Počet smutných zpráv s přibývajícím věkem narůstá. Jedna za všechny z té poslední doby: 27. prosince 2007 mi zemřel kamarád, zpěvák Karel Černoch.
Když jsem byl toho dne, kdy se zpráva o jeho odchodu dostala na veřejnost, požádán jedním deníkem, abych zavzpomínal na naši spolupráci, vybavila se mi okamžitě celá řada plánů a písniček, které nás kdysi po dobu několika let úzce spojovaly. Zrovna jsem dotočil předsilvestrovský rozhlasový pořad Padesátník, v němž jsem k povídce Miroslava Horníčka o ušním bubínku připojil písničku Ušní bubeníček:
„Bubeníček v oušku / Dneska celý den / Má nějakou zkoušku / Tluče na buben/ Na bubínek ušní / v rytmu rámusí / Jdu ulicí Dušní / Kde se nedusí / Spánky už mě bolí / Kéž by přestal hrát / Bubeníčka holí / Přetáhl bych rád / Bubeníček v oušku / Dneska celý den / Má nějakou zkoušku / Tluče na buben!“
Napsali jsme ji s Karlem v jednom rozverném odpoledni před třiceti lety. Ani ve snu by mě koncem roku 2007 nenapadlo pomyslet na to, že už spolu v životě žádnou písničku nenapíšeme… 

                    

Dneska smutně počítám, kolik z těch společných písní se vlastně nakonec dostalo mezi posluchače: Jedny nervy mám, Napůl zlodějem, Víš, je to prosté, Drahá žena, Půl párku jinak, Sedmdesát osm otáček, Dárek-blues, Ušní bubeníček, Restaurace Na růžku a ta, podle níž pojmenoval své album z roku 1980 – Srdce z plíšku.
Největší radost jsme však měli z mnohadílné básně Motýl, který přeletěl oceán. Karel k ní napsal nádhernou hudbu a celou (7 stránek strojopisu) se naučil nazpaměť.
Jednou jsem ho v Šemánovicích vyzkoušel před publikem a on ji po více jak dvaceti letech dokázal zazpívat - od začátku až do konce! Ta báseň, vlastně už šanson, začínal původně slovy „Dnes je mi rovných třicet let…“
Ano, tolik nám bylo, když ji Karel zhudebnil. Jenomže na žádnou chystanou desku se tak dlouhá píseň nedostala. Její délka, blížící se k 10 minutám, odrazovala jak nakladatele, tak i televizní či rozhlasové dramaturgy. Našli se i tací, kteří shledávali ideové závady v textu. Nebo šlo o výmluvy? Nevím. 

 

„Tak co bude s Motýlem?“ ptal jsem se Karla vždycky po několika letech (to už jsme se nestýkali tak často). Pokaždé mi odpovídal otázkou: „Hele, mohu zpívat ‚Dnes je mi rovných pětařicet let‘? To by mi do rytmu vyšlo…“ Jindy mi zase hlásil: „Dnes je mi rovných čtyřicet pět let! To by šlo, co?“
Pak nás ovšem minula padesátka, a když se hlásila šedesátka, řekl mi jednoho dne Karel rozpačitě:
„Hele - a nemohl bys teď už přepsat některé pasáže? Třeba tu o tom, že ‚objevovat jdu všední svět‘ a že doufám, že ‚narazím jednou na štěstí‘?“
Přiznám se, že se mi už přepisovat nic nechtělo – ta píseň byla výpovědí třicetiletých kluků. Jak ji přepisovat pro šedesátníky? Takže jsme to nakonec vzdali oba. Čtu si dneska závěr té písně a je mi smutno:
„Dnes je mi rovných třicet let / V těle jak v divoké tundře / Srdce bije – stroj na pohled / Někdy mám strach, že umře…“

                    

Kdysi jsem vystupoval na jedné estrádě pro děti v brněnské zoologické zahradě. Účinkoval tam rovněž komik Jiří Wimmer. Zůstávali jsme tehdy v Brně přes noc a u společné večeře jsme zničehožnic začali rozvíjet dialog, při kterém společnost kolem nás řvala smíchy. Začali jsme se totiž mezi sebou dorozumívat nesmyslnou němčinou. Jirka se ptal na to, co dělá můj „brot“ (míněn tím bratr, nikoliv chleba), a když jsme volali na vrchního „Herr Ober“, předstírali jsme, že nás děsí jeho obří výška.
Jirkovi při každé takové ptákovině jiskřila očička a navrhoval, abychom spolu v budoucnu vymysleli nějakou scénku. Řekl jsem mu, že jsem se sice náramně bavil, ale že být hercem není mou ctižádostí. Mrzelo ho to, ale ukázalo se, že se tím netrápil.
Jednoho dne se objevil v televizi ve společnosti bezradně vyhlížejícího Karla Černocha.
„Karle, styďte se!“ káral ho a peskoval. A Karel, aniž by věděl, za co se má stydět, se stydět snažil. Zrodila se komická dvojice, po jaké Jiří Wimmer toužil. A Karel Černoch měl z té náhody až dětinskou radost. Miloval humor, rád se smál, rád bavil lidi.

     

Naše společná láska byl svět filmu. S filmem měl Karel hodně společného.
Málokdo například ví, že celých deset let (od roku 1959) pracoval jako rekvizitář Filmového studia Barrandov. Traduje se, že když ho tam začátkem šedesátých let zaslechl prozpěvovat a brnkat na kytaru Jan Werich, řekl mu tehdy: „Poslyšte, vy byste měl zkusit zpívat lidem na jevišti.“
V roce 1968 se Karel Černoch také poprvé objevil před filmovou kamerou – tehdy ještě pouze jako muzikant. Film byl hudební a jmenoval se Bylo čtvrt a bude půl.
V roce 1971 se už objevuje v dramatické roli, kterou mu ve filmu Petrolejové lampy svěřil režisér Juraj Herz.
V dalších filmech (např. Skřivánčí ticho či Holčičky na život a na smrt) dostával jen role epizodní, zato větších příležitostí se mu začalo dostávat v televizi, v pohádkách Co takhle svatba, princi? (1985) anebo Ať přiletí čáp, královno! (1987). Nu a pak přišla konečně ta slavná éra zvaná Možná, že přijde kouzelník a s ní spolupráce s Jiřím Wimmerem.

Končím tuto svou vzpomínku upřímným konstatováním: Karel Černoch byl jednou z hvězd mého života!
Ondřej Suchý