Vzpomínáte si ještě na ten televizní seriál pro zahrádkáře, který se začal objevovat na obrazovkách někdy začátkem sedmdesátých let a v němž v roli zkušeného zahradníka poučoval a radil populární herec Bohuš Záhorský, jak a co dělat se svojí zahrádkou v různých ročních obdobích? Byl to pořad veleúspěšný a pan Záhorský si jím velmi brzy vysloužil pověst na slovo vzatého odborníka. Zahrádkáři se na něho obraceli s dotazy a žádostmi o rady všeho druhu, tak přesvědčivě totiž tu roli zahradníka hrál. Ano, hrál. Měl sice kolem své chaty terasovitou zahradu, ale ve skutečnosti se na jejím zušlechťování osobně nepodílel. Víc prý pokazil, než zušlechtil, proto péči o svou zahradu svěřil raději skutečnému odborníkovi, profesionálnímu zahradníkovi.

Když ne zahrádka, tedy sporák
„Nejsem náruživý zahrádkář, jen mám náruživě rád přírodu v celé její bohatosti a kráse. Radši, než bych se vrtal v hlíně, si čtu. O ní. Odreagovávám svou únavu listováním v Čapkově Zahradníkově roku. Působí na mě jako balzám.“ Tato slova zaznamenala ve své vzpomínkové knize Záhorského pozdní životní láska, herečka Vlasta Fabianová (vzali se, když jemu bylo už pětašedesát let a jí zbýval do šedesátky jeden rok).
To, co Bohuš Záhorský nesvedl na své zahrádce, dokázal prý fantasticky v kuchyni u sporáku. Jeho kulinářské umění prý bylo vskutku vynikající (v tom si jistě dobře notovali s kolegyní Jiřinou Šejbalovou) a pan Záhorský vždy zářil štěstím, měl-li se před nějakou společností jako kuchař předvést.

Jiří Krejčík ho objevil pro role dědečků
O mistrovském herectví Bohuše Záhorského není pochybností, přesto si však málokdo dnes uvědomí, že ho dosáhl – alespoň ve filmu, kde máme možnost si jej připomínat dodnes – až teprve v pokročilém věku. Konkrétně po své čtyřicítce, kdy byl objeven jako ideální „dědeček“.
Hned za jednoho ze svých prvních filmových „dědů“ (ve filmu Ves v pohraničí režiséra Jiřího Krejčíka) byl vyznamenán Cenou země České 1947. Staří králové, kouzelní dědečkové, stařečkové a dědci všeho druhu – to byl pojednou ten správný herecký šuplík, který mu byl nakonec přisouzen a v němž si jej filmoví diváci nejvíc zamilovali. Předtím byl Bohuš Záhorský vlastně vždy jen figurkářem. Není ovšem smyslem tohoto vzpomínání na herce Bohumila Záhorského (jehož jméno se záhy a definitivně proměnilo jen na zkrácené Bohuš) vést úvahy nad jeho hereckým vývojem a jeho cestou k hereckému mistrovství.
Tak tedy – jaký byl v soukromí?

Stačilo mu zapálit si dýmku a mlčet
Nad touto otázkou se mi kdysi rozpovídala jeho paní, herečka Vlasta Fabianová. Ne všechno, co mi o něm kdysi prozradila, jsem později našel v jejích memoárech. A tak luštím ve svých zažloutlých zápiscích a předkládám vám následující monolog paní Fabianové, aniž bych na něm cokoliv retušoval či měnil:
„Bohoušek byl strašně málomluvný, což u herce bylo s podivem. Bujaře veselý on nebyl nikdy. Měl smysl pro tichý, nehalasný anglický humor. Svoji málomluvnost vysvětloval asi takhle: »Mně na stará léta stačí, kolik jsem toho namluvil na jevišti, ve filmu a na estrádách. Dnes už mi stačí jen zapálit si dýmku a mlčet.«
Nejraději vzpomínal na dobu strávenou v Osvobozeném divadle, nikdy ovšem nemluvil o sobě. Pro novináře bylo strašně těžké dělat s ním interview.

Bylo nás sedm a jeden jsme umřeli
Pokud už přistoupil na to, že rozhovor poskytne, nikdy si neodpustil hned také dodat: »Počítejte ale s tím, že o všem na světě budu mluvit, jenom o sobě ne!« Kolikrát jsem to už nevydržela a musela se do toho vložit. Dostal otázky a já mu povídala:
»Bohoušku, pojď, já ti s tím pomůžu: Tak – kolik vás doma bylo dětí?«
»Sedm. A jeden jsme umřeli. «
»Co to říkáš?! «
»Bylo nás šest kluků a jedna holka, Máňa. No a tak jsme si nacvičili takovou sborovou větu: Bylo nás sedm a jeden jsme umřeli.«
»Co bys mohl říci o své mamince?«
»Maminka nosila slunečník, když slunce nesvítilo, anebo deštník, když nepršelo.« Zkrátka dělat s ním rozhovor o něm samotném bylo skutečně nesnadné.“
Na tváři láskyplně vzpomínající paní Fabianové se usadil její známý andělský úsměv. A já si v tu chvíli v duchu říkal, jaké štěstí jsem měl, že jsem v době svých novinářských začátků nemusel jít za panem Bohušem Záhorským napsat s ním rozhovor.

(Z knihy Tajemství filmových hvězd, nakladatelství Modrý stůl, Praha 2004)