Ondřej Suchý – Jiří Vlastník: MAGICKÁ LATERNA (a slepá kamera pana Wericha) (1)
Rubrika: Publicistika – J+O Suchý
|
|
| V BRUSELU U KLAVÍRU A NAD SKICÁKEM Rok 1957 byl v životě tehdy už třiatřicetiletého doktora práv, klavíristy a výtvarníka Jiřího Šlitra velmi významný, ne-li přímo přelomový: Tehdy se stal členem Svazu československých výtvarných umělců a dosáhl tím výhody, že nemusel být nikde ve stálém zaměstnaneckém poměru a nehrozilo mu tak stíhání pro „příživnictví“. Téhož roku se hned také dočkal první samostatné výstavy v Praze. Téhož roku seznámil Miroslav Horníček Šlitra s Jiřím Suchým. Téhož roku napsali Suchý – Šlitr první společnou písničku (o Hamletovi) a na konci roku pak poprvé vystoupili společně v televizi. Na Silvestra tam u piána zazpívali písničky Potkal potkan potkana a Pršelo, jen se lilo. „Náš výkon vyvolal řadu rozhořčených telefonických dotazů,“ vzpomínal Šlitr o deset let později, „co to je za dva chuligány a kdo se má na ně koukat. Myslím, že Suchý byl tehdá zabírán kamerou ve větším detailu.“  17. září 1957 měl také premiéru film Konec jasnovidce režisérů Vladimíra Svitáčka a Jána Roháče, první z filmů, k nimž Jiří Šlitr složil hudbu. Téhož roku jej také oslovil Vladimír Svitáček se svým nápadem hudebního čísla pro Laternu magiku, při němž by živý pianista na jevišti byl doprovázen pěti hudebníky na plátně a že všech těch šest muzikantů by byl jeden a ten samý člověk…Kamarádi dali Šlitrovi přezdívku Rybín, která měla prý nejspíš vyjádřit skutečnost, že to byl člověk, který zásadně neprojevoval žádné emoce. Jethro Spencer McIntosh, v padesátých a začátkem šedesátých let český herec jménem Jiří Sehnal, o Šlitrovi kdysi napsal: „Byl jsem šťasten, když mě poctil svou přízní. Ale nikdy jsem se s ním neskamarádil, se Šlitříkem se skamarádit nedalo. Byl tam jakýsi uzel, zádrhel v jeho povaze.“ Kromě přezdívky Rybín dostal v době svých uměleckých začátků ještě další přezdívky – doktor Klavír nebo také Socha. Tak mu říkal Miroslav Horníček. Jezdili v spolu v padesátých letech s kabaretním představením Člověk mezi lidmi a Šlitr prý seděl vždycky u piána vzpřímeně a nehnutě, „jen prsty po klávesách hbitě poskakovaly, ale jejich majitel se k nim nehlásil“. Do sborníku, věnovaného osobnosti Jiřího Šlitra, napsal v roce 1970 Miroslav Horníček: „Ptávali se mne při Hovorech, pokud jsem dělal v Semaforu, co si myslím o herci Šlitrovi, a některé z těch dotazů už byly samým tazatelem formulovány jako odsuzující podiv, ale já jsem říkal: berte to jako zázrak. To nemá co dělat s hraním, dívám-li se na herce Šlitra, mám pocit jako bych v Lurdech viděl vstát a chodit někoho dosud bezmocného a pohybu neschopného. Říkával jsem: víte, co to bylo za problém pro Šlitra klavíristu, aby došel před obecenstvem ke klavíru, uklonil se, sedl a hrál? I tento jednoduchý tělesný manévr směrem k hledišti byl pro něj dříve neřešitelný a v Laterně magice – tvrdil jsem – si kvůli němu vymysleli ty pohyblivé chodníky, aby na jeviště přijel už v sedě…“ Tento Horníčkův vtip byl později interpretován některými pamětníky, jako by šlo o skutečnost… V roce 1958 odjel Jiří Šlitr s ostatními tvůrci Laterny magiky do Bruselu. V Praze zatím Jiří Suchý pracoval na vzniku malého divadla (původně se mělo jmenovat Leporelo), v němž počítal se Šlitrem jako se spoluautorem písní, ba i vedoucím hudební skupiny. V Bruselu ohromila svět Laterna magika, Prahu na sklonku roku nadchlo svou první hrou Kdyby tisíc klarinetů nově vzniklé divadlo Na Zábradlí. Prací posedlý Jiří Šlitr byl ve svém živlu. Miroslav Horníček o něm o dvanáct let později řekl: „Kreslil v době, kdy druzí ještě spali. Vstával brzy ráno a chodil kreslit do ulic Bruselu i Moskvy – i když měl za sebou večerní představení Laterny magiky a po něm často i posezení s přáteli.“ V Bruselu stačil Šlitr kromě každodenního hraní uspořádat také výstavu svých kreseb, další výstavu mu pak zahájil v Galerii Fronta Miroslav Horníček. Na hře Kdyby tisíc klarinetů se sice podílel jen jednou písní (šanson Láska, to jsou jen písmena zpívala Ljuba Hermanová), ale s Jiřím Suchým stačili napsat ještě v průběhu tohoto roku (začátkem i koncem) celou řadu písní dalších, z nichž některé zazněly hned z kraje roku následujícího například v Divadle S. K. Neumanna (Jesse B. Sipmple se žení) anebo v divadle Rokoko (BA-PO-PO, neboli BAbička POvídá POhádky). Rozepsal jsem se o těchto detailech na první pohled s Laternou magikou nesouvisejících proto, neboť se žádný z dopisů Jiřího Šlitra, které z Bruselu psal Jiřímu Suchému, bohužel nedochoval. Máme k dispozici pouze kopie dopisů, které svému kamarádovi do Bruselu psal Jiří Suchý. Ty ovšem jsou zajímavé. Jednak tím, že zaznamenávají, co se kolem tehdejších společných zájmů budoucí dvojice S + Š odehrávalo v Praze, ale i tím, že v nich Jiří z Prahy reagoval na zážitky, kterými se mu ve svých dopisech chlubil Jiří z Bruselu. Ze tří obsáhlých dopisů vybírám pasáže, o nichž se domnívám, že mohou být zajímavé pro tuto knížku. 21. 5. 1958 Milý Jiří, děkuji Ti za Tvůj lístek. To, že na něj odpovídám tak dlouho nebylo zaviněno nějakou mou liknavostí, jako spíše zaneprázdněností. Poslední dny nemám čas se ani pořádně vyspat. Dali jsme dohromady těch Šest žen a teď jen čekáme, kdy budeme mít možnost je uvést. (…) Příští, totiž už vlastně tento týden (to to utíká) budeme přebírat divadlo na Anenském náměstí, ve kterém od podzimka pojedeme. Werich chtěl sice z něho udělat filiální scénu divadla ABC s názvem SPUTNIK ABC a dát nám tam příležitost k tvoření, my si ale raději dáme tu příležitost sami. Pořád tak nějak doufáme, že ty se po návratu taky zapojíš. Budeš mít jistě plno zkušeností a poznatků, které nám budou prospěšné. Těšíme se na ně. Ale poslechni, nesmíš dělat moc chytrýho. My jsme se sice nikam nedostali, ale jsme taky lidi.O tom, že ti ze srdce závidím, ti ani psát nebudu. Ale napíšu ti o tom, že ti to ze srdce přeju. Lituju sice, že nejsem já na tvém místě, ale zase je lepší, že jsi tam ty, než kdyby tam byl nějakej vyloženej blb. Je zbytečné, abych ti připomínal, že tam máš co nejvíce z našeho oboru okouknout, ale myslím, že by bylo dobře připomenout ti, že bys nám mohl občas hodit nějaký dobrý tip. Ovšem vzpomínám si při tom na ten tvůj bohatý adresář a chápu, že co jméno a adresa – to vtělená zvědavost. Musím tedy čekat, až na nás dojde řada. Potom mně prosím napiš, a piš s tím vědomím, že možná víš něco, co by mně mohlo pomoci v mé práci. Já vím, že se ti teď to, co děláme tady, zdá trochu žalostné, ale ty sám víš, že děláme, co můžeme, a já stále věřím, že se dá mnohé zlepšit. Je mi jasné, že nedostihneme nikdy úrovně těch lidí, které máš možnost vidět, ale nám o to taky nejde. My se musíme vyrovnat se vším po svém, ovšem nevyužít tvé zkušenosti by bylo hříchem. Proto, budeš-li mít někdy čas, ozvi se. (…) Tvůj byt nevyhořel od té doby, co H. Philippová ti hodila vajgla za knihovnu. Alespoň jsem nic takového nečetl. Buď tedy hodně zdráv a žij si. Pozdrav p. Svitáčkovi.“ Pokračování... |
Copyright © z archívu Ondřeje Suchého
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 11. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Milan Lasica |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Ivan Rössler |
 |
Vladimír Just |
 |
Ivo Šmoldas |