Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (21): Karel Effa

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Seriál  KOMICI U PSACÍHO STROJE

V sobotu 6.ledna 1986 jsem v sobotní příloze Svobodného slova KVÍTKO, jehož jsem byl tehdy sedmým rokem redaktorem, zahajoval svůj nejnovější seriál Komici u psacího stroje. Letos jsem se štosem už časem zažloutlých novin probíral a začetl se do tohoto seriálu, který jsem tenkrát doprovázel i karikaturami představovaných komiků-autorů, a najednou mi přišlo líto, že by texty některých z nich už nemusely spatřit více světlo světa. A tak se stalo, že jsem si vzpomněl na Pozitivní noviny a napadlo mne, že by mohlo být docela pěkné obnovit někdejší kvítkovskou „tradici“. Medailonky, kterými jsem literární ukázky uváděl, už zastaraly, což mi dává možnost je nyní rozšířit. Myslím totiž, že i ty mohou dnešní čtenáře zajímat. A tak zde tento seriálek ožívá, s mým přáním, abyste si jím například zpříjemňovali svá středeční dopoledne. 

KOMICI U PSACÍHO STROJE (21): KAREL EFFA

V roce 1987 vyšla KARLU EFFOVI (1922-1993) v nakladatelství Melantrich knížka veselých i vážných vzpomínek s názvem „Ve znamení náhody“, která obohatila tehdejší melantrišskou edici Humor do kapsy (předtím zde vyšla vzpomínková knížka Ljuby Hermanové.)
Komik Karel Effa, s nímž se tehdy mohli setkávat diváci v některém z představení skupiny Josefa Dvořáka na scéně divadla Semafor, měl opravdu na co vzpomínat. Jenom počet filmů, ve kterých hrál, překročil stovku! Na divadelních prknech pak měl možnost zahrát si po boku Vlasty Buriana, Oldřicha Nového, Jana Wericha a mnoha dalších legendárních herců a komiků.
Effova knížka nebyla ovšem ani prvním, ani posledním jeho literárním dílkem. Už v mládí napsal pro sebe řadu písniček (nejznámější, „Vlčák Pietro“, nazpíval s TOČRem pro rozhlas a v televizi ji zpíval za vlastního kytarového doprovodu v pořadu Kavárnička dříve narozených). Napsal též filmovou povídku, inspirovanou jednou příhodou z jeho dětství. My si však zalistujeme v knížce „Ve znamení náhody“ - alespoň pro jednu z autorových životních historek…

Karel Effa
VE ZNAMENÍ NÁHODY

Moje průprava z válečných kabaretů mně přišla v Praze vhod při estrádních vystoupeních. Miloval jsem to dobrodružství, kdy je člověk bez nápovědy, režie, bez partnerů a bez děje vržen před mikrofon a sám, jako voják v poli, musí lidi strhnout, aby se bavili. Jan Werich mi kdysi řekl, že kdo z herců projde Lucernou a má tam úspěch, může klidně dělat tuhle profesi dál. Vzpomínám si, jak jsem jednou v Lucerně šel na scénu až dlouho po půlnoci jako poslední. Lidé se k mé radosti přesto bavili, a když už jsem neměl co přidávat, vylezl jsem na piano a předstíral spánek.
Další estrádní vystoupení na sebe nedala dlouho čekat. Sháněli jsme tehdy peníze na nábytek, a i když mé honoráře nebyly v té době příliš veliké, přece jenom se právě na Silvestra moje finanční základna docela slušně vylepšila. Ten den jsem udělal svůj osobní rekord, když se mi podařilo mezi devatenáctou hodinou a půlnocí účinkovat v Praze celkem třináctkrát. Taxikář dostal slušnou odměnu a vozil mě od štace ke štaci. Ve voze jsem měl tři nažehlené košile, umývadlo, gumovou láhev s teplou vodou a ručník, a zatímco venku praštěl mráz, zpocený jsem se v autě myl a převlékal si košile.
První štace onoho Silvestra byla v Závodním klubu Motorletu v Košířích. Přijel jsem tam a vidím samé cikány. Byli už náležitě rozjaření, hráli na cimbál, tancovali a byli veselí. Po přivítáni mě házeli do vzduchu, tleskali, pak jsem si musel přisednout a marně jim vysvětloval, že víno pít nemohu, neboť mě čeká další práce. Hráli na cimbál, křepčili kolem mne a pak mi vyplatili tři sta korun. Děkovali, že jsem přijel a já se přitom vůbec ke slovu nedostal. Pak jsem uháněl s taxikářem postupně do Lucerny, Slovanského domu, Národního domu na Vinohradech, do Karlína a dalších štací, až jsem se dostal do Jalty.
Vyběhl jsem po schodech a po ohlášení jsem sebejistě přistoupil k mikrofonu. Vtipy, které jsem vyprávěl, předtím všude zabíraly, a tak jsem úplně suverénně odvíjel nacvičené estrádní číslo. V kavárně sedělo u stolů asi třicet lidí. Když jsem viděl, že se moje vyprávění nesetkává s očekávaným ohlasem, začal jsem mírně blednout. Po pointách, při nichž se publikum vždycky bavilo, bylo tentokráte ticho, nikoho jsem nezajímal a lidé se začali bavit mezi sebou. Konečně jsem dospěl k anekdotě, která byla zaručeným esem. Načasoval jsem si pointu jako smeč, ale v duchu už jsem měl plno pochybností. Napadlo mě, jestli jsem to nepřehnal, a říkal jsem si: „Jsi unavený, vzal sis toho moc, jsi hlupák.“ Ani ten nejlepší vtip nezabral, a lidé se mezi sebou bavili docela hlučně. Stékal mně po tváři pot, sáhl jsem po kytaře a skončil parodií. Ticho, nezájem v hledišti, a když jsem se ukláněl, zdvihlo se jenom pár rukou z povinnosti. S pocitem prohry, který jsem zatím nepoznal, jsem se odpotácel do kanceláře a úplně zničený klesl na židli.
„Moc vám děkuju, bylo to vtipné, váš výstup měl říz a spád,“ řekl mi ředitel Jalty a podal mi ruku.
„Spád to tedy mělo,“ odpověděl jsem, „spěchal jsem, abych už byl pryč. Vždyť se nikdo nesmál, nebavil, copak jste to neviděl? Já to nechápu, všude jsem měl úspěch.“
„Promiňte,“ pravil ředitel. „Já jsem vám totiž zapomněl říct, že to byla holandská delegace...“

(Příště: Jiří Sovák)

(Příští sobotu: )
  
Kresba: Ondřej Suchý

Další díly najdete zde

Ilustrace © Ondřej Suchý

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 07. 2009.