| V blízkosti Huga Haase jsem se cítil v předvánoční Vídni roku 1983. Byli jsme zde se ženou na několikadenním turistickém zájezdu a mou rozmrzelost z toho, že jsem propásl příležitost uvidět na vlastní oči vystupovat v jakési operetě legendární herečku a zpěvačku Mariku Rökk, zažehnala druhý den krásná procházka večerní Vídní, při níž jsme se dostali až na širokou ulici, na jejímž nároží jsem uviděl označení – Opernring.
Wien I., Opernring 4/II/18 – tak zněla celá adresa, kterou jsem znal z Haasova razítka odesílatele z obálek jeho dopisů přátelům v Čechách. Našel jsem dům, v jehož pátém patře Hugo Haas žil až do své smrti. Ten dům nebyl ničím zajímavý – a přesto jsem před ním stál celý rozechvělý, z úcty k jeho někdejšímu vzácnému nájemníkovi.
 Šest let po tomto pozdním zážitku jsem díky filmovému historikovi dr. Pavlu Taussigovi poznal v Rychnově nad Kněžnou osobně Haasovu ženu, paní Bibinku, energickou dámu, hovořící roztomilou češtinou. Ochotně mi tehdy přislíbila, že si přijede do ostravské televizní Kavárničky dříve narozených zavzpomínat na Huga, žel, než jsme se k tomu dostali, pořad zanikl, aby uvolnil místo pro jiný druh televizní zábavy.
Pamatuji si, jak mě paní Bibinka Haasová překvapila, když mi oznámila, že přijede na natáčení rovnou z Vídně svým vlastním autem, a když se hned začala vyptávat, jakou cestou se do Ostravy dostane z Brna nejrychleji. To ji tenkrát bylo zrovna dvaasedmdesát.
Jaký byl Hugo Haas?
Byl doktorem Galénem z Čapkovy Bílé nemoci i Richardem Načeradcem z Poláčkových Mužů v ofsajdu – to obojí v jedné osobě. Byl pln melancholie a smutku, ale také pln osobitého humoru a tvůrčích plánů. Dovedl být velmi společenský, byl však také samotář.
Byl milovník krásných žen.
Ve stáří, pronásledován černými vzpomínkami, neměl daleko k plačtivým náladám, přesto však svůj příslovečný ostrovtip neztrácel. Když se v jeho společnosti popíjelo a on už se toho neúčastnil, říkával prý:
„Přestal jsem pít od té doby, co jsem znásilnil strážníka.“
Hugo Haas byl mimořádně vtipný člověk. Kolik historek o něm kolovalo! Většina z nich se odehrála v prostředí, které miloval, totiž v kavárnách, kde se scházíval s přáteli. Mezi nimi tam dominoval spisovatel Karel Poláček. Haas s Poláčkem se měli ve zvyku neustále „usazovat“.
Jednou prý si Poláček do Haase zaryl, ale vtip se mu moc nepovedl. Haas se chopil příležitosti a s vážnou tváří se obrátil ke společnosti: „Počkejte, pánové, mějte trpělivost – to on Poláček když udělá vtip, přidá k němu určitě ještě něco pro zasmání.“
Zrod a zánik pana Načeradce
Vlastně na základě přátelství těch dvou – Poláčka a Haase – vznikla ona slavná filmová verze románu Muži v ofsajdu. Film se totiž připravoval, aniž by měl původně postavu pana Načeradce ztělesňovat Haas. Poláček si ovšem postavil hlavu a vymohl si, že tu roli nakonec Hugo Haas dostal. Jak dopadl výsledek víte sami nejlépe: Načeradec udělal z Haase filmovou hvězdu první velikosti. Popularita tohoto filmu z roku 1931 vedla nakonec filmaře k tomu, aby se o rok později pokusili úspěch zopakovat. Film Načeradec, král kibiců však už očekávanou odezvu neměl a pro Haase se stal varovným signálem, aby v Načeradcově masce neuvízl na své vzestupně se rozvíjející herecké cestě.
Haasovské kavárenské…
Zavzpomínejme si teď na Huga Haase s úsměvem – tady je pár historek z řady těch, které se o něm zachovaly:
Seděl Haas v kavárně, kde se mluvilo o tom, kdo kam pojede na dovolenou. Jeden z přátel se zasnil: „Já bych si nejradši zajel někam do Alp. A kam ty, Haasi?“ Haas jen mávl rukou: „Člověče, já mám tolik práce, že si můžu nanejvýš akorát tak zajet rukou do vlasů.“
Další: Seděl Hugo Haas v kavárně a četl Telegraf – o Hitlerově řeči, o tom, že ministr Eden podal demisi, samé nepříjemnosti, samá trápení, až najednou uviděl třísloupcový titulek: KLIDNÝ PRŮBĚH POPRAVY V OPAVĚ. Haas si oddychl: „Konečně něco uklidňujícího!“
Jiřina Šejbalová se měla vdávat, že prý bude velkostatkářkou a že prý se nemůže dočkat, jak bude hospodařit.
„Já jsem člověk zkušenej,“ povídá Haas, „já jí už teď můžu, Jiřinko, říct, co ona bude na těch svých polnostech nejvíc pěstovat. Ona bude nejvíc ze všeho pěstovat nehty!“
Jednou jel Haas s Olgou Scheinpflugovou na pohostinské vystoupení. Každý si vezl sebou v kufru garderobu. Když konečně dorazili na místo, vždy galantní Haas se obrátil na svou kolegyni: „Tak honem, Olinko, vystupujeme! Popadni oba kufry, já ti budu držet lorňon.“
A ještě jedna kavárenská: Když zemřel francouzský vynálezce holicích strojků Gilette, zase seděl Hugo Hass s několika přáteli v kavárně. Jeden z nich se na něj otočil: „Slyšels to dneska v rádiu, Hugo? Gilette umřel.“
„Co je mně do toho,“ povídá Haas, „já jsem oholenej.“
Poznali ho i po letech
K nejkrásnějším chvílím v životě Huga Haase patřila jeho návštěva Prahy v roce 1963. Láskyplné přijetí, jakého se mu dostalo od jeho kolegů a přátel, předčilo všechna očekávání. Všichni jej přišli vítat už k vlaku, mnohé z nich viděl po dlouhých pětadvaceti letech. Na ulici ho pak oslovovali náhodní chodci, poznávali ho všude, kam přišel. Haas nevěřil svým očím a měl co dělat, aby se ubránil dojetí.
Po návratu do Vídně pak ještě dlouho žil z téhle krásné vzpomínky. Mám ve své sbírce drobných památek na Huga Haase i jeho dva dopisy, které po své návštěvě u nás napsal Ljubě Hermanové a filmaři Václavu Wassermannovi. Myslím, že toto moje vzpomínání nejlépe ukončí právě jejich citace.
Zkazil úspěch Martina Friče?
K dalšímu z Haasových dopisů jsem se dostal náhodou, v pročítání písemné pozůstalosti režiséra Martina Friče. Nechci být ničím advokátem, ale neodpustím si – vzhledem k tomu, co vím o posledních letech Fričova života (mimochodem zemřel ve stejném roce jako Haas) – že mu Haas křivdil, když mu po jmenování národním umělcem napsal“ „Jen mne trochu mrzí, že zrovna teď po Tvém jmenování je z Tebe takovej frajer. Úspěch někdy člověka zkazí. Proto jsem raději neúspěšný.“ Krátký dopis pokračoval zmínkou o tom, že by Haas ještě rád přijel do Československa, a vzhledem k výše citované pasáží mě upřímně pobavil svým závěrem. Haas se totiž podepsal: „Tvůj Hugoušek“.
Život utíká jako jelen, svině
O tři roky starší Václav Wassermann, scenárista, pedagog FAMU a herec epizodních rolí, byl Haasovým dlouholetým přítelem. Ironií osudu se nikdy na žádné společné práci nesetkali.
„Wassermánku, tatíčku – všechny Rusalky tu se po Tobě ptají“, psal Haas z Vídně 8. června 1964. „Žiju si jako prase v žitě, ale v uschlém, od volů a od krav podělaném žitě. Chystám se zpět do USA, ale ještě se na Vás přijedu podívat. Zatím tu mám návštěvu z New Yorku a teď se zase někdo přihlásil, ale až odjedou, začnu plánovat – a pak se měj na pozoru! Dodoušek je zlatej (Haasův pejsek – pozn. O. S.), Bibinka je furt pryč a tak život se vleče a při tom utíká jako jelen – svině! Dnes tu pro změnu prší, a tak ani nemůžeme, Dodoušek a já, z domova.
Vzpomínám často na Prahu a musím říci, že s něhou a láskou. Bylo to moc hezké a nikdy na těch pár dní nezapomenu. Rád bych se ještě podíval do svého rodiště, do Brna, furt mne tam zvou, ale na to se musím napít na kuráž a plivnout si na ruce, abych tam nebrečel jako stará… tentononc. Děkuji Ti za dopejsek a napiš zase, Tvůj Hugo.“
Zbývá jen dodat, že se Hugo Haas ani do Prahy, ani do Brna už nikdy nepodíval. Nedošlo ani k jeho plánované cestě do USA.
Zemřel 1. prosince 1968, vlastně nešťastnou náhodou, o níž vypráví na jiném místě této knížky jeho kamarádka Jiřina Štěpničková. Je pochován na židovském hřbitově v Brně.
(Z knihy Tajemství filmových hvězd, nakladatelství Modrý stůl, Praha 2004) |
