Ondřej Suchý – Jiří Vlastník: MAGICKÁ LATERNA (a slepá kamera pana Wericha) (1)

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý


MAGICKÁ LATERNA
(a slepá kamera pana Wericha) 

Pohledy dvou publicistů na největší poválečný úspěch čs.kultury ve světě, který na výstavě EXPO 58 v Bruselu zaznamenal program LATERNA MAGIKA autorů Alfréda Radoka, Miloše Formana, Vladimíra Svitáčka, Jána Roháče a arch. Josefa Svobody. Ondřej Suchý a Jiří Vlastník vnímali zázrak zvaný Laterna magika očima dvanáctiletých kluků.
Uplynulo však deset let a ti dva, tehdy už dvaadvacetiletí začínající novináři, se každý po svém začal zajímat o tvorbu některých z umělců, kteří kdysi Laternu magiku uvedli v život.
Ondřeje Suchého navíc náhoda ještě zavedla na místo, kde se celá ta sláva v roce 1958 odehrávala:
O deset let později měl možnost usednout v poloprázdné restauraci, umístěné v jedné ze stříbrných koulí Atomia v Bruselu. Průhlednou stěnou hleděl během oběda shůry na opuštěné, travou a keři zarostlé prázdné plochy, na nichž kdysi stály pavilóny, chlouby všech významných zemí světa. Světská sláva, polní tráva…

Uplynulo několik dalších desetiletí a většina tvůrců Laterny magiky už není mezi námi. Někteří ovšem jsou!
A dovedou poutavě a s nadhledem vyprávět těm, kteří tu slávu před půlstoletím v Bruselu neprožili.
V Americe žije důležitý muž, jediný scenárista Laterny magiky, Miloš Forman. V Kanadě zase vzpomíná „zpěvandule ve Stáťasu“, Zdena Škvorecká, jak směla s Laternou vystupovat pouze v Praze a v cizině pak jen v SSSR. Osou bruselského představení Laterny magiky byly tři konferenciérky Ireny, které byly vybrány díky potřebným jazykovým schopnostem a nepochybně i atraktivnímu vzhledu.

Tehdy debutující herečky Sylva Daníčková a Valentina Thielová zaujaly Alfréda Radoka ve filmu Florenc 13.30, Zdenka Procházková byla již hvězdou Městských divadel pražských. Pro všechny tři bylo Expo 58 významným mezníkem jejich pozoruhodných životních osudů, o kterých si s nimi povídal Jiří Vlastník.
S klavíristou a jedním z autorů scénické hudby v programu Laterny magiky, Jiřím Šlitrem, vedl tehdy čilou korespondenci jeho spolupracovník Jiří Suchý.
Zastupoval v Praze nepřítomného Šlitra při vzniku Divadla Na zábradlí. Ve své česko-belgické korespondenci spolu spřádali první velké umělecké plány.
V devadesátých letech oslovil Vladimír Svitáček Ondřeje Suchého, aby s ním spolupracoval na jeho pamětech, ty však nakonec zůstaly jen v torzu.

V roce 1958 se ovšem děly i jiné pozoruhodné věci. Tento rok byl šťastný i pro Jana Wericha, který tehdy slavil velký úspěch se svým divadlem ve východním Berlíně. Na Světovou výstavu v Bruselu pak jel proto, aby odtud psal na pokračování své postřehy do Literárních novin. Vezl s sebou i svou kameru Admiru 8, s níž pak po ukončení EXPA a zastavení v Praze pokračoval v další cestě. (S dcerou Janou vyrazili z Prahy do Vídně a odtud na své krásné Italské prázdniny.) V Bruselu se Jan Werich setkal s lidmi ze svého divadla, především pak se „svým“ režisérem Jánem Roháčem a lidmi z jeho okruhu - Svitáčkem, Šlitrem, Formanem. Filmoval výstavu a kolegy z Laterny magiky.
Film v délce devatenácti minut si z Werichovy pozůstalosti vypůjčil před časem filmový historik Karel Čáslavský, který však objevil smutnou skutečnost. Identifikoval sice většinu záběrů – čtenáři se tak podrobně dovědí, co bylo pro Wericha v Bruselu nejzajímavější - ale na televizní obrazovce se s tím nesetkají. „Natočeno je to zcela strašně, má to slepé jak patrónu“, konstatuje mimo jiné Čáslavský v posudku tohoto filmu.
Skutečnost, že Werich nenapsal z Bruselu pouze pět reportáží do Literárních novin, ale že o úspěchu Laterny magiky psal ze světa i ve svých dopisech Jiřímu Voskovci, přivedlo autory dodatečně k nápadu, že se Werichova postava bude se svými drobnými glosami prolínat celou knížkou.
Takové řešení je tak zbavilo nelehkého problému - koho ze všech známých spolutvůrců Laterny magiky do názvu knihy zakomponovat a koho ne. Z knížky, kterou na sklonku letošního roku vydalo nakladatelství Brána, jsme pro čtenáře Pozitivních novin vybrali několik nejzajímavějších ukázek. 
 
V BRUSELU U KLAVÍRU A NAD SKICÁKEM

Rok 1957 byl v životě tehdy už třiatřicetiletého doktora práv, klavíristy a výtvarníka Jiřího Šlitra velmi významný, ne-li přímo přelomový: Tehdy se stal členem Svazu československých výtvarných umělců a dosáhl tím výhody, že nemusel být nikde ve stálém zaměstnaneckém poměru a nehrozilo mu tak stíhání pro „příživnictví“.
Téhož roku se hned také dočkal první samostatné výstavy v Praze. Téhož roku seznámil Miroslav Horníček Šlitra s Jiřím Suchým.
Téhož roku napsali Suchý – Šlitr první společnou písničku (o Hamletovi) a na konci roku pak poprvé vystoupili společně v televizi. Na Silvestra tam u piána zazpívali písničky Potkal potkan potkana a Pršelo, jen se lilo. „Náš výkon vyvolal řadu rozhořčených telefonických dotazů,“ vzpomínal Šlitr o deset let později, „co to je za dva chuligány a kdo se má na ně koukat. Myslím, že Suchý byl tehdá zabírán kamerou ve větším detailu.“
17. září 1957 měl také premiéru film Konec jasnovidce režisérů Vladimíra Svitáčka a Jána Roháče, první z filmů, k nimž Jiří Šlitr složil hudbu. Téhož roku jej také oslovil Vladimír Svitáček se svým nápadem hudebního čísla pro Laternu magiku, při němž by živý pianista na jevišti byl doprovázen pěti hudebníky na plátně a že všech těch šest muzikantů by byl jeden a ten samý člověk…
Kamarádi dali Šlitrovi přezdívku Rybín, která měla prý nejspíš vyjádřit skutečnost, že to byl člověk, který zásadně neprojevoval žádné emoce.
Jethro Spencer McIntosh, v padesátých a začátkem šedesátých let český herec jménem Jiří Sehnal, o Šlitrovi kdysi napsal: „Byl jsem šťasten, když mě poctil svou přízní. Ale nikdy jsem se s ním neskamarádil, se Šlitříkem se skamarádit nedalo. Byl tam jakýsi uzel, zádrhel v jeho povaze.“
Kromě přezdívky Rybín dostal v době svých uměleckých začátků ještě další přezdívky – doktor Klavír nebo také Socha. Tak mu říkal Miroslav Horníček.
Jezdili v spolu v padesátých letech s kabaretním představením Člověk mezi lidmi a Šlitr prý seděl vždycky u piána vzpřímeně a nehnutě, „jen prsty po klávesách hbitě poskakovaly, ale jejich majitel se k nim nehlásil“.

Do sborníku, věnovaného osobnosti Jiřího Šlitra, napsal v roce 1970 Miroslav Horníček:
„Ptávali se mne při Hovorech, pokud jsem dělal v Semaforu, co si myslím o herci Šlitrovi, a některé z těch dotazů už byly samým tazatelem formulovány jako odsuzující podiv, ale já jsem říkal: berte to jako zázrak. To nemá co dělat s hraním, dívám-li se na herce Šlitra, mám pocit jako bych v Lurdech viděl vstát a chodit někoho dosud bezmocného a pohybu neschopného. Říkával jsem: víte, co to bylo za problém pro Šlitra klavíristu, aby došel před obecenstvem ke klavíru, uklonil se, sedl a hrál? I tento jednoduchý tělesný manévr směrem k hledišti byl pro něj dříve neřešitelný a v Laterně magice – tvrdil jsem – si kvůli němu vymysleli ty pohyblivé chodníky, aby na jeviště přijel už v sedě…“
Tento Horníčkův vtip byl později interpretován některými pamětníky, jako by šlo o skutečnost…
 
V roce 1958 odjel Jiří Šlitr s ostatními tvůrci Laterny magiky do Bruselu. V Praze zatím Jiří Suchý pracoval na vzniku malého divadla (původně se mělo jmenovat Leporelo), v němž počítal se Šlitrem jako se spoluautorem písní, ba i vedoucím hudební skupiny. V Bruselu ohromila svět Laterna magika, Prahu na sklonku roku nadchlo svou první hrou Kdyby tisíc klarinetů nově vzniklé divadlo Na Zábradlí.
Prací posedlý Jiří Šlitr byl ve svém živlu. Miroslav Horníček o něm o dvanáct let později řekl:
„Kreslil v době, kdy druzí ještě spali. Vstával brzy ráno a chodil kreslit do ulic Bruselu i Moskvy – i když měl za sebou večerní představení Laterny magiky a po něm často i posezení s přáteli.“
V Bruselu stačil Šlitr kromě každodenního hraní uspořádat také výstavu svých kreseb, další výstavu mu pak zahájil v Galerii Fronta Miroslav Horníček. Na hře Kdyby tisíc klarinetů se sice podílel jen jednou písní (šanson Láska, to jsou jen písmena zpívala Ljuba Hermanová), ale s Jiřím Suchým stačili napsat ještě v průběhu tohoto roku (začátkem i koncem) celou řadu písní dalších, z nichž některé zazněly hned z kraje roku následujícího například v Divadle S. K. Neumanna (Jesse B. Sipmple se žení) anebo v divadle Rokoko (BA-PO-PO, neboli BAbička POvídá POhádky).
Rozepsal jsem se o těchto detailech na první pohled s Laternou magikou nesouvisejících proto, neboť se žádný z dopisů Jiřího Šlitra, které z Bruselu psal Jiřímu Suchému, bohužel nedochoval. Máme k dispozici pouze kopie dopisů, které svému kamarádovi do Bruselu psal Jiří Suchý. Ty ovšem jsou zajímavé. Jednak tím, že zaznamenávají, co se kolem tehdejších společných zájmů budoucí dvojice S + Š odehrávalo v Praze, ale i tím, že v nich Jiří z Prahy reagoval na zážitky, kterými se mu ve svých dopisech chlubil Jiří z Bruselu. Ze tří obsáhlých dopisů vybírám pasáže, o nichž se domnívám, že mohou být zajímavé pro tuto knížku.
 
21. 5. 1958
Milý Jiří, děkuji Ti za Tvůj lístek. To, že na něj odpovídám tak dlouho nebylo zaviněno nějakou mou liknavostí, jako spíše zaneprázdněností. Poslední dny nemám čas se ani pořádně vyspat. Dali jsme dohromady těch Šest žen a teď jen čekáme, kdy budeme mít možnost je uvést. (…)
Příští, totiž už vlastně tento týden (to to utíká) budeme přebírat divadlo na Anenském náměstí, ve kterém od podzimka pojedeme. Werich chtěl sice z něho udělat filiální scénu divadla ABC s názvem SPUTNIK ABC a dát nám tam příležitost k tvoření, my si ale raději dáme tu příležitost sami. Pořád tak nějak doufáme, že ty se po návratu taky zapojíš. Budeš mít jistě plno zkušeností a poznatků, které nám budou prospěšné. Těšíme se na ně. Ale poslechni, nesmíš dělat moc chytrýho. My jsme se sice nikam nedostali, ale jsme taky lidi.
O tom, že ti ze srdce závidím, ti ani psát nebudu. Ale napíšu ti o tom, že ti to ze srdce přeju. Lituju sice, že nejsem já na tvém místě, ale zase je lepší, že jsi tam ty, než kdyby tam byl nějakej vyloženej blb.
Je zbytečné, abych ti připomínal, že tam máš co nejvíce z našeho oboru okouknout, ale myslím, že by bylo dobře připomenout ti, že bys nám mohl občas hodit nějaký dobrý tip. Ovšem vzpomínám si při tom na ten tvůj bohatý adresář a chápu, že co jméno a adresa – to vtělená zvědavost. Musím tedy čekat, až na nás dojde řada. Potom mně prosím napiš, a piš s tím vědomím, že možná víš něco, co by mně mohlo pomoci v mé práci. Já vím, že se ti teď to, co děláme tady, zdá trochu žalostné, ale ty sám víš, že děláme, co můžeme, a já stále věřím, že se dá mnohé zlepšit. Je mi jasné, že nedostihneme nikdy úrovně těch lidí, které máš možnost vidět, ale nám o to taky nejde. My se musíme vyrovnat se vším po svém, ovšem nevyužít tvé zkušenosti by bylo hříchem. Proto, budeš-li mít někdy čas, ozvi se. (…)
Tvůj byt nevyhořel od té doby, co H. Philippová ti hodila vajgla za knihovnu. Alespoň jsem nic takového nečetl. Buď tedy hodně zdráv a žij si.
Pozdrav p. Svitáčkovi.“
 
Pokračování...

Copyright © z archívu Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 11. 2008.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.