Ruská verze

5.
Minule jsem vám vyprávěl o svém bratrovi Jiřím a o jeho divadle Semafor, které by už za tři roky mělo oslavit půl století své existence. O Semaforu tu budu také vícekrát hovořit už i proto, že kdykoliv do Prahy přijeli nějací ruští divadelníci, hudebníci či spisovatelé, vždycky vedly jejich kroky také sem. Když ještě Semafor sídlil v Praze na Václavském náměstí, přišel v roce 1965 režisér Miloš Forman s nápadem, že by se tu na stěny a sloupy v hledišti mohli podepisovat všichni slavní návštěvníci. Jako první se zde zvěčnil legendární trumpetista a zpěvák Louis Armstrong. Po něm pak následovali desítky dalších slavných umělců. Z těch, co přijeli z tehdejšího Sovětského svazu to byli Leonid Uťosov, Andrej Vozněsenskij, Anatolij Kuzněcov, Leonid Jengibarov…další jména se mi zrovna nevybavují, ale bylo jich dost. Nu a hned tu také mám jednu roztomilou historku: Když u nás propuklo po roce 1968 období tzv. normalizace, upadl můj bratr za některé své občanské postoje u nejvyšších míst do nemilosti, čímž se dostalo do nepříznivé situace i celé divadlo. Navíc z některých osobností, podepsaných na stěnách divadla, se časem stali emigranti anebo byli označeni za nepřátele socialismu a tak jednoho dne přišla jakási komise, která rozhodovala o tom, čí podpisy musí ze stěn zmizet. Bylo to nedlouho po té, co Anatolij Kuzněcov, autor i u nás známé knihy Legenda o řece, emigroval do Londýna. Soudruzi se procházeli kolem stěn a ukazovali, která jména mají být zabílena. Kuzněcov připojil tenkrát ke svému podpisu i svůj oficiální titul a tak byl jeho autogram velmi výrazný. Komise, když uviděla tolik slov napsaných v azbuce, uznale u jeho podpisu prohlásila: Ano, tak tady je to v naprostém pořádku! A tak jméno emigranta Anatolije Kuzněcova, stálého pracovníka rádia Svoboda, zdobilo jeden ze sloupů v hledišti Semaforu po celá sedmdesátá a osmdesátá léta. Je u nás takové okřídlené rčení: Život tropí hlouposti. Tak tohle byl jeden příklad za všechny.
Členové divadla Semafor nazpívali čas od času nějakou ruskou písničku a tak budu někdy končit své vzpomínání některou z nich. Dnes vám zazpívá Jitka Molavcová jednu z ruských lidovek, kterou českým textem opatřil Jiří Aplt – Dám ti růži…

6.
Tentokrát vám budu vyprávět o svém setkání s významným hercem, jehož popularita přesáhla nejen hranice Arménie, ale celého Sovětského svazu. Byl oblíbený například také v Indii. Mluvím o Mheru Frunze Mkrtčjanovi, kterému se familiérně říkalo Frunzik. I já mu tak mohl říkat. Byl známý i u nás v Československu z filmových komedií Mimino (Мимино), Voják a slon (Soldat i slon) anebo z pohádky Ali Baba a 40 loupežníků (Приключения Али-Бабы и сорока разбойников). Já se s ním osobně poznal v roce 1980. Vím, že byl uznávaným hercem i dramatických rolí, mě ale zajímal jako komik. Když jsem o něm psal, charakterizoval jsem ho jako „komika se smutnýma očima“ anebo „Frigo z Jerevanu“ – výraz jeho tváře mi totiž připomínal hvězdu americké němé grotesky Frigo Bustera Keatona. On sám se mi vyznal z velké lásky k Charliemu Chaplinovi. „Jako všechny děti na světě i já miloval v dětství Chaplina,“ řekl mi tenkrát, když jsme se sešli poprvé v klubu Státního akademického divadla Gabriela Sundukjana. „Chaplin je něco jako Bach v hudbě – je učitelem lidstva. Podobně jako život sám je bohatý na překvapení, tak i Chaplin svým uměním neustále překvapoval. Před časem o mně natáčela moskevská televize dokumentární film. Začíná záběry malého kluka, který vidí v biografu Chaplinovu grotesku a zatouží hrát jednou tak jako on. To nebyla náhoda, že jsem se stal komikem – to byl můj sen z dětství. Vážím si všech průkopníků filmové grotesky, byli tím, čím byl například Gagarin v kosmonautice, jenomže osobně žádného nemůžu dát vedle Chaplina!“ Názory a postřehy Frunzika Mkrtčjana mně velmi imponovali. Třeba když jsem se ho ptal, jestli by jako herec dovedl pracovat v jiné zemi. Odpověděl mi: „Možná dokonce, že i líp! Pro mě je totiž psychologická situace důležitější než jazyk! Proto také když například točím v Indii, mluvím sice arménsky, ale moje postava je tam přesto přirozená a psychologicky správná. Protože – neusmíváš se česky, finsky, portugalsky, nepláčeš turecky. Řeč je jenom prostředek, podstata je jiná.“ Frunzik už není. Zemřel v roce 1993 a já se o tom dozvěděl náhodou až o mnoho let později. Je mi to moc líto. O to víc jsem dnes rád, že jsem si tu na něj mohl zavzpomínat. Když jsem se ho ptal, jestli zná Prahu, odpověděl mi: „Byl jsem v Praze s naším divadlem v roce 1976 ale denně jsme hráli ve Vinohradském divadle, takže jediné co jsem viděl, byla inscenace Hamleta a pak jsem ještě navštívil divadlo Semafor.“
Nu a tak si v podání vokálního kvinteta divadla Semafor na závěr poslechněte známou Ajvazjanovu skladbu Jerevan.

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	Jan Krůta
	Jan Vodňanský
	Ivan Kraus
	Rudolf Křesťan
	JUDr. Ivo Jahelka
	Miloslav Švandrlík
	Jiří Suchý
	Blanka Kubešová

Další autoři »