Ondřej Suchý: Lesk i stesk na Karlovarském festivalu

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Nejprve o lesku…

Danny DeVito „kámošovi“ z branže – Járovi Kohoutovi… Po desetileté pauze jsem měl letos opět příležitost alespoň chvíli nasávat tu skvělou atmosféru legendárního filmového festivalu v Karlových Varech. Před deseti lety jsem tam jel na krátké setkání s režisérem Milošem Formanem a shodou okolností také letos zde jeho jméno nejednou zaznělo. Při každé příležitosti ho tu všem připomínal jeho přítel, „malý velký muž“ a světová filmová hvězda Danny DeVito.
Ale pěkně popořádku.
Abych zůstal věrný názvu Pozitivních novin, začnu tím pozitivním. Pro mě osobně bylo pozitivní už samo to, že mě k sobě pozval rodilý Karlovarák, muzikant a herec Ladislav Gerendáš. (Zahajovali jsme tam hned druhý festivalový den v Městské galerii na Staré louce výstavu obrazů a plastik našich kamarádů Petra Pěnkavy a Tomáše Prolla.) Kdo zná Láďův humor, jistě mi rád uvěří, že každá procházka Karlovými Vary s takovým průvodcem byla radost sama. Ostatně – malým důkazem nechť je zde jediná jeho fotka, kterou jsem byl schopen pořídit.

Ladislav Gerendáš byl skvělý společník!
S Ladislavem jsem šel na místa, kde jsem prožíval své nezapomenutelné „dětství v krátkých kalhotách a s blokem v ruce“, když jsem tu před půlstoletím pravidelně o prázdninách pronásledoval filmové hvězdy, abych od nich získal autogram. Přiznám se, že to byl zvláštní pocit, když jsem tu, ač nehvězda, musel tentokrát občas rozdávat autogramy já (o Ladislavovi nemluvě).
Dům na Zámeckém vrchu, kde jsem kdysi bydlíval u tetičky Soeldnerové, jsem si z nostalgie vyfotografoval ze všech úhlů. Stejně tak, jako většina fasád karlovarských domů, i ta jeho svítila novotou…


Karlovy Vary v novém kabátě (pod Zámeckým vrchem)  Karlovy Vary v novém kabátě (pod Zámeckým vrchem)
Karlovy Vary v novém kabátě (pod Zámeckým vrchem)  Karlovy Vary v novém kabátě (pod Zámeckým vrchem)


Hollywoodská hvězda Danny DeVito a jeho utajený český kamarád


Slavný Danny DeVito, třímající Křišťálový globus
V době, kdy do Varů dorazil Danny DeVito, jsem už byl doma. Ale myslil jsem na něj. Nejvíc pak při televizním přenosu slavnostního zakončení festivalu. Když v hotelu Thermal přebíral Křišťálový globus za celoživotní přínos světové kinematografii, tleskaly mu všechny celebrity vestoje.
„Vy se mě snažíte rozbrečet,“ reagoval na ovace s pohnutím. Pak se ale honem rozpovídal a nakonec publikum nejednou rozesmál svým vtipem. V úvodu prohlásil:
„Česká republika je pro mě zdrojem neustálé inspirace“, na to pozdravil přítomného Václava Havla a znovu se s láskyplným obdivem zmínil o Miloši Formanovi. Při těchto jeho slovech mě napadlo, s kolika dalšími Čechy se asi během svého života ještě potkal? O jednom dalším vím určitě. A vlastním o tom i hmatatelný důkaz – fotografii s věnováním:
Jára Kohout ve Formanově filmu Taking Off„To Jara Kohout the best from his buddy Danny DeVito“, nebo-li: „Járovi Kohoutovi vše nejlepší od jeho kámoše…“ (Kamarád = „friend“, kámoš = „buddy“.)
Ano, jedním z „kámošů“ DeVita byl i český komik Jára Kohout! A jak známo, také Jára Kohout byl - stejně jako je DeVito - kamarádem Miloše Formana. Ke všemu si oba zahráli ve Formanových filmech: Danny DeVito vytvořil velkou roli v Přeletu přes kukaččí hnízdo, zatímco Jára Kohout se alespoň mihnul coby jeden z rodičů, pátrajících po svých ztracených dětech, ve filmu Taking Off.
Když jsem se kdysi Járy zeptal, jak k tomu došlo, že se s DeVitem skamarádili, řekl mi:
„To nebylo vůbec těžké. Hned jsme si padli do oka. Mezi ostatními jsme totiž byli my dva nejmenší.“
„A o čem jste si tak nejvíc povídali?“ zeptal jsem se.
Jeho odpověď byla prostá: „Většinou jsme si navzájem vyprávěli anekdoty.“
Škoda, že už si ti dva žádnou novou anekdotu mezi sebou nepoví.


…a na konec o stesku

Při karlovarském toulání s Láďou Gerendášem jsem nemohl vynechat místo, kam jsem jako kluk také chodíval velmi často – Letní kino.
„Bude ti ale z toho smutno,“ varoval mě o rok mladší Karlovarák.
„Nevadí, ale jít tam musím. Víš kolikrát jsem tam lezl za zadním plotem do korun stromů, abych viděl nějaký film? Kdyby všichni chlapi světa, Most přes řeku Kwai…“ a Láďa hned pokračoval dalšími názvy filmů, které tam viděl o něco později on.
Když jsme dorazili na místo a prolezli dírou v plotě, obklopilo nás smutné ticho.
Vše, co jsme uviděli, jsem vyfotografoval. Komentáře netřeba. 

Karlovarské Letní kino v roce 2007  Karlovarské Letní kino v roce 2007  Karlovarské Letní kino v roce 2007
 Karlovarské Letní kino v roce 2007  Karlovarské Letní kino v roce 2007  Karlovarské Letní kino v roce 2007
Karlovarské Letní kino v roce 2007  Karlovarské Letní kino v roce 2007
Karlovarské Letní kino v roce 2007  Karlovarské Letní kino v roce 2007


V seriálku Lesk karlovarských filmových festivalů - před půlstoletím, který vycházel v Pozitivních novinách, jsem citoval z dobového Festivalového reportéra chvalozpěvy na zbrusu nové Letní kino. Tentokrát, po návratu z Karlových Varů, jsem si doma pro změnu zalistoval ve starých ročnících časopisu KINO. V dvojčísle 15.-16. z roku 1956 vyšly fotografie od Jana Lukase a u nich článek, popisující celou tu někdejší slávu:

Karlovarské Letní kino v roce 1956 „V dějinách československé kinematografie budiž pro věky zaznamenáno, že 12. července 1956 spatřili naši diváci poprvé filmy promítané na široké plátno. K IX. mezinárodnímu filmovému festivalu v Karlových Varech bylo vybudováno nové letní kino, vzdálené jen několik minut chůze od střediska festivalového ruchu.
Pohled na ně byl impozantní — nejen večer, když před představením zářily reflektory ze čtyř vysokých stožárů, ale i ve dne, kdy bylo ztichlé a prázdné.
Amfiteátr, kam se vejde 3500 diváků (pět set z nich sedí na kryté tribuně), se zužuje k plátnu, které má úctyhodné rozměry: šířku 22 metrů, výšku 8 metrů. Ze spolupráce techniků Čs. státního filmu a pracovníků Pozemních staveb vznikl v překvapivě krátké době důstojný stánek filmového umění, který na hony převyšuje improvizovaně působící přírodní kino, jak se na ně pamatujeme z minulých festivalů. Nové letní kino je bytelné, architektonicky ladné a po technické stránce vyhovuje nejnáročnějším požadavkům. Mohou se v něm promítat všechny druhy filmů — od černobílých ve »starém« formátu, až po barevné širokoúhlé filmy se čtyřstopovým zvukovým záznamem. Zvuk je rozváděn devíti reproduktory, rozmístěnými vpředu, po stranách i vzadu.
Diváci tak mají hned dva nové zážitky najednou: dojem ze širokého obrazu a zároveň dojem z »plastického« zvuku, který k nim přichází z různých stran. Velká plocha plátna, která zejména v prvních řadách sedadel vyplňuje téměř celé zorné pole diváka, vytváří spolu s prostorovým zvukem pocit účasti na ději. A tento dojem bude ještě silnější, až spatříme širokoúhlé filmy v normálních kinech, protože pohled na plátno bude sevřenější a odpadnou rušivé vlivy, které při promítání pod širým nebem nelze odstranit. V letním kinu se během MFF promítaly kromě soutěžních i mimosoutěžní filmy. A tak návštěvníci, kteří se do Karlových Var sjížděli za novou podívanou z celé republiky, mohli porovnat, jak se s možnostmi i problémy nového systému vyrovnali tvůrci filmů z Francie, Sovětského svazu, Itálie, Španělska, Japonska a dnes už dokonce i Československa…“
Karlovarské Letní kino v roce 1956
Omlouvám se, že nekončím zrovna pozitivně. Rád bych to alespoň zčásti napravil konstatováním, že karlovarské festivaly posledních let přinášejí tolik pozitivity, až z toho jde hlava kolem. Pozoroval jsem takzvané baťůžkáře a v duchu si říkal, jak je úžasné kolik mladých lidí se zajímá o díla světové kinematografie! Rovněž pořadatelé zasluhují velké uznání za to, jaké významné filmy a jaké významné herce a režiséry se jim daří rok co rok do Karlových Varů přivést!
A konečně - úžasné je i to, do jaké krásy celé město neustále roste!
Holt až na nějakou výjimku…

Foto: Ondřej Suchý, Jiří Vlasák (repro) a časopis Kino 1956

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 07. 2007.