Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (31) František Kovářík

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Seriál  KOMICI U PSACÍHO STROJE

V sobotu 6.ledna 1986 jsem v sobotní příloze Svobodného slova KVÍTKO, jehož jsem byl tehdy sedmým rokem redaktorem, zahajoval svůj nejnovější seriál Komici u psacího stroje. Letos jsem se štosem už časem zažloutlých novin probíral a začetl se do tohoto seriálu, který jsem tenkrát doprovázel i karikaturami představovaných komiků-autorů, a najednou mi přišlo líto, že by texty některých z nich už nemusely spatřit více světlo světa. A tak se stalo, že jsem si vzpomněl na Pozitivní noviny a napadlo mne, že by mohlo být docela pěkné obnovit někdejší kvítkovskou „tradici“. Medailonky, kterými jsem literární ukázky uváděl, už zastaraly, což mi dává možnost je nyní rozšířit. Myslím totiž, že i ty mohou dnešní čtenáře zajímat. A tak zde tento seriálek ožívá, s mým přáním, abyste si jím například zpříjemňovali svá středeční dopoledne. 
KOMICI U PSACÍHO STROJE (31): FRANTIŠEK KOVÁŘÍK

„Marečku, podejte mi pero!“ S vyslovením téhle věty, která také tvoří název jedné české filmové komedie, se snad každému okamžitě vybaví dobrácká, usměvavá tvář toho, kdo ji na plátně pronášel. Ano, dnes si připomeneme skromného a dobrého člověka a herce, kterému chyběly pouhé dva roky k tomu, aby oslavil 100. narozeniny.
FRANTIŠKA KOVAŘÍKA (1886-1984) milovali jak diváci, tak i všichni jeho kolegové.
Za svého života vydal dvě knížky, které od sebe dělilo 56 let. První, obsahující jeho literární pokusy z let 1918-1919, měla název „Pozoruji, pociťuji, přemýšlím, věřím" (podtitul zněl: „První krůčky člověka učícího se choditi“), vyšla v roce 1926.
Druhá knížka Františka Kováříka (spolupracovala na ní Ludmila Vrkočová) vyšla poprvé v roce 1982 v nakladatelství Odeon s názvem „Kudy všudy za divadlem". A právě tuhle knížku si krátkým úryvkem v seriálku Komici u psacího stroje připomeneme. Je plná jemného a laskavého humoru. Jak jinak, když je autorem František Kovářík!

František Kovářík
Z DĚTSTVÍ

Člověk se narodí - a co ví o světě, nic! Mžourá, řve a dostane cumel. V mléce namočený a organtýnem omotaný rohlík má pak konejšit tvorečka, který přišel na svět a teď řve. Zlobí se, protože tady ničemu nerozumí, křičí, protože neví nic o těch, kteří tu byli před ním, pláče, protože má větry...
Maminka byla vesnická dívka Anna Boubelíková z Hluboše u Příbrami. To je vám kouzelné místo! Je tam zámeček, a když se rozhlédnete parkem, uvidíte, že je v něm kašna ze žuly. Dobře udělaná žulová kašna! Pracoval na ní můj otec František Kovářík. Byl rodilý Plzeňák, kameníkem se učil ve Zruči u Plzně a v Lomu. A v Hluboši dostal práci na té kašně. Blízko je Pičín. Tam se chodilo z Hluboše do kostela. Kdepak se, prosím vás, mohly scházet dívky s chlapci? Myslíte, že on myslel jenom na pánaboha, když byl v tom kostele? On taky pokukoval, že tamhle stojí jedna, a že se mu začíná líbit...
A tak začala známost mé maminky, která sloužila v domácnosti u sládka. Pan sládek někdy říkal: „Ale Aninko, pročpak nejdete tancovat?“ Ona povídala: „Já radši čtu.“
Nedivte se, že měla potom synáčka, který taky rád četl a sháněl i takové knihy, kterým nerozuměl...
Tatínek měl kamenickou dílničku v Příbrami. On se totiž pokoušel stát se kapitalistou. Ale nevyšlo mu to, poněvadž - kdepak on! Když se mu dobře dařilo, měl asi pět spolupracovníků. Když víc vydělali, tak to tatínek mezi ně rozdělil. Oni povídají: „Jakpak to, mistře, vždyť my už dostali zaplaceno!“ A on na to: „Vydělali jsme víc, tak se trochu rozdělíme.“
Ale takhle se kapitalistou ještě nikdo nestal. Ani můj tatínek.
Jeho spolupracovník, nějaký Zeman - už to můžu říci, už dávno odešel někam do zákulisí - vykoumal, že by mohli dodávat žulu na Palackého most v Praze. Most se stavěl z červené a světlé žuly. V národních barvách. A stavěli ho němečtí architekti a inženýři. Už tenkrát - to se podívejme na ten postřeh - říkali někteří dělníci: „To je zvláštní, že je ten most tak úzký! Proč není širší?“ No a potom, jak víte, se Palackého most rozšiřoval. Muselo k tomu dojít. A to rozšiřování pak stálo moc peněz.
Ti inženýři! Otec tedy dodával žulu, ale nedovedl v tom chodit. A oni prohlíželi kvádry, které tam vozil už hotové, opracované, a když byla někde žilka v tom kameni, tak mu to vraceli. A tak se stalo, že mu zbyly jen peřiny. V Příbrami zavřel dílnu a přestěhoval se jako dělník do Plzně k firmě Jan Cingroš, c. k. dvorní dodavatel.
Jan Cingroš zaměstnával pětašedesát dělníků - brusiče kamene, zámečníky, pak ty, kteří balili pomníky, a podobně. Hle, Jan Cingroš! A proč byl c. k. dvorní dodavatel? Protože když dal císař pán vystavět ve Vídni pomník své prababičky Marie Terezie, firma Jan Cingroš z Plzně dodala celý ten podstavec, a myslím, otec to říkal, Cingroš za to císaři pánu ani nic nepočítal. Tatínek tam jel a staral se ve Vídni, aby se Marii Terezii na tom žulovém podstavci pohodlně sedělo.

(Příště: Miroslav Horníček)
Kresba: Ondřej Suchý

Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 09. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.