|
40.
Vážení a milí, dnes se s vámi chci podělit o zážitek, na který nikdy nezapomenu. Ps al se rok 1970. Já s manželkou a naší kamarádkou, blízkou přítelkyní Leonida Jengibarova, jsme byli na dva dny v Leningradě. Pobývat v Leningradu a nedostat se do Divadla miniatur na Arkadie Rajkina, to by byl neodpustitelný hřích! Jenomže u Rajkina je permanentně vyprodáno. Zkusili jsme to u pokladny. Lístky nejsou! Ale my jsme přijeli za panem Rajkinem z Československa, z Prahy! „Přijďte se zeptat odpoledne, po čtvrté hodině,“ zněla odpověď pokladní. Tak jsme se šli projít k místnímu cirkusu, na jehož reklamní tabuli nás pro změnu lákala obří figura maličkého klauna s psíčkem v podpaží. Tou dobou zda každý den vystupoval legendární nestor ruských klaunů, který si říkal Karandaš. Nu, nebude-li Rajkin – hurá za Karandašem! Když jsme se odpoledne vrátili k pokladně Divadla miniatur, vítala nás už jiná tvář pokladní, tentokrát usměvavá. „Tady jsou volné vstupenky a mám vyřídit, že vás pan Rajkin bude o přestávce čekat u sebe v šatně!“ Mohu mít u sebe fotoaparát a fotografovat? ptám se. „Samozřejmě, bez problému.“
Pět ódu na to, co jsem viděl, nemá cenu. Arkadij Rajkin byl naprosto dokonalý, jeho humor jemný, vyzývavý, tvrdý, kritický, poetický, dojímavý… však znáte Rajkina.
O přestávce pro nás přišel uvaděč a dovedl nás do Rajkinovy šatny. Tam teprve byla na jeho tváři znát únava. Seděl u svého stolku, na sobě brokátový župan, šatnu ozařovalo pouze žluté světlo žárovky, ve staré, secesní lampě. Upřel ne mě své velké, černé oči a ustaraně zašeptal: „Co je s Janem Werichem? Je volný?“ Otázka byla na místě – po srpnových událostech roku 1968 přicházely do Ruska zprávy velmi oklešťené.
„Je volný, pane Rajkine. Ale nikde nehraje. Je doma. Také je velmi nemocný.“
Rajkin smutně pokyvoval hlavou, po chvíli jen pokrčil rameny.
„Stydím se a je mi to moc líto, co se u vás stalo. Omlouvám se za nás. Sám se z toho neumím vymanit a stále myslím na všechny své přátele, které v Československu mám! Opravdové přátelé! Kohokoliv z nich potkáte, každého prosím ode mě pozdravujte, vždyť víte…“ zvedl oči ke mně. Věděl, že jsem bratr „toho Suchého ze Semaforu“. A já věděl koho má na mysli. Kromě mého bratra, Miroslava Horníčka a další herce z divadel ABC, Zábradlí i Semaforu. Vždyť vznik těchto scén sám kdysi sledoval - svá přání napsal v polovině padesátých let jak do vínku Divadla Na Zábradlí, tak do vínku divadla Semafor.
Arkadij Rajkin miloval Československo. A my milovali Arkadije Rajkina!
Letos v prosinci uplyne už dvacet let, co Arkadij Rajkin, muž mnoha tváří, herec i mim, dramatik a režisér, opustit náš svět. Byl přirovnáván k Chaplinovi, mezi jeho obdivovatele patřili mim Marcel Marceau, spisovatel Nazim Hikmet, herečka Gina Lollobrigida. Z našich umělců to byl především Jan Werich, ale také Jiří Trnka, Miroslav Horníček, Jiří Suchý, Ljuba Hermanová a desítky dalších umělců. Mnozí už na Arkadije Rajkina tady, na zemi, nezavzpomínají, ale my, kteří si ho nosíme v srdci dosud, určitě na konci roku vzpomínat budeme. Kéž by nezapomněly veřejné sdělovací prostředky… Arkadij Rajkin nám toho zde ze své tvorby nechal hodně!
41.
Vážení a milí posluchači, drazí přátelé!
Nevím jak vás oslovit co nejlépe, nevím vlastně ani kolik z vás poslouchalo v průběhu posledních dvanácti měsíců mé promluvy a leckdy velmi osobní vzpomínky na některé umělce z vaší velké země.
Když jsem dostal nabídku od ruské redakce Českého rozhlasu vyprávět o svých zážitcích z cest po některých zemích bývalého Sovětského svazu, ale především o svých setkáních s velkými umělci těchto zemí, neváhal jsem ani chvilku.
Prolétlo mi hlavou, že budu mít příležitost poprvé veřejně vyslovit, jaké pocity jsem měl, když jsem coby desetiletý kluk oslovil na karlovarském filmovém festivalu herce Elinu Bystrickou, Petra Glebova, režiséra Sergeje Gerasimova a další s prosbou o autogram, jak jsem se potom, jako mladý filmový publicista poznal s historiky Rudolfem Slavským či Gareginem Zakojanem.
A co teprve má nezapomenutelná setkání s Arkadijem Rajkinem, Jurijem Nikulinem, Frunzem Mkrtčjanem? Moje životní kamarádství s klaunem a mimem Leonidem Jengibarovem a jeho přítelem, arménským bohemistou Hovhanesem Harutjunjanem.
Nezapomenu, jak silným zážitkem pro mě bylo nedávné setkání s Elenou Kamburovou, jak jsem byl okouzlen její srdečností a upřímným pozváním do Moskvy a k návštěvě jejího divadla. A jak zvláštní, povznášející pocit jsem měl, když jsme si byli kdysi představeni s houslovým virtuózem Gidonem Kremerem.
O všech těchto setkáních, ale ještě o mnoha jiných situacích, postřezích a silných zážitcích, jsem vám tu téměř rok vyprávěl a pouštěl vám k tomu písničky ze své bohaté diskotéky.
Nedostalo se na Ludmilu Gurčenkovou, Editu Pjechovou, Andreje Mironova nebo na Natašu Zaščipinu a další osobnosti, které jsem vnímal zpovzdálí jako divák či jako posluchač. Nevadí, jistě se zase časem najde příležitost, abych se rozpovídal o nich…
Nejsem tak domýšlivý, abych se domníval, že jsem od loňského listopadu svým vyprávěním zaujal nějakou větší skupinu posluchačů. Nebylo jich mnoho, ale jsem šťastný, že jsem se díky elektronické poště mohl několikrát přesvědčit o tom, že jsou. Dnes chci všem poděkovat. Přátelé, umožnili jste mi, abych si při psaní těchto drobných vzpomínkových střípků promítal v duchu zážitky, které mi dělaly v minulosti život šťastnějším. Ještě jednou – dík!
Když jsem seriál Moje Rusko začínal, zahrál jsem vám tehdy píseň Bulata Okudžavy, kterou jsem před pětatřiceti lety opatřil českým textem a kterou tehdy nazpívala na desky první dáma českého šansonu Hana Hegerová. Dnes se s vámi loučím tou samou písní, ovšem tentokrát v provedení, o kterém se mi v minulosti ani nesnilo. Smutný příběh Váni s mým textem nahrála a nazpívala o čtvrt století později rocková skupina Vltava. Život plyne a čas letí.
Přeji vám v tom letu hodně štěstí a radosti!
|
