Z jídelníčku klaunů a komiků (33)

Kuchařka pro milovníky filmového smíchu, pro milovníky
smíchu cirkusových šapitó či smíchu kabaretních scén.

Nebojte se, nepůjde ani o neukousnutelné řízky, ani o vystřelovací švestkové knedlíky, ani o slané žloutkové věnečky, o kyselé pudingy či naopak o slazené zavináče. Cílem tohoto nového seriálku je nabídnout vám k ochutnání některá z jídel dosud třeba nepoznaných, na kterých si pochutnávají (anebo pochutnávali) ti, kteří vás jindy a jinde, než u jídelního stolu, dokázali rozesmát…

K následujícímu jednomu z mnoha receptů Jiřiny Bohdalové mám pěkné vzpomínky na to, jak jsem se s paní Bohdalovou přímo i nepřímo v minulosti setkával.

V roce 1960 jsem se učil truhlářem v podniku zvaném Výtvarná řemesla. Mým mistrem byl nemluvný a nerudný dědeček jménem Pařízek, který byl sice mistrem ve svém oboru, ale v žádném případě nestál o to mít na krku nějakého učně. Nu a bác ho – vyfasoval zrovna mě! Nad výsledky mého truhlářského snažení se zlobil osobitým klením „krucaj pinďaj!“ a raději než u ponku mě viděl třeba vařit klih. Na tom jsem nemohl nic moc pokazit. Nebyl jsem v té dílně šťastný a proto jsem uvítal, když pan mistr dostal jednoho dne chřipku a já byl „převelen“ k panu mistrovi jinému. Ten působil v dílně vedlejší a jmenoval se – Bohdal. Nu a pan Bohdal, tatínek jím milované a v té době už populární Jiřinky, se mě ujal. A ujal se mě s velkým pochopením. Pro svačinu (držková polívka s rohlíkem) si mě posílal už po osmé hodině ráno a potom mě poslal například na půdu, abych tam šel „přerovnávat“ nějaké dýhy. Věděl, že se tam na ty dýhy natáhnu a budu si na kousky papírků psát veršovánky. Žel, brzy jsem byl načapán druhými, ne zrovna přátelsky naladěnými truhláři, kteří mi tuto ulejvárnu rázně zatrhli. U pana Bohdala jsem byl asi týden a jak vidíte – dodnes mi nevymizel z paměti a s vděčností na něj vzpomínám.

S paní Bohdalovou jsem se tváří v tvář setkal mnohem později, to když mě režisér Martin Frič pozval do kina Blaník na noční předváděčku svého nového filmu Přísně tajné premiéry. Ovšem rozhovor jsem s ní dělal až o pár let později. Tehdy jsem se ji také do časopisu Dikobraz pokusil nakreslit. (Tu karikaturu vám zde předkládám a hlásím předem, že moc dobře vím, že jsem se při jejím kreslení nechal silně ovlivnit vynikajícím karikaturistou jménem JEBENOF, jehož dílo obdivuji dodnes!) Do mého někdejšího dikobrazího seriálku mi Jiřina Bohdalová vyprávěla nádhernou historku na téma „Kterak lze cestovat do zahraničí“. Její dcera Simonka, jak známo dnes rovněž populární herečka Simona Stašová, byla ještě dítkem… – jenomže to už zbytečně předbíhám.

„Cestovat do zahraničí lze samozřejmě mnoha způsoby,“ vyprávěla mi tehdy paní Bohdalová. „Já nejraději cestuju letadlem. Jinak lze ještě také cesto­vat bez průšvihů anebo s průšvihy. Mám jednu takovou historku z cesty do Vídně, kam jsem kdysi jela vozem. Vždycky, když jedu za hranice, mám ve zvyku ten den málo jíst; to proto, abych mohla hned za hranicemi zastavit u nej­bližšího krámu s potravinami a na­koupit si tam pět deka toho, toho, toho a toho. Lahůdky si pak rozlo­žím vedle sebe na sedadle a na další ces­tě si pak dopřávám nejrozličnějších chutí. Když jsem tedy jela kdysi do Vídně, podřekla jsem se na naší celnici, kde mě už znali, že už mám ukrut­ný hlad. Celníci byli hned při věci, že prý je nesmysl, abych jedla až někde za hranicemi a že se musím najíst ještě v Československu, a to přímo u nich. A hned mě začali snášet, co kdo měl. Byli ke mně tak hodní, že jsem neměla to srdce říci jim, jak to s tím mým hladem ve skutečnosti je, že si ho vlastně ‚pěstuju‘ právě až za hranice. Nu, nadlábla jsem se tam tedy ukrutně, pak se rozloučila a jela.

Ve Vídni jsem mimo jiné měla za úkol od své dcery Simony, opatřit jí Ňšo-či. Abyste tomu rozuměli, tehdy to­tiž frčely filmy s Vinnetouem. ‚Ňšo-či‘, to byla ve skutečnosti hračka – dívčí indiánská paruka s čelenkou a péry. Moje dcera, která chtěla jako Ňšo-či vypadat, byla zoufalá, neboť byla nakrátko okudlanou blonďatou holčičkou s modrýma očima. Černá paruka s péry byla tedy je­jím velkým snem, který jsem jí při své ces­tě splnila, neboť byla celkem snad­no k dostání.

Když jsem se pak vra­cela zpátky domů, dostala jsem před přejezdem takový pitomý ná­pad. Při vzpomínce na celníky, kteří ke mně byli tak milí, mě napadlo, že bych jim mohla na oplátku udě­lat radost tím, že bych je trochu po­bavila. Jakmile jsem se dostala za rakouskou závoru, nasadila jsem si paruku s opeřenou čelenkou a šláp­la na plyn. Před naší celnicí jsem prudce zabrzdila, až brzdy zaskřípěly, vyrazila jsem z vozu a s in­diánským válečným pokřikem jsem vtrhla na celnici. Dveře se rozlítly a já vpadla do místnosti. Tam se ně­kolik lidí vrhlo ke stolům, kde ru­kama cosi zakrývali. A já ve dve­řích úplně ztuhla! Zapomněla jsem totiž na to, že také na celnicích se pracuje na směny a že celníci, s ni­miž jsem se znala, nemusí mít zrov­na v hodinu mého příjezdu službu. A taky že ji neměli. Tady jsem stála tváří v tvář lidem úplně neznámým, kteří navíc nepoznali v tom pře­strojení ani mne a netvářili se proto ani trochu přátelsky. Pochopitelně, že jsem se začala hned omlouvat a vy­světlovat, jak se věci mají: ‚Já jsem myslela, že vám takovou legrací udělám radost.‘

‚Víte,‘ povídá mi po chvíli jeden z nich, ‚za jiných okolností byste nám tu radost jistě udělala, teď ale jste si nevybrala nejvhodnější chvíli. My tady totiž zrovna počítáme valuty...‘

Holt – ne vždycky se člověk může humorem zavděčit.“

Tak ale nyní už k receptu. Jiřina Bohdalová má na kontě řadu knížek; z kuchařských jen se Slávkou Kopeckou napsala tři: Hádej kam půjdem na večeři?, Hádej, kam půjdem na oběd? a Hádej, kam půjdem na flám? Z jedné z nich jsem si vypůjčil následující recept, který se u nás v dnešní době může hodit každému.

Špagety chudé báby Klouzandy

• 1 balíček špaget
• 2 protlaky
• velká lžíce curry
• velká lžíce papriky
• 400 g sekané
• tuk
• strouhaný sýr
• 3 velké cibule
• lžička cukru
• sůl

Na tuku necháme zesklovatět cibuli, přidáme sekanou, curry, papriku a sůl a zamícháme. Potom přidáme protlak, lžičku cukru a na konec ve slané vodě uvařené špagety. Vše dobře promícháme a sypeme sýrem.

Jiřina Bohdalová (1931)

Jiřina Bohdalová, herečka a komička. Před filmovou kamerou se objevila už jako dítě – nikdo netušil v době, kdy byla naší komičkou číslo jedna Věra Ferbasová, že devítiletá Jiřinka, která si v roce 1940 zahrála po boku Zdenky Sulanové ve filmu Madla zpívá Evropě, už za dvě desítky let začne zvolna zdolávat vrchol žebříčku nejpopulárnějších českých komiček.

Své prvenství si v komediálním žánru drží Jiřina Bohdalová dodnes. Ostatně – neměla vůbec špatné učitele! Jedním z prvních byl nepřímo jistě i Jan Werich, který ji v roce 1957 přijímal coby čerstvou absolventku DAMU do divadla ABC. Před filmovou kamerou ji v šedesátých letech vedl režisér Martin Frič. A v pořadech estrádního typu ji v televizi nejlépe prezentoval její konferenciérský kolega Vladimír Dvořák. Pokud bychom chtěli srovnání Jiřiny Bohdalové s nějakou naší podobnou mužskou hvězdou, pak připadá v úvahu jméno jediné – Vladimír Menšík.

Z filmografie Jiřiny Bohdalové alespoň pár veseloherních a komediálních titulů: Florenc 13.30, Král Králů, Komedie s Klikou, Dáma na kolejích, Světáci, „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“, Nesmrtelná teta…Mimořádnou popularitu jí přineslo mnohaleté působení v televizních zábavných pořadech (např. Babiččina krabička, Televarieté), večerníčcích (např. Pohádky z mechu a kapradí), inscenacích a seriálech.