Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (23) Jan Werich
Rubrika: Publicistika – J+O Suchý
Seriál KOMICI U PSACÍHO STROJE |
V sobotu 6.ledna 1986 jsem v sobotní příloze Svobodného slova KVÍTKO, jehož jsem byl tehdy sedmým rokem redaktorem, zahajoval svůj nejnovější seriál Komici u psacího stroje. Letos jsem se štosem už časem zažloutlých novin probíral a začetl se do tohoto seriálu, který jsem tenkrát doprovázel i karikaturami představovaných komiků-autorů, a najednou mi přišlo líto, že by texty některých z nich už nemusely spatřit více světlo světa. A tak se stalo, že jsem si vzpomněl na Pozitivní noviny a napadlo mne, že by mohlo být docela pěkné obnovit někdejší kvítkovskou „tradici“. Medailonky, kterými jsem literární ukázky uváděl, už zastaraly, což mi dává možnost je nyní rozšířit. Myslím totiž, že i ty mohou dnešní čtenáře zajímat. A tak zde tento seriálek ožívá, s mým přáním, abyste si jím například zpříjemňovali svá středeční dopoledne. |
KOMICI U PSACÍHO STROJE (23): JAN WERICH Setkání s JANEM WERICHEM (1905 – 1980), ať už zprostředkovaná filmem, gramofonovými deskami, rozhlasem či televizí (anebo ta osobní, která mi šťastná náhoda dopřála v posledních třech letech jeho života), všechny tyto chvíle způsobily, že jeho osobnost a dílo bylo, je a bude největším zážitkem v mém životě. Myslím si, že toto zjištění, které píšu v první osobě, by stejně tak mohlo podepsat tisíce dalších lidí. Umění, humor a moudrost Jana Wericha okouzlily už několik generací. Ač se tomu bránil, stal se klasikem ještě za svého života; živou legendou. Když jsem nad jeho jméno v záhlaví fejetonu TAKY POVAHA, který v roce 1979 napsal pro Kvítko, připsal titul Národní umělec, hned při nejbližší schůzce mi to vyčetl: „Nepište tam národní umělec, to je na hovno; jednak já na to nedržím a jednak to lidi věděj, tak na to nejsou zvědavý! Minule jste mě jenom podepsal, tak to bylo v pořádku.“ Nepotrpěl si na okázalosti, neměl rád, když ho někdo oslovoval Mistře. (Tvrdíval, že Mistr byl jenom jeden a ten byl za to upálenej.) Rád si s lidmi povídal otevřeně. Nenáviděl přetvářku – když ho něco zajímalo, projevil živě svůj zájem, v opačném případě dával zcela nezakrytě najevo svůj nezájem. K některým zážitkům a také textům, které jsem si z Kampy odnášel, abych jimi - pokud mi to bylo dovoleno – ozdobil sobotní stránku humoru ve Svobodném slově, se v budoucnu v rámci této rubriky ještě vrátím. Ještě poznámka k bajce s názvem POVAHA. Jde o bajku Janem Werichem osobitě upravenou skvěle převyprávěnou. Jinak a po svém ji převyprávěl kdysi také Orson Welles. |
2 x JAN WERICH POVAHA Stál Škorpión na břehu jezera a díval se na ostrůvek, který byl nedaleko břehu. Byl skalnatý, písčitý, vyhřátý sluncem, a to škorpióni mají rádi. Jenomže škorpión neuměl plavat. Čím více si uvědomoval svoji bezmocnost, tím krásnější, ale také tím vzdálenější mu připadal cíl jeho touhy. Jde kolem Žába. Pěkná, silná, zelená, se žlutým bříškem, zkrátka žába podle pravidel. „Kampak?“ povídá Škorpión, „Ale na ostrůvek. Prohřát kosti a pošmáknout si. Jsou tam tlusté mouchy a plno všelijakého hmyzu.“ „Vemte mě tam. Já bych tam taky chtěl. Jenže neumím plavat.“ „To je smůla.“ „Vemte mě na záda. Já se vás budu držet a vy tam se mnou doplavete. A můžete mě zase vzít zpátky.“ „Jo,“ zamyslela se Žába. „Jo, vezmu vás na záda a vy mě uštknete.“ „Zbláznila jste se? Co bych vás uštknul? Já chci na ten ostrůvek a chci taky zpátky. To bych byl sám proti sobě, kdybych vás uštknul.“ „Čestný slovo, že mi nedáte žihadlo?“ „Čestný slovo.“ I vzala Žába Škorpióna na záda. A plavala. Když byli asi tak v polovině úžinky, Škorpión dal Žábě žihadlo. Rovnou do krku. „Co jste to za tvora!“ křičí Žába. „Já umřu jedem a vy se utopíte. Dva životy jste zmařil. Čestné slovo zrušil. Co jste to za tvora!“ „Sorry, to je moje povaha,“ a utopil se. |
TAKY POVAHA Ta zeď začíná těsně pod oknem kuchyně. Od nepaměti sypeme na ty prejzy ptáčkům. Vrabcům, kosům, sýkorkám. Začalo sněžit, mrznout, vrabci se houfují, kosi chřadnou. Musíme sypat víc. Kalorie, chápete. Co ale? Ovesné vločky. Budou je zobat? Budou. Čekají na ně. Přiletí holub. Věžák. Vrabci se mu vyhýbají, ale už je tu druhý. Třetí - a najednou je jich tucet. A teď se tlačí jeden přes druhého, strkají do sebe, klovou se, mávají křídly, přilétají další, sedají jim na hřbety, pusť mě, ty vole, jdi dál, nemehlo, já jsem tu byl dřív, kuš, ty kuš, že tě klovnu, a vrabci a kosi opodál než zírají, jak kalorie mizí v kovově lesklých volatech. Ve chvilce jsou vločky pryč a Kčs 2,90 taky. A není úniku. Kdykoliv nasypeme, už jsou tu. Strkají se, šlapou po sobě, mávají křídly naplano, ale výhrůžně, a když to vyzobou, odlétají. Odlétají a usadí se porůznu po hlavách svatých, po hlavách slavných a moudrých, po ozdobách. Vyprazdňují kloaky, čili trousí neboli kálí. Kálí na umění, na krásu, na kulturu. A čekají, až někdo něco nasype vrabcům nebo kosům. Přiletí, vyžerou. Co je to za povahu. To přece není holubičí povaha! Nebo je? (Příště: Josef Gruss) Kresba: Ondřej Suchý Další díly najdete zde |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 07. 2009.
Ondřej Suchý
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Ivan Kraus | |
Dáša Cortésová | |
Ivan Rössler | |
Stanislav Motl | |
Ivo Šmoldas | |
RNDr. Vladimír Vondráček | |
Ladislav Gerendáš | |
Rudolf Křesťan |