýra. Ve Festivalovém reportéru se ještě před uvedením tohoto filmu objevovaly veršíky anonymních veršotepců:Nemějte to za klípek.Ženy rozsoudily,Werich že je Filípek,Gérard je však Philip.
Už jsem se kdysi zmiňoval, že mě občas vzali dospělí sebou na nějaký soutěžní film, který stál za to, a na nějž už nebylo možné sehnat lístky, za plot Letního kina, kde další diváci bez vstupenek obsazovali větve poblíž rostoucích stromů. Když se schylovalo k uvedení nového filmu s Gérardem Philipem, vyšla tato veršovánka:
Proč lezou po olších?Proč sedí na lípě?Aby vás spatřily,Gérarde Philipe!
Film Nejlepší část byl, jaký byl, žádnou cenu nedostal. V následujícím čísle Festivalového reportéra se objevilo docela trefné čtyřverší:
Pročpak byla včera v kiněmnohá paní zklamána?Viděla tam inženýra,chtěla vidět Fanfana.
Hlavní představitel asi věděl, proč nakonec cestu do Karlových Varů raději vzdal. O dva roky později, v roce 1958, poslal do Varů návštěvníkům XI.Mezinárodního filmového festivalu alespoň pozdrav - zdviženou karlovarskou obří číši.
Film Nejlepší část ovšem na Gérardově tehdejší nesmírné popularitě v Československu nic neubral. Samozřejmě, že největší slávu s nezbytnými "nájezdy" fanynek u nás prožíval v době, kdy od 21. do 30.března roku 1955 hostoval se souborem Théatre National Populaire v Praze, Brně a Bratislavě. Slyšel jsem o této jeho návštěvě Československa řadu historek, o utrhaných knoflících z jeho svrchníku, či o pištění stovek děvčat, vartujících před Karlínským divadlem. Tam se tehdy Gérard Philip před fanynkami "zachránil" tím, že v posledním okamžiku vystrčil místo sebe před divadlo Karla Effu. Lepší něco, nežli nic, řekly si zklamané fanynky, a tak se jim nakonec místo Philipa podepisoval Effa. Ten pak byl, panečku, pyšnej!Své vzpomínání tentokrát skončím u jiného Francouze, kterého jsem už tehdy obdivoval, protože jsem věděl, že on je ten pán, co nakreslil krásný česko-francouzský film Stvoření světa.
Jean Effel. Zamiloval jsem si jeho podpis, psaný do tvaru kytičky (nevím, možná, že ta malá kytička nad písmenem O, kterou už řadu let přikresluji nad své jméno, když se někomu podepisuji do památníku nebo na fotografii, je bezděčnou vzpomínkou právě na tohoto báječného kreslíře).
V Karlových Varech byl Jean Effel vyhledávaným cílem všech sběratelů autogramů. I já byl jedním z nich. Samozřejmě, že mě ani ve snu nenapadlo, že se s ním v budoucnu setkám v Praze, a ještě s ním budu prostředníkem tlumočníka mluvit.
Psal se rok 1975 a v únoru se v pražské Staroměstské radnici otevírala velká výstava kreseb tohoto slavného kreslíře a karikaturisty. Výstava obsahovala na 250 kreseb, vtipů a ilustrací, a po uvedení v Praze se vydala na celoroční pouť po devíti dalších městech naší republiky. Jean Effel přijel na zahájení spolu se svou paní Marguaritou a dokonce u nás tehdy prý oslavoval své 67. narozeniny.
V té době nám s kolegou Oldřichem Dudkem, kreslířem, scénáristou a spisovatelem-humoristou, vycházel v časopise Vlasta týden co týden psaný a kreslený seriál pod názvem Žena je žena.
A protože jsme dostali pozvánku na tiskovou konferenci s Jeanem Effelem, nezaváhali jsme ani minutu a vypravili se za ním. A tak jsme měli příležitost Mistra požádat, aby nám do našeho seriálu přispěl odpovědí alespoň na dvě otázky…
S jakými pocity jste tvořil ve filmu Stvoření světa postavičku Evy?„Pochopitelně, že s pocity velmi příjemnými! Přiznávám, že mám ženy velmi rád a samozřejmě lituji, že mi už není o takových třicet čtyřicet let méně. Stále jsem rád, mohu-li být v jejich společnosti. I když si dneska už nejsem jist, zda to u nich není naopak.“A co si představujete pod pojmem IDEÁLNÍ ŽENA?Jean Effel se rozhlédl, kde je paní Marguerita, a když ji spatřil, odpověděl nám s úsměvem: "No, svou manželku přece!"Jen jednou mě tento pán rozesmutnil. To když jsem 12. října roku 1982 četl ve Večerní Praze, že „Jean Effel zemřel v pondělí ve věku 74 let…“Tak to je pro dnešek vše a příště už se zase raději vrátím o to půlstoletí nazpátek, ano?
(pokračování jindy) -
text a foto z archívu O.S. © Ondřej Suchý, 14.1.2006
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 01. 2006.
Ondřej Suchý
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Ladislav Gerendáš | |
RNDr. Vladimír Vondráček | |
JUDr. Ivo Jahelka | |
Dáša Cortésová | |
Rudolf Křesťan | |
Blanka Kubešová | |
Ondřej Suchý | |
Ivan Kraus |