Ondřej Suchý: O Lídě Baarové (2/3)

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Tento měsíc vydalo nakladatelství Ikar dlouho očekávanou knihu kmenového autora Pozitivních novin Ondřeje Suchého, TŘI ŽIVOTY LÍDY BAAROVÉ. Vzhledem k tomu, že kniha obsahuje povětšinou kapitoly značně obsáhlé, vybrali jsme pro vás na ukázku alespoň tři z nejkratších.

VZPOMÍNKY NOVINÁŘE
VAŠKA VAŠÁKA

Vaška Vašáka jsem pro tuto knihu oslovil proto, že mimo Stanislava Motla je nejznámějším novinářem, který zpovídal v Salcburku Lídu Baarovou.
Vašák je navíc úspěšný v mnoha dalších profesích. Vyšlo mu sedm knih, do několika dalších přispěl, je vášnivým fotografem a cestovatelem, je známý jako zpěvák a hudební skladatel (po smrti Jiřího Schellingera se například stal zpěvákem skupiny Františka Ringo Čecha, pak měl i vlastní skupinu, později zpíval své úpravy Vysockého písní - jeho CD Masky je dnes součástí expozice Muzea Vladimíra Vysockého v polském Koszalinu - vystupoval v představeních Karla Šípa a Jaroslava Uhlíře Šaráda, Letí šíp na Hanou a Audience v chudobinci atd.).
Napsal řadu písní pro naše přední zpěváky a složil např. hudbu k americkým filmům Stockholm Syndrome, Goreality a INRI Jesus Now (režiséra Taylora Haydena). To je jen malý výčet Vašákových aktivit. Rozhovor, který kdysi vedl s Lídou Baarovou vyšel v roce 1996 v jeho knize Jó, to tenkrát… aneb Slavní čeští senioři.
A právě o tomto jeho setkání se slavnou herečkou jsem se chtěl dovědět víc.

•  Kdy a kde jste se s Lídou Baarovou setkal a kolik času vám věnovala?

„Dostat se k paní Baarové nebylo jednoduché. Pomohla mi v tom Zita Kabátová, která měla spojení na její nevlastní matku Marcelu Babkovou, a ta už vše další zařídila. Odjížděli jsme tam dva – fotograf Martin Poš a já – a měli jsme pouze adresu a přibližné povědomí o tom, kde její dům najdeme. Ale nebylo těžké tam trefit. Bylo to kousek od centra Salcburku, poblíž řeky. Vezli jsme jí velikou kytici, pár kousků růžového porcelánu a láhev Becherovky. Věnovala nám snad čtyři hodiny času, možná víc. Měl jsem pocit, že je ráda, že si může s někým z domova popovídat. Vždycky se hlásila ke svému češství, proto si nechala ve jméně i –ová. O tom svědčí její vizitka na dveřích – Baarová.
Odehrálo se to někdy v roce 1994 a setkali jsme se jen jednou. Jak jsem se dozvěděl od Standy Motla, později už nebyla tak vstřícná a čím dál větší roli hrál v jejím životě sentiment, vzpomínky (zkoušela chytit i českou televizi, nevlastní matka a přátelé jí vozili kazety s jejími předválečnými filmy) a - alkohol.“

•  Jak na vás během vašeho setkání působila?

“V prvních minutách se chovala trochu nedůvěřivě. Do té doby za ní byl z českých novinářů jen Standa Motl a někdo, zabývající se filmem. Nevěděla, kdo jsme a co si má o nás myslet. Naše dárky jí zaskočily a udělaly jí radost, což usnadnilo vzájemnou komunikaci. Přesto jsem měl pocit, že je malinko nervózní. Kouřila jednu cigaretu za druhou. Loučila se s námi jako s přáteli. Určitě to bylo moc příjemné setkání.
V té době jsem pracoval – podobně jako dnes – v Týdeníku Televize a když jsem se vrátil, tehdejší šéfredaktorka Radka Piroutková mě požádala, abych paní Baarové zavolal a poprosil ji, aby předala v TýTý cenu nejpopulárnější herečce. Paní Baarová se vymlouvala, že nemůže na nohy, tak jí šéfredaktorka nabídla, že jí zaplatí malé letadlo. Lída Baarová si vzala týden na rozmyšlenou a pak mi odpověděla, že se bojí, že by ji Češi nepřijali dobře. Snažil jsem se ji přesvědčit, že to jsou zbytečné obavy, ale ona měla strach a nakonec to odmítla. Věřím, že kdybych jí to navrhl u ní doma, tak bych ji přesvědčil. Škoda. Určitě by měla ohromný aplaus.“

•  Co vás u ní překvapilo příjemně a co méně příjemně?

“Po počátečním oťukávání se k nám chovala velmi přátelsky. Jeden čas jsem měl dokonce pocit, že s námi malinko flirtuje. Mluvila dobře česky, bez přízvuku, snad jen jednou hledala český ekvivalent pro nějaké slovo. Odpovídala ochotně na všechny mé otázky, včetně jejího vztahu ke Goebbelsovi (sama se rozpovídala i o Hitlerovi). Tvrdila, že Goebbels byl úžasně charismatický, hrál skvěle na piáno, a že ji – mladinkou – okouzlil. Současně se dušovala, že s ním nikdy nic neměla. To jediné jsem jí nevěřil. Asi se za to styděla. Každopádně bylo vidět, že od jejího útěku z Německa už toho moc dobrého neprožila. Jedinou výjimkou byl její vztah s druhým manželem Kurtem Lundwallem. Po jeho smrti se od ní ale Rakušané odvrátili, což velmi těžce nesla. Zbyli jí jen čeští emigranti.
Po pár počátečních zdvořilostních větách nám paní Baarová navrhla, abychom si na naše setkání připili, a otevřela Becherovku. Kolega nepil, protože řídil, tak jsem si s ní ťukl i za něj. A pak ještě několikrát, až jsme tu láhev vypili. Hlavně ona, já se snažil držet zpátky, abych neztrácel souvislosti. Občas totiž hovořila na přeskáčku a někdy až zmateně. Už tenkrát bylo patrné, že se ráda napije, čímž nechci říct, že byla na konci opilá.
Jediné nepříjemné bylo - nemám totiž rád, když o sobě někdo mluví, že je (anebo že byl) krásný a jak se do něj v jednom kuse někdo zamilovával. Kdyby to bylo řečeno v nadsázce, tak prosím, ale to nebyl ten případ. Myslím, že smysl pro humor moc neměla. Já vím, že to byla asi v jejím případě pravda – šmrnc měla i jako starší dáma – ale i tak… Trochu mi to připomnělo některé české modelky.“

•  O Adině Mandlové vám tehdy paní Baarová řekla, že jí pomohla najít v Salcburku byt, kde pak žila asi tři roky. Nevíte náhodou v které době to bylo a kde konkrétně ta Adina v Salcburku bydlela?

„To bohužel nevím.“

•  A také se vám měla svěřit, že se tehdy před třemi lety v Praze do ní kdosi zamiloval. Vzhledem k tomu, že vám řekla, že ho znala už od Zorky a že si píší a telefonují, usuzuji, že to mohl být František Kožík. Neřekla vám jeho jméno?

„Nechtěla mi to jméno říct, tak jsem jí navrhl, že mám jeden tip a ať jen odpoví, jestli mám nebo nemám pravdu: ‚František Kožík,‘ povídám. A ona vytřeštila oči: ‚Jak jste na to přišel?‘ – ‚Dal jsem si to dohromady.‘
Vzhledem k tomu, že ho znala už od Zorky, bylo mi to jasné. Říkala, že jí píše zamilované dopisy a že se v Praze setkali. Myslím si – ale nemám to ničím podložené – že si na ni pan Kožík myslel už tenkrát, když chodil s její sestrou Zorkou, ale netroufal si na ni. Ale třeba se pletu.“

•  Nezmínila se vám náhodou také o své spolupráci s Josefem Škvoreckým, anebo o tom, že připravila ještě své třetí paměti, pro německé čtenáře?

„Ne, o tom jsme nehovořili.“

•  Doopravdy jí trápilo to, co o ní napsala v devadesátých letech Ljuba Hermanová? Mluvila o tom sama od sebe?

„Na paní Hermanovou měla trochu vztek, ale nepamatuji si, jestli o ní začala mluvit sama, nebo ne. Každopádně vzpomínala v dobrém na Svatopluka Beneše, Gustava Nezvala, Raoula Schránila a Zitu Kabátovou.“

•  Jste známý také tím, že fotografujete. Fotografoval jste Lídu Baarovou (anebo jste chtěl, ale nebylo to možné)?

„Jak už jsem říkal, fotografoval tam Martin Poš. Já si nejsem jistý, jestli bych nějakou fotografii našel, protože jsem se několikrát stěhoval a navíc mě postihly povodně, ale určitě mám schovanou naši společnou fotku. A pak také archivní, kterou mi věnovala a podepsala…“ 



(pokračování za týden)

Foto © archiv Ondřeje Suchého a Václava Vašáka

 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 10. 2010.