A VEČER BUDE BIOGRAF (15)

Na jaře roku 1990 mi vyšla v nakladatelství Albatros, v edici Objektiv, knížka A večer bude biograf, s podtitulem Exkurze do království stříbrného plátna. Jak známo, byla to tehdy doba, kdy lidé měli zájem o něco docela jiného, než si číst takovéhle knížky. Tak mě napadlo, že po dvaceti letech bych mohl čtenářům Pozitivních novin nabídnout některé z jejích zajímavějších kapitol…

O hrdinech westernu

"V roce 1909 zvítězil jsem ve velké sportovní slavnosti Cheyenne a získal jsem značnou peněžitou cenu, která mi byla poukázána ve formě šeku,“ začíná s popisem svého příchodu k film ve svých „pamětech“ jedna z prvních mužských hvězd westernu, Tom Mix. (V polovině dvacátých let vyšly jeho vzpomínky v laciném sešitovém vydání i u nás pod názvem Nejslavnější cowboy světa Tom Mix vypravuje svá dobrodružství.) „Druhého dne šel jsem si vyzvednout peníze do banky, jejímž ředitelem byl jakýsi pan Stone, který byl také současně předsedou oněch sportovních slavností a byl velmi nadšen mými sportovními výkony. Když jsem přišel do banky, sdělil mi úředník, že si se mnou přeje ředitel mluvit. Odebral jsem se k němu a týž, přivítav mne vřele, podal mi telegram s poznámkou, abych učinil po jeho přečtení, co uznám za dobré. Rychle jsem přelétl telegram, který poslala řediteli Seligova filmová společnost, v níž ho žádala, aby jí pro její snímky z Divokého západu doporučil nějakého výborného cowboye. Současně prohlásila společnost, že by byla ochotna popřípadě za účelem sehrání snímku zakoupiti farmu s dobytkem a koňmi, předpokládajíc, že by její majitel byl prvotřídním jezdcem, střelcem a vrhačem lasa. Poněvadž Stone věděl, že mám v Oklahomě ještě z doby, kdy jsem tam byl šerifem, farmu, domníval se, že by tato nabídka mi přišla vhod, neboť bych mohl vydělati svým uměním velké peníze. Jeho nabídka se mi skutečně zamlouvala, a proto nerozmýšleje se dlouho, rozejel jsem se do Chicaga, abych tam navázal jednání se Seligovou společností...“ Chceme-li získat ucelenější obrázek o vývoji westernu od počátku 20. století, nemůžeme jeho hlavní hrdiny nechat stát stranou. Od Broncha Billyho, Harryho Careye, Eddyho Pola., Toma Mixe a dalších přes Garryho Coopera a Johna Wayna až po Steve McQueena, Paula Newmanna, Roberta Redforda, ale třeba i Gojka Mitiče nebo Buda Spencera a Terence Hilla — to je dlouhá řada stále se měnících hereckých typů, které do jisté míry také ovlivňovaly (a ovlivňují) tvůrce westernů, scenáristy i režiséry. Nejeden z těch mladších stál se svým pojetím hrdiny Divokého západu poblíž zrodu filmů, kterým se říká, „antiwestern“ (např. spaghetti western) či „superwestern“. Ale o tom až později. Teď jsme stále ještě na začátku, kdy schéma prvních westernů bylo tak prostinké jako jeho hlavní aktéři: stoprocentní klaďas kontra prachsprostý zlosyn.

Tak tedy prvním filmovým kovbojem byl Broncho Billy, vlastním jménem Gilbert M. Anderson, scenárista, režisér i herec v jedné osobě, který v letech 1905—1907 pro společnost Vitagraph a v letech 1907—1914 pro společnost Essanay natočil desítky a desítky filmů. Tehdy prý měl každý týden premiéru jeden film, v němž Broncho Billy hrál hlavní roli ! Paradoxem je, že na rozdíl třeba od Toma Mixe tento „první kovboj ve filmu“ vlastně nikdy ve skutečnosti kovbojem nebyl. (Podobným případem byl i Eddy Polo, kterého s velkou slávou přivítala kdysi celá Praha v domnění, že v rámci svého vystoupení na Letné předvede lačným Pražanům některé ze svých slavných filmových kousků. Eddy Polo však nepřevedl nic, a tak celá jeho návštěva u nás skončila velkým fiaskem. I hanlivé písničky se o tom tenkrát zpívaly.) Tom Mix ovšem skutečným kovbojem byl; uměl skvěle zacházet s koněm, lasem i pistolí. Ve svých začátcích dělal dubléra (zastupoval herce v nebezpečných scénách) „drsným hochům“, kteří zrovna neoplývali velkou statečností: „Tehdy jsme pracovali s leopardy, lvy a hady a velmi často se přihodily příhody, které mohly snadno státi život některého z herců.“ O tom, jak vypadaly tehdejší prawesterny, nejlépe hovoří tato další Mixova poznámka: „Členové společnosti Seligovy se zdrželi na mé farmě 6 měsíců. Za tu dobu jsme nahráli řadu cowboyských a válečných snímků, v nichž jsem vystupoval se svým věrným koníkem a skoro v každém obraze jsme museli zemříti. Obratným trikem strhl jsem koně k zemi, lehl si vedle něho, pevně mu objal šíji, aby sebou nemohl hnout — pak nás zahalil oblak kouře — a snímek byl hotový. Kolikrát jsem za těch šest měsíců takto ,zemřel‘, se dnes ovšem už nepamatuji...“

Tom Mix se nedožil klidného stáří. V roce 1940 zahynul v Arizoně při automobilové nehodě. Odešel v něm jeden z posledních autentických kovbojů, kteří zazářili na filmovém plátně. Jeho „westernovou školou“ prošlo pár příštích hvězd. Prvními kroky odvážných mužů vykročili ve filmech Toma Mixe jako statisté například John Wayne, George O‘Brien a Buck Jones.

Tom Mix představoval neomylného kovboje-hrdinu, který jako „model“ platil až do poloviny čtyřicátých let. Tehdy se začali ve westernech objevovat hrdinové trochu jiní — poněkud neotesaní, s minulostí únosně podezřelou, zkrátka hrdinové mnohem realističtější.

Jaký vývoj tedy prodělal western od dob Velké železniční loupeže po dnešek?

Změnilo se mnoho. Dnešní westernový hrdina už zdaleka nemusí být hrdinou v pravém slova smyslu — stává se divákům blízký svými slabostmi. Je z masa a kostí. Nic neztrácí na sympatiích filmových diváků kovboj, který v určité situaci dovede také zapochybovat o své odvaze. Vzpomeňte si na film Butch Cassidy a Sundance Kid režiséra G. R. Hilla z roku 1969: Ta dvojice obávaných dobrodruhů amerického západu — to nebyli žádní svatouškové. Na konci filmu, když se — oba ranění — domlouvají za zavřenými dveřmi obklíčeného domu, jak uniknou, cítili diváci s nimi. Navíc věděli to, co ti dva na plátně netušili; že dům je obklíčen nikoliv desítkou policajtů, ale dobrými dvěma stovkami vojáků. Ve chvíli, kdy - Robert Redford prohlásí: „Jdu první!“ a Paul Newman mu upřímmně odpovídá: „Není čas na hrdinství — nechám tě“, nikoho to nepohoršilo. Kino naposled zahřmělo smíchem, aby vzápětí všechny úsměvy zmrazil poslední záběr filmu: Oba ranění s nasazením posledních sil vyrážejí ze dveří, v domnění, že se prostřílejí ke svým koním, když tu zazní ze všech stran ohlušující salva z dvou set na ně namířených hlavní pušek.

V roce 1952 se objevil první nijak neidealizovaný šerif v podání Garryho Coopera. Skvělý western režiséra Freda Zinnemanna V pravé poledne se stal mistrovským dílem svého žánru. Stejně významným se o osm let později stal film Sedm statečných režiséra Johna Sturgese. V Sedmi statečných se rovněž jeden z hrdinů projevil jako člověk z masa a kostí, který má strach. Nakonec k šesti odvážným přesto patřil.

Western se musel zákonitě vyvíjet, aby obstál u stále náročnějšího publika. To, co stačilo na rozvášnění našich dědečků v dobách jejich mládí (aniž bych ironizoval), mohlo o pár desítek let později stačit jen tak k pobavení těch úplně nejmenších. Hrdina westernu zkrátka musel v určitých situacích více pochybovat a konečně i chybovat. Jinak by mu už nadobro zůstalo přisouzeno to, co mu kritika čím dál častěji vytýkala: zkreslování skutečnosti, omílání starých mýtů, falšování historie. A to by byl jeho konec.

Další důležitou postavou ve westernu býval a je — Indián. Po celou řadu let hráli ve westernech Indiáni pouze roli davu krvežíznivých divochů, kterým nešlo o nic jiného než vyvolávat hrůzu, děs a strach o život u poctivých a pracovitých farmářů, jejich zbožných a neméně pracovitých žen a celé kupy jejich roztomilých a nevinných dítek. Takové schéma se ve westernech objevuje po celá dlouhá léta, a dokonce je možné setkat se s ním čas od času i dnes, tedy už hluboko v období rehabilitace Indiánů.

Prvním z westernů, které začaly pohled na Indiány poopravovat, byl v roce 1950 film režiséra Davese Delmera Zlomený šíp s Jamesem Stewartem v roli muže, který chce smírným způsobem urovnat rozpory mezi bělochy a Indiány. (Netřeba jistě připomínat, kolik vyhlazených anebo téměř vyhlazených indiánských kmenů měli ti „hodní a mírumilovní“ běloši na svědomí.) Nový western tedy rehabilituje Indiány, dokonce připouští i manželství bílého muže s Indiánkou, stále však má ještě další možnosti, jak vypovídat o indiánské tragédii víc. Příkladným dílem v tomto směrubyl film režiséra Athura Penna Malý velký muž natočený v roce 1970. Vyprávěl příběh malého chlapce, který po přepadení skupinyosídlenců západu vyrostl mezi Indiány. Hlavní roli v něm vytvořil Dustin Hoffmann.

Nedlouho po tom, co western spatřil světlo světa, začal upoutávat i filmaře v Evropě. K francouzským tvůrcům se krátce před vypuknutím I. světové války přidali i filmaři italští a němečtí. V začátcích filmu se ze severských kinematografií dostali do popředí mimo Švédy i Dánové, takže i oni se zanedlouho přihlásili se svými pokusy o western. Ve dvacátých letech pak začali Němci produkovat napodobeniny westernů — ersatz-westerny (ersatz = německy náhražka) — přímo sériově, a tak měli začátkem šedesátých let filmaři NSR a NDR na co navazovat. Když třiapadesátiletý západoněmecký režisér Harald Reinl začal v roce 1961 natáčet v působivé jugoslávské krajině exteriéry mayovky Poklad na Stříbrném jezeře, netušil ještě, s jakým obrovským komerčním úspěchem se tento film o rok později setká. Samozřejmě že po něm každý rok přivedl na svět indiánku další: Vinnetoua (1963), Vinnetoua — Rudého gentlemana (1964), Vinnetoua — Poslední výstřel (1965), všechny s modrookým Francouzem Pierrem Bricem jako Vinnetouem a s jedním z bývalých filmových Tarzanů, Američanem Lexem Bakerem, v roli Old Shatterhanda. A nezůstalo jenom u těchto filmů. Přestože ve třetím díle Vinnetoua tento slavný náčelník Apačů zemře, oživne vzápětí — opět v podání Pierra Brice — ve filmech dalších: Vinnetou a míšenka Apanači (1966), Vinnetou v Údolí smrti (1968) aj.

Filmová produkce NDR (podobně jako později filmaři rumunští a francouzští) se už v polovině šedesátých let ujala díla Jamese Fenimora Coopera. V té době zaujal i film Synové Velké medvědice. Svoji první hlavní roli dostal právě v tomto filmu jugoslávský herec a kulturista Gojko Mitič, student tělesné výchovy v Bělehradě, který měl za sebou jen řadu menších rolí (mimochodem i ve třech dílech západoněmeckého Vinnetoua).

O filmech obou německých zemí nutno říci, že po umělecké stránce nedosáhl žádný z nich uspokojivé úrovně. Ovšem plnily své poslání — jejich hrdinové se stali na dlouhá léta miláčky dětského obecenstva, a přičteme-li k tomu fakt, že tyto filmy dětem předkládaly prostou formou myšlenky vesměs ušlechtilé, není proč je zrovna zatracovat.

Od roku 1963 se datuje příchod spaghetti westernu na svět. U jeho kolébky stáli režiséři Sergio Corbucci (který natočil první spaghetti western s názvem Masakr ve Velkém kaňonu) a Sergio Leone (ten o pět let později natočil například zdařilý western Tenkrát na západě s Charlesem Bronsonem, Henrym Fondou a Claudií Cardinalovou). Italský spaghetti western zaplavil už koncem šedesátých let celý svět a svou pozici si vybojoval dokonce i v samotné kolébce westernu — v Americe. Režisér Sergio Leone o své práci říká: „Přistoupil jsem k westernovému žánru s velkou láskou a také velkou ironií. Na první místo jsem postavil péči o věrohodnost. Pokud se týká násilí v mých filmech, jehož přemíra se mně někdy vytýká, jde o zásadní složku oné doby, kdy se na Divokém západě lidé dožívali věku 38 let. Copak to mohly být nějaké romantické časy, jak to ukazují američtí filmaři?“ Myšlenka zajímavá; otázkou zůstává, zda ta přehlídka násilí v některých spaghetti westernech není podmíněna jen pouhým komerčním cílem... (Na tomto místě věnovaném Italům bych se chtěl mimochodem ještě zmínit také o jednom italském herci, který vytvořil v několika evropských imitacích westernu role převážně kladných kovbojů. Až do roku 1967 se jmenoval Mario Girotti. Pod tímto jménem si zahráldokonce i ve dvou mayovkách — Vinnetou II. a Old Surehand. V roce 1-967 své jméno změnil a od té doby jej známe jako Terence Hilla, který se svým filmovým partnerem, anglickým hercem Budem Spencerem, úspěšně dobývá slávu v dobrodružných filmech všeho druhu.)

Na základních dějových schématech westernu, zasazených do jiných historickopolitických souvislostí, jsou založeny filmy, u kterých se někdy používá označení eastern (east = anglicky východ). Easterny obyčejně zachycují některé z pohnutých epoch novodobých dějin té socialistické země, v níž jsou natáčeny. Ukázkovými vzory easternů jsou například tři filmy sovětské produkce: Nikdo nechtěl umírat, film režiséra Vitautase Žalakjavičuse z roku 1966, který je napínavým příběhem z prostředí poválečného litevkého venkova, Bílé slunce pouště, film režiséra Vladimira Motyla z roku 1969, zachycující boj rudoarmějců s basmači v Turkestánu koncem dvacátých let, a v roce 1974 natočený film Svůj mezi cizími, dílo režiséra Nikity Michalkova, jehož děj se odehrává na konci občanské války a vypráví o několikanásobné krádeži zlatého pokladu. Za předchůdce těchto sovětských easternů by se mohl považovat jeden z prvních opravdu dobrodružných poválečných filmů sovětské kinematografie, inspirovaný westernovým žánrem, který měl nadšený ohlas i u našich diváků. Jmenoval se Muži v sedle, jeho děj se odehrával v prostředí velkého hřebčince na Kavkazu před a v průběhu 2. světové války a režisér Konstantin Judin jej natočil v roce 1950. Nápodoby westernů vznikají dnes už v mnoha dalších zemích — ve Švédsku, Jugoslávii, Španělsku, Mexiku, Japonsku i v Bulharsku, Rumunsku, Polsku nebo Československu. Naším zdařilým pokusem v tomto žánru se stal začátkem sedmdesátých let film složený ze tří příběhů podle povídek Jacka Londona, který byl uveden pod názvem Kaňon samé zlato. (Režisér Zdeněk Sirovy a scenárista Jiří Křižan stáli tehdy před nesnadným úkolem: interpretovat londonovské příběhy co nejpřesvědčivěji, přestože například k iluzi aljašské krajiny měli k dispozici pouze horská údolí na Slovensku.)

Nabízí se ještě otázka, proč je dejme tomu u švédských, italských, japonských a dalších tvůrců takový zájem o natáčení filmů právě tohoto žánru? Odpověď není složitá: Western nabízí možnost střídání nejrůznějších prostředí, atraktivních scenérií, pohyb (koně, vlaky, dostavníky), barvy. Western patří prostě z filmových žánrů k těm nejfilmovějším...

Docela na závěr této kapitoly jsem si ponechal jednu zajímavost, o kterou bych se s vámi chtěl ještě podělit. Když jsem pročítal Western Lexikon od Joea Hembuse, obsahující přes třináct set titulů filmů natočených v letech 1894 až 1978, zjistil jsem ke svému nemalému překvapení, že se v tomto pro nás přece jen poněkud exotickém žánru dokázalo za hranicemi prosadit dokonce několik českých umělců. Snad mi nebudete mít za zlé malé odbočení od prvotního poslání této publikace, ale ta otázka za to stojí: Víte, kteří naši herci hráli nejčastěji v zahraničních westernech? Koncem čtyřicátých let to byl Hugo Haas, v letech šedesátých pak Olga Schoberová. Hugo Haas, který po okupaci Československa utíkal před Němci v roce 1939 zprvu do Paříže a odtud na dlouhá léta do USA, neuměl kromě školní němčiny žádný cizí jazyk. Proto zprvu hrával ve filmech především cizince. A v Americe se proslavil rolí Pierra Bezuchova v jevištní adaptaci Tolstého románu Vojna a mír, v režii legendárního německého divadelního režiséra a experimentátora Erwina Piscatora, který rovněž uprchl do Spojených států před nastupujícím fašismem. Nebývalý úspěch představení i samotného Haasova hereckého výkonu vynesl tomuto přednímu herci Národního divadla z třicátých let pozvání do Hollywoodu a tam hned roli s debutujícím Gregory Peckem. Než se Haas později, po roce1950, v Hollywoodu osamostatnil a založil vlastní filmovou společnost (pronajal si tam Chaplinovy ateliéry), hrál v jedenadvaceti filmech. Tři z nich uvádí právě Hembusův Western Lexikon: Dakota (1945), Severozápadní hlídka (1947) a Bojovný Kentučan (1949). V prvním z této trojice westernů vytvořil Haas postavu železničního magnáta vedle Johna Wayna, ve druhém — ke kterému mimochodem složil hudbu jiný slavný Čech, Rudolf Friml — hrál po boku herce a zpěváka Nelsona Eddyho. Třetí film, Bojovný Kentučan, ve kterém Haas dostal roli generála DeMarchanda, je zajímavý tím, že vedle Johna Wayna v něm hrál také — rok před svým posledním filmem —jeden z legendární dvojice klaunů, Oliver Hardy. A ještě jedna zajímavost: Ve filmech Dakota a Bojovný Kentučan se navíc za jménem herečky Věry Ralstonové skrývala další česká hvězda, nikoliv filmového nebe, ale ledové plochy — krasobruslařka Věra Hrubá, která se do Ameriky v roce 1938 provdala. Kromě uvedených westernů s Haasem hrála v letech 1945—1957 ve čtyřech dalších filmech tohoto žánru. Škoda že jsme některý z těch filmů neviděli v našich kinech... S Gregory Peckem, vedle něhož začínal Hugo Haas svou americkou filmovou kariéru, si o něco později zahrál další Čech žijící v Americe, Jiří Voskovec. Film se jmenoval Bravados, byl natočen v roce 1958 a nebyl zdaleka jediným westernem, ve kterém Voskovec hrál. (Víme například, že se objevil i v několika dílech slavného televizního seriálu Bonanza.) Zmínil jsem se o Rudolfu Frimlovi. Také jej nutno na tomto místě připomenout. Životním triumfem Rudolfa Frimla, českého muzikanta žijícího v Americe, byla bezesporu jeho indiánská opereta Rose Marie. V letech 1920 až 1930 byla dokonce nejúspěšnější zpěvní hrou na světě ! Není proto divu, že se dočkala i několika filmových zpracování. Nepočítáme-li němou filmovou verzi z roku 1928, byla to slavná první verze zvuková režiséra Williama S. Van Dykea z roku 1936 s Jeanette MacDonaldovou a Nelsonem Eddym a verze druhá z roku 1954, jejímž režisérem byl Mervyn Le Roy.

Olgu Schoberovou, někdy psanou jako Olly Schoberova či Olinka Berová, čekaly po úspěšné roli Winnifred ve filmu Limonádový Joe další role ve třech zahraničních filmech, patřících druhově do žánru westernu. Ještě v roce 1964, kdy byl Limonádový Joe natočen, hrála ve dvou westernech, realizovaných v koprodukci NSR — Itálie — Francie. V obou hrál hlavní roli její pozdější manžel, americký herec Brad Harris. Film Černí orli ze Santa Fé se u nás nepromítal, druhý však ano. Jmenoval se Zlatokopové z Arkansasu a s podtitulem „western se zlatokopy, boji s Indiány i láskou farmářské dcery“ měl u nás premiéru koncem prosince roku 1967. Pro nás je zajímavý ještě tím, že se na jeho realizaci podílela řada dalších Čechů: kameraman Jan Stallich, architekt Jan Zázvorka a herci Jaroslav Rozsíval, Jiří Holý, Jan Diviš, Jan Pohan a Miloš Vavruška. O rok později (1965) hrála Olga Schoberová dívku jménem Milli v rakouské kovbojce Hrabě Bobby — postrach Divokého západu. Hlavní roli v tomto filmu sehrál populární rakouský zpěvák a herec Peter Alexander (jehož matka mimochodem pochází z Plzně). Konečně i v NDR se naši filmoví tvůrci uplatnili. Když se v roce 1965 natáčel film Synové Velké medvědice, stál tehdy za kamerou kameraman Jaroslav Tuzar a režii měl Josef Mach. Po boku Jugoslávce Gojko Mitiče si navíc zahrál i náš Jiří Vršťala.