V sobotu 6.ledna 1986 jsem v sobotní příloze Svobodného slova KVÍTKO, jehož jsem byl tehdy sedmým rokem redaktorem, zahajoval svůj nejnovější seriál Komici u psacího stroje. Letos jsem se štosem už časem zažloutlých novin probíral a začetl se do tohoto seriálu, který jsem tenkrát doprovázel i karikaturami představovaných komiků-autorů, a najednou mi přišlo líto, že by texty některých z nich už nemusely spatřit více světlo světa. A tak se stalo, že jsem si vzpomněl na Pozitivní noviny a napadlo mne, že by mohlo být docela pěkné obnovit někdejší kvítkovskou „tradici“. Medailonky, kterými jsem literární ukázky uváděl, už zastaraly, což mi dává možnost je nyní rozšířit. Myslím totiž, že i ty mohou dnešní čtenáře zajímat. A tak zde tento seriálek ožívá, s mým přáním, abyste si jím například zpříjemňovali svá středeční dopoledne. 

Josef Kobr
Když Vanda zpívá o hovězím

Kořením divadla jsou brepty, nedo­rozumění a jiné trapasy. Obíhají v nejrůznější podobě; škodolibý herec­ký národ je přizdobí, rozkošatí a ony pak nabudou obřích rozměrů. Stávají se součástí tradice, přenášené z ge­nerace na generaci. Ale nejsou vy­myšlené, kdepak, všechno se to opravdu přihodilo. Také jsem u zro­du mnoha trapasů spoluúčinkoval, ji­né jsem sám přivedl na svět, nebo byl jejich uznávaným či vysmívaným hrdinou.
Brept se rodí z překotné snahy nic nezkazit. Ale čím víc se člověk snaží, aby neřekl nesmysl, tím spíše se mu to povede. Jindy se taková „chyba pysku“ může vylíhnout z přemíry nadšení. Stalo se to rozhlasovému re­portérovi, který před lety přerušil hudební pořad a všem posluchačům ra­dostně oznámil, že ve fotbalovém utkání SK Slezská Ostrava versus slavný CDKA Moskva vedeme „jenda lulá!“. Ani takový reportérský mušketýr, jako je Stanislav Sigmund st., se breptu nevyhne. Hlásil jednou hoke­jový zápas mezi Tatranem Opava a Spartou Praha: „Uslyšíte reportáž z utkání mezi Spartou Praha a Tatranem Oprava - opavuji - Oprava...“
Jeden z nejslavnějších breptů, kte­rý se traduje už desítky let, zplodil kdysi na Kladně bratr Jaroslava Voj­ty, Vojta Jurný. Vběhl na jeviště a zahlaholil: „Narodil se mi kluk jako buk a má pět kulí, kiloferda!“
Z ostravského jeviště se kdysi dáv­no ozvalo ve hře o Žižkovi hromové zvoláni: „Bližka se žíží!"
Barytonista Kasl mne v jednom dialogu měl oslovit „Běžte a pospěšte, milý done Onufrio!" Místo toho pronesl: „Bleďte a lostěžťe, milý doňe Unofíro!“ Taková složitá přesmyčka, to už je vyšší stupeň breptu. Ni­kdo mi nenamluví, že při něčem ta­kovém neasistuje potměšilý divadelní šotek.
V operetě Pět koťátek jsem měl úlohu kadeta Beppo. To jméno bylo jako zakleté. Suflér je napověděl ko­legovi, kterému vypadlo nějak z pa­měti, a ten s nevinnou tváří řekl: „Jde to.“ A když můj velitel, kapitán o podání Václava Normana, vstoupil do kavárny, kde se družně bavila posádka jeho lodi, zavelel: „Posádko, pozor! Kadete Béďo, na můj povel zvedněte kotvy a poplavem!“
V Polské krvi, v tom rozmarném duetu o blondýnkách, jsou slova: „Háček v tom tkví...“ Jedna moje kolegyně v roli Heleny Zarembové místo toho suverénně zapěla; „Haťaťa pííí..." Dlouho jsme jí jinak neřekli. V Zemi úsměvů hrála Lízu a když se sešli s princem Su-čchongem u šálku čaje, měla zazpívat velice nezpěvný text: „Jak přiměl čaj ten, pa­ne, vás flirtovat?“ Nabrala dech a z hrdla se jí ozvalo: „Čane pane paj vás filtovat?“
Když jsem hrál Blažeje v Perlách panny Serafínky, podařilo se mi pěkně opepřit duet s Barčou v okamžiku, kdy ve mně zpíval lásky hlas. „Sálám jako pec - viz, Barčo, přec!“ zněl původní text. Moje vyznání zaznělo jako Holka modrooká, zkomolená tou známou záměnou samohlásek: „Sálím jako pac -viz, Berčo, přic...“
Zlomyslní vtipálkové se někdy snaží už na zkouškách vnutit kolegovi do podvědomí brept. Třeba v Polské krvi má Wanda zazpívat za kulisami: „Kde vězí, kde vězí?“ Je to těžký nástup, tón se musí pevně zafixovat, protože začíná bez orchestru. Věřte nebo ne, potom stačí, aby někdo za zády jakoby náhodou zanotoval „hovězí, hovězí“ - a už se ho nezbavíte. Sám jsem toho čertovského šotka nejednou pěstoval…