Z jídelníčku klaunů a komiků (36)

Kuchařka pro milovníky filmového smíchu, pro milovníky
smíchu cirkusových šapitó či smíchu kabaretních scén.

Nebojte se, nepůjde ani o neukousnutelné řízky, ani o vystřelovací švestkové knedlíky, ani o slané žloutkové věnečky, o kyselé pudingy či naopak o slazené zavináče. Cílem tohoto nového seriálku je nabídnout vám k ochutnání některá z jídel dosud třeba nepoznaných, na kterých si pochutnávají (anebo pochutnávali) ti, kteří vás jindy a jinde, než u jídelního stolu, dokázali rozesmát…

S Júliem Satinským jsem se setkal osobně tváří v tvář jen třikrát a pokaždé byl obklopen malou společností, v níž dominoval v roli Velkého vypravěče. Nestalo se mi mnohokrát v životě, že jsem se před někým smál jeho vyprávění tak, až mne z toho rozbolelo břicho; vybavuje se mi v tuto chvíli jen jeden dlouhý a překrásný večer u pana Wericha a pak mé poslední, neméně dlouhé setkání s panem Satinským na rozhlasovém festivalu Radio Prix Bohemia v Poděbradech. Věděl jsem tehdy, že tento skvělý herec a glosátor událostí nás obklopujících na tom není zdravotně dobře a že se musí šetřit, jenomže on byl toho večera k nezastavení.

Samozřejmě, že se při tom popíjelo vínko, nu a na mě nakonec připadla po půlnoci nevděčná role pohlídat ten živý gejzír bonmotů, vtipů a slovních hříček, aby šel co nejdříve spát. Řekl jsem mu, že jsem byl pověřen tímto nevděčným úkolem. Nazval mě přede všemi svým osobním doktorem, který musí zůstat v jeho blízkosti a dávat na něj dobrý pozor. O nějakém spánku však nebyla ani řeč. Když v příštích hodinách několik mých pokusů o závěrečnou řeč skončilo nezdarem, byl jsem nakonec donucen se před pátou hodinou ranní potupně společnosti omluvit s tím, že mi nezbývá, než se vzdát titulu „osobní doktor“ Júlia Satinského, a jít spát. Ani mne nepolitoval, spíš jsem měl pocit, že se v tu chvíli náramně bavil tím, že jsem „nevydržel“.

Pokud vím – to už ale znám jen z doslechu - když se po jednom takovém veselém večeru objevil Július Satinský ráno v hotelové restauraci na snídani, na otázku vrchního, co že bude snídat, odpověděl zkroušeně: „Mlieko. Bielé.“

Pikantní hroznové víno

• hrozny
• 3 feferonky na jednu zavařovací sklenici
• DEKO

Velké hrozny bez pecek omyjeme, bobule otrháme a naskládáme do zavařovací sklenice. Navrch přidáme feferonky a vše zalijeme nálevem z Deka. Pevně zavíčkujeme a uložíme do chladna a sucha.

Július Satinský (1941–2002)

Július Satinský, herec a spisovatel. Vystudoval pedagogickou školu a obor dramaturgie na bratislavské VŠMU a pak pracoval do roku 1967 jako dramaturg Čs. televize v Bratislavě. S Milanem Lasicou vytvořil už na konci padesátých let autorsko-hereckou dvojici vystupující ve vlastních programech na bratislavských scénách Tatra revue a Divadlo na korze (později v divadle Večerní Brno, na Nové scéně v Bratislavě a od roku 1986 v novém bratislavském divadle Štúdio S. Oproti střídmému, zdrženlivému Lasicovi byl Satinský na scéně komik spontánní, živelný.

Stejně jako Lasica se i on začal objevovat ve filmech už na počátku šedesátých let. Větších příležitostí se mu ale dostalo až v českých filmech v osmdesátých letech. Bylo to například v komediích: Srdečný pozdrav ze zeměkoule, S tebou mě baví svět, Tři veteráni, Prodavač humoru, Vesničko má středisková, Vážení přátelé, ano, Kanárská spojka. Film, ve kterém se objevil v roce 2002 před kamerou naposled, byly Kruté radosti. Prosadil se též jako fejetonista, jehož fejetony a komentáře vyšly také knižně. Vzpomínkovou knihu o něm napsal s Milanem Lasicou Jan Kolář - Bleděmodrý svět Júliuse Satinského – a o jeho životě a předčasné smrti vznikl televizní dokument Momentálně jsem mrtvý.