 34.
Když v Praze točil režisér Miloš Forman svůj slavný film Amadeus, byl už americkým občanem. Lidé, kteří neměli s jeho filmem nic společného, neměli k němu snadný přístup: Vše tehdy sledovala státní bezpečnost. Ani já neměl žádný obhajitelný důvod, proč Miloše Formana osobně vyhledat. Byl jsem sice novinářem, ale rozhovor s ním by mi v žádných našich novinách neuveřejnili. V domnění, že už k tomu nebudu mít v životě lepší příležitost, odnesl jsem tenkrát do recepce malého hotýlku U tří pštrosů, stojícího na konci Karlova mostu na Malé straně, krátký dopis pro pana Formana s prosbou, aby mi podepsal přiloženou fotografii. Byl na ní on s mým bratrem Jiřím a s Jiřím Šlitrem v době, kdy s nimi v šedesátých letech natáčel v Čs.televizi jejich jazzovou operu Dobře placená procházka. (Ani ve snu by nikoho tehdy nenapadlo, že jednou bude tuto operu režírovat na scéně Národního divadla!) V dopise jsem napsal, že si pro podepsanou fotografii přijdu do recepce hotelu následující den. Když jsem si pro obálku druhý den přišel, cítil jsem, jak mě tam pozoruje nenápadně se chovající pán. Recepční mi podal obálku na níž bylo panem Formanem napsáno pro jistotu nejen mé jméno, ale i celá moje adresa. Obálku, v níž byla uvnitř fotografie s věnováním, prozíravě pan Forman nezalepil, naopak – nechal ji nápadně otevřenou, aby se mohl kdokoliv seznámit s jejím obsahem. Vzal jsem si obálku, pozdravil a vyšel ven. Teprve po chvíli chůze jsem se ohlédl a oddechl si – nikdo za mnou nešel. Dnes už je mi tahle moje přehnaná opatrnost k smíchu, ale tenkrát jsem byl opravdu vyděšený, jako bych se dopouštěl něčeho hrozně protistátního.
Pět let po téhle příhodě jsem v redakci deníku, v němž jsem pracoval jako externí redaktor, zahlédl v novém čísle Litěraturnej gazety, kterou odebíralo zdejší oddělení kultury, fotografii Miloše Formana. Začátkem roku 1987 to byl stále ještě šok, zvláště když jsem se dočetl, že Miloš Forman pobývá v Moskvě! Přijel tam na pozvání režiséra Elema Klimova, aby se zúčastnil mezinárodního filmařského fóra. U nás v tisku bylo jméno Miloš Forman stále tabu a ejhle - v Liter.gazete s ním byl rozhovor! A v jeho závěru si dokonce Forman stěžoval: „…Všimli jste si, že mě doprovází tlumočnice z češtiny? Jsem Američan českého původu. Z celé řady mých filmů, natočených v USA, byl v mé vlasti promítán pouze jeden – Amadeus. A já bych si přál, aby měl divák možnost se seznámit i s mými dalšími filmy.“
Nedovedete si představit, jakou jsem měl škodolibou radost z představy, jak kysele se asi na tuto skutečnost tváří naši vedoucí straničtí představitelé, „ochraňující“ nás před informacemi o takových „nežádoucích“ umělcích žijících v zahraničí, jakým byl například zrovna Miloš Forman! I tato drobná epizodka signalizovala, že se blýská na lepší časy. A proto jsem vám ji také dneska vyprávěl. Neškodí totiž připomenout občas něco z toho, co bylo u nás běžné před listopadem 1989.
Fotografie:
1) Jiří Suchý a Jiří Šlitr s režisérem Milošem Formanem (uprostřed) v roce 1966, při natáčení televizní verze jazzové opery Dobře placená procházka.
2) Miloš Forman na stránkách Litěraturné gazety, 16. února 1987.
3) Obal supraphonského CD s písničkami z Formanových českých filmů (z roku 1997)
35.
„Československo pro mě bylo a je první láskou, na kterou se nezapomíná,“ řekl ruský herec a režisér Oleg Tabakov českým novinářům, když loni zavítal se svým moskevským divadlem Tabakěrka do Prahy. Kolik umělců z Ruska či z bývalých svazových zemí vyslovilo už v minulosti podobná svá vyznání a obdiv! Skladatelé populární hudby nejednou opěvovali krásu našich měst, Prahy a Karlových Varů. Murad Kužlajev složil skladbu Karlovarská kolonáda, Arno Babadžanjan nám věnoval svoji Serenádu a pak skladbu s názvem V Karlových Varech. Prahou se ve své tvorbě nejednou inspiroval Matvěj Blantěr, autor světoznámé Kaťuše či Kazačoku. Na gramofonových deskách Supraphonu u nás vyšly dvě jeho písně, které opatřil českými texty populární dramatik, scénárista řady slavných televizních seriálů a v neposlední řadě i textař Jaroslav Dietl. Jedna se jmenovala Písnička o Praze a druhá Proveďte mě Prahou. Konkrétně ta druhá mi uvízla v paměti. Dodnes ji slyším: „Kdo mě provede vaší Prahou, poznal bych ji tak rád, tak rád / Tou živou a rušnou Prahou, hned zas spící, tichou Prahou / Kouzelnou tou vaší Prahou, kdo z vás na cestu se dá?“ Ta písnička, nahraná jen s rytmikou a s dominantní tahací harmonikou, připomíná krásné francouzské šansony. Moc hezky ji nazpíval zpěvák a herec Josef Zíma. Matvej Blantěr navštívil někdejší Československo mnohokrát. Při jedné své návštěvě na sebe prozradil: „Víte, že ve mně muzikanta probouzel Čech? Bydlel u nás, v Kursku… Jako malého, pěti šestiletého kluka mě maminka poslala k sousedce pro trochu octa. Zatímco ho ta paní hledala ve spíži, padl mi do oka klavír. Nedalo mi to, abych ho nevyzkoušel. Úplně mě okouzlilo, jak hrál. Sousedka dovolila, abych si k nim občas chodil zabrnkat. Časem mi rodiče na piáno ušetřili. A učil mě na něj hrát právě ten Čech – jmenoval se Erno Košťál!“ Tak vzpomínal Matvej Blantěr na svého prvního učitele hudby. Když docházel Erno Košťál, náš budoucí známý dirigent a skladatel hudby k mnoha českým filmům, do rodiny Blantěrových učit malého Matveje hrát na piáno, bylo mu necelých dvacet let. Erno Košťál se narodil v roce 1889 a zemřel v roce 1957. A tak mě napadá – jestlipak se ti dva, žák a jeho první učitel hudby, ještě někdy sešli? Matvej Blantěr se prosadil už ve dvacátých a třicátých letech, nejprve jako skladatel operet, pak i jako tvůrce mnoha populárních tanečních písní. Bohužel o případném pozdějším jeho setkání s Erno Košťálem jsem se nikde nic nedočetl. A také už ani není koho se na to zeptat: Matvej Blantěr odešel do muzikantského nebe v roce 1990. - Při své návštěvě Československa na konci sedmdesátých let hovořil o písničce Proveďte mě Prahou: „Teď ji u vás v rozhlase nahráli znovu, v nové úpravě,“ říkal potěšeně. „Mám z toho velkou radost, protože Praha je opravdu mé město a Československo skoro má druhá vlast. Často k vám jezdím a obdivuji vaší muzikálnost. A vaše lidové písně? Neznám češtinu, ale už rozeznám slovenskou, plzeňskou nebo slováckou melodii od jihočeské. Všechny mají svou duši. To u moderní populární hudby nenajdete.U současných písniček vládne děsivá uniformita….“
Jsem rád, že vám mohu tuto Blantěrovu písničku zahrát. Její první verze z roku 1960, v níž Josefa Zímu doprovází skupina Jiřího Maláska, vyšla v Supraphonu znovu v roce 2000. Není to nejlepší důkaz toho, že Blantěrovy písničky nestárnou? Přeji vám hezké dny příští!
Na snímku Matvej Blantěr |
