A VEČER BUDE BIOGRAF (16)

Na jaře roku 1990 mi vyšla v nakladatelství Albatros, v edici Objektiv, knížka A večer bude biograf, s podtitulem Exkurze do království stříbrného plátna. Jak známo, byla to tehdy doba, kdy lidé měli zájem o něco docela jiného, než si číst takovéhle knížky. Tak mě napadlo, že po dvaceti letech bych mohl čtenářům Pozitivních novin nabídnout některé z jejích zajímavějších kapitol…

Ještě před koncem

Knížka, která se vám pokusila sdělit něco o filmech charakteristických pro nejznámější filmové žánry, se přiblížila k závěru. Jestliže mají odborníci kritéria na určování a členění filmových žánrů různá, mnohdy velmi odlišná, myslím, že to lze pokládat za nejjasnější důkaz toho, že film vzdor svému věku — jednomu století — je uměním stále v „pohybu“. Dnes už je jisté, že v době příchodu televize byly otazníky nad budoucností filmu zbytečné. Biograf je zkrátka biograf a filmové plátno má jiné výhody než televizní obrazovka.

Tak jako diváci mají své oblíbené žánry a dávají před ostatními filmy přednost jen filmům některým, tak i filmoví tvůrci (mezi nimiž je většina, co se žánrů týče, osobností univerzálních) mají jeden „svůj“ žánr nejoblíbenější. A nemusí to být pouze scenáristé, režiséři a kameramani. Měl jsem příležitost hovořit na toto téma s nestorem našich filmových architektů, Janem Zázvorkou, který se od roku 1936 podílel na dvou stovkách celovečerních filmů (nepočítaje v to pozdější filmy televizní). Na mou otázku, zda může mít filmový architekt nějaký oblíbený filmový žánr, který je pro něj z hlediska jeho profese nejzajímavější, mi odpověděl jednoznačně: „Samozřejmě! Když potřeboval například Rouben Mamoulian (americký režisér arménsko-gruzínského původu, který ve třicátých letech točil filmy s hvězdami M. Dietrichovou, G. Garbo, M. Chevalierem a začátkem šedesátých let spolurežíroval například slavný velkofilm Kleopatra s Liz Taylorovou v hlavní roli) vymyslet zvlášť přehnané, předimenzované scény, polofantastické architektury, tak si vzal architekta Alexandra Andrejeva. Andrejeva si bral i režisér Duvivier, když potřeboval, aby mu udělal sloupy a záclony. U nás ovšem bylo těžké takhle pracovat. Já šel z filmu do filmu, jak bylo třeba, a nemohl jsem se držet určitého žánru. Mohl jsem ho mít rád a rád ho dělat; rád bych dělal takové filmy, jako byl ve své době velmi moderní Kristián — ale nešlo to. Po něm jsem dělal na Nočním motýlu, Maskované milence a podobných filmech, kde jsem si ovšem zase mohl alespoň pustit fantazii naplno...“

Také na téma herci a filmové žánry by se dalo ještě hodně vyprávět. Jsou herci, které byste si určitě nedovedli představit v jiných rolích, než z jakých je znáte. Mnozí — především komici — bývají diváky, kritikou i filmaři žánrově zařazeni jednou provždy. Je to vůči nim nespravedlivé. Vlasta Burian nám, žel, už nikdy nebude moci ukázat, jak velký mohl být i jako herec vážných rolí (naznačil to jen ve dvou filmech Martina Friče, natočených v průběhu roku 1933 — jako Chlestakov v Revizorovi a v roli rytmistra Kylliana ve filmové adaptaci románu Ignáta Herrmanna U snědeného krámu). Možná pro vás bude překvapením, že i takový Jan Werich nebo Jiří Suchý měli příležitost v menších filmových rolích vytvořit postavy naprosto opačného charakteru, než na jaké jsme u nich zvyklí. Oba jmenovaní si takhle zahráli samozřejmě v zahraničních filmech, pod vedením zahraničních režisérů. U nás by sotva někoho napadlo svěřit jim takové role. Jan Werich vytvořil v roce 1950 pod vedením režiséra Michaila Čiaureliho v sovětském filmu Pád Berlína postavu maršála Hermanna Göringa, Jiří Suchý byl v NDR obsazen v roce 1982 do role ruského zajatce Saši Šafranského ve filmu Hotel Polan a jeho hosté, který režíroval Horst Seemann (mj. někdejší asistent režiséra Sergeje Gerasimova).

*     *     *

V době kdy jsem dopisoval tyto závěrečné stránky jsme byli svědky velkého úspěchu výstavy, která byla dokonce dvakrát prodloužena (od 20. ledna do 6. dubna 1986) — přehlídky čtyřiceti let československého znárodněného filmu, instalované v pražském paláci U hybernů. Vitríny plné cen korunovaných legendárními Oscary byly jedním z mnoha dokladů toho, že ve filmovém světě měla tehdy naše země opravdu významné postavení. Nebylo divu, když už jen samotní filmoví diváci byli u nás vychováváni prakticky od dětských let — Domy pionýrů a mládeže sdružovaly tenkrát v Čechách a na Moravě kolem sedmdesáti filmových klubů dětí a další desítky dětských klubů pak pracovaly pod patronací Rady čs. filmových klubů. Vážní zájemci o film z řad diváků měli u nás i jinak řadu možností a příležitostí, jak svého koníčka uspokojit, především zásluhou ediční činnosti Čs. filmového ústavu. Filmoví fanoušci měli své časopisy Kino, Záběr, Film a doba, Filmový přehled či slovenský Film a divadlo…

Tak to všechno vypadalo ještě na přelomu 80. a 90.let. V době, kdy mohla končit tato knížka slovy:  A to je vše. Zbývá mi už jen dodat: A večer — nezapomeňte — bude biograf!